Ze sjezdovky rovnou k oceánu. Nejodvážnější a nejdražší developerský projekt sedmi statečných Čechů u kanadského břehu Atlantiku dostává jasné kontury. Jako orel na něj dohlíží jeden „žižkovskej pepík“.
Je to tak do očí bijící, až je to laciné. Symbolem zdejšího nebe nad Atlantikem, tady v Cape Breton v Novém Skotsku v Kanadě, je orel bělohlavý. Když se tenhle majestátní pták s rozpětím křídel až dva metry a impozantním zobákem objeví těsně po úsvitu na obloze, je jasné, kdo je tady pánem.
Josef má taky bílou hlavu. Profil jednoznačně orlí. Létá jako pilot letadlem. Životem letí dravě. A teď z výšky dohlíží na investici, která nemá v současnosti v Česku obdoby. Půl miliardy dolarů nasměroval spolu se šesticí dalších českých investorů do kanadského Ingonishe.
Městečko, jež má ani ne tisíc duší, jedno skvělé golfové hřiště a nádhernou přírodu národního parku Cape Breton Highlands, se díky nim mění před očima. Možná by se česká ambasáda měla z Ottawy přestěhovat sem. Protože nic většího se značkou Made in Czech Republic se pravděpodobně v Kanadě neodehrává.
Tak nejdřív o tomhle projektu, k orlu Josefovi, který se narodil jako kluk ze Žižkova, se vrátíme za okamžik. Představme si dalších šest českých investorů. Tím největším je Martin Kulík, spoluzakladatel nábytkářské firmy Techo, developer ve společnosti Rodop, majitel Skiareálu Malá Úpa či golfového areálu v Hostivaři, developer na břehu Lipna.
Jiří Kejval, taky Rodop i Techo, které léta vedl a úspěšně prodal, šéf olympijského výboru, někdejší vynikající veslař. Rodina Nepalova, zakladatelé a majitelé pojišťovací společnosti Renomia.
Dalšími jsou architekt Martin Krupauer ze studia a8000 a Miloš Kratochvíl, kteří společně dali díky projektu Molo Lipno Residence novou tvář břehům lipenské přehrady a teď se podílejí na přípravě největšího projektu století, Vltavské filharmonie.
Sedmý statečný je Aleš Pavlík, ostravský podnikatel a majitel HC Vítkovice. Tahle skupina probouzí ospalý Ingonish a zanedbaný lyžařský areál Cape Smokey, který leží doslova jen pár desítek metrů od vln Atlantského oceánu. Už tu postavili 1200 metrů dlouhou kabinkovou lanovku s všeříkajícím jménem Atlantic Gondola, která vám dává výhled, hádejte na co.
Bagry připravují sjezdovky na zimu, přibude k nim i sousední kopec, celkem tu bude víc než dvě desítky překvapivě zajímavých sjezdovek, včetně černých. S lyžemi na nohou se tak odrazíte v nadmořské výšce 320 metrů a sjedete do čisté nuly. A pořád s očima připíchnutýma na oceán. Sněhu je tu každý rok dost a není prý ledajaký.
„Říká se mu champagne powder, je mimořádně jemný a suchý a lyžovat v tomhle prašanu je neskutečný zážitek,“ říká jeden z investorů Jiří Kejval. Na kopcích jsou stopy pro běžky, sněžnice, trasy pro sněžné skútry…
Dole na vás bude čekat nové městečko, přes sedmdesát domků 4 + 1 na břehu oceánu, které nakreslil jeden z nejznámějších českých architektů Petr Kolář. Prvních sedmadvacet domů už roste a na podzim 2025 se do nich můžou podívat první majitelé.
Foto Anna Kovačič
Součástí městečka mezi lanovkou a Atlantikem bude minipivovar, restaurace, obchody, připravují se tři hotely. Ten první s pracovním jménem Moose – jako los, který je tu doma – už dostává jasné kontury.
Představte si to zhruba tak, jako by někdo chtěl z nuly postavit Špindl nebo Pec pod Sněžkou a do toho šplouchaly vlny Golfského proudu… Superambiciózní projekt prodává jeden každý domek za 1,5 milionu dolarů, plus minus 32 milionů korun.
Za 280 tisíc korun si můžete taky pořídit akcie resortu a těšit se na výnosy z Cape Smokey… Jedním z motivů, tedy kromě těžko popsatelné krásy přírody, může být pro lidi z Česka či Evropy hledání nového útočiště v neklidných časech, v nichž v naší části světa žijeme.
Josef & Joseph
Ale zpátky k orlu Josefovi. „Number eighty one!“ Ozve se z reproduktoru dřevěného, větrem, deštěm a slanou vodou živeného domku, v němž se skrývá vyhlášená restaurace. No, je to vlastně spíš takový bufet na břehu oceánu, v kanadském okresu Victoria, a jmenuje se Chowder House.
Mají tu proslulou polévku chowder nebo humry, kterými jsou místní vody proslavené. Josef má to zákaznické číslo 81, na sobě džínsy, triko s dlouhýmrukávem a košilovou bundu, ve které vypadá trochu jako dřevorubec. Na konci září je tu nějakých patnáct stupňů a počasí je celoročně překvapivě přívětivé.
Josef zručně rozdrtí klepítka červeného humra, vybere z něj to nejlepší – a nabídne to svým spolustolovníkům. Sedí u blankytně modrého dřevěného stolu, jí tuhle mořskou nadílku plastovým příborem z papírové krabice a dívá se na malý červeno-bílý maják v Neils Harbour.
„No není to tu krásný?“ ptá se mezi sousty. Je. Střih, přeneseme se vzdušnou čarou nějakých 1500 kilometrů jižně a o padesát pět pater výš. Vyhlídka je dost jiná. Skoro si můžete sáhnout na ikonický Chrysler Building, stačí kousek popojít a díváte se na Empire State Building a malinko napravo jsou mrakodrapy Hudson Yards.
Tohle je klubová restaurace Centurion v pětapadesátém patře One Vanderbilt, tyčícím se nad nádražím Grand Central. Vstupenkou sem je Black Card American Express. Ano, ta je vyhrazena těm nejváženějším klientům. Josefa tu zdraví už dole na recepci, v restauraci má taky svoje místo a rád sem bere svoje hosty.
„Docela hezký výhled, ne?“ říká vesele, tentokrát oblečený do tmavomodrého blejzru a bílé košile. Obě gastrodestinace dělí světy, ale mají společné jedno: věčně dobře naladěného, usměvavého a pozitivního šedesátníka Josefa Baláže, tady známého jako Joseph Balaz. New York mu byl a je domovem čtyřicet let.
Pořád jsem kluk ze Žižkova.
Josef Baláž
„Ale pořád jsem kluk ze Žižkova,“ tvrdí s úsměvem. A dodává: „Ale ne pepík, to jméno Pepa opravdu nemám rád.“ Když si bral v únoru roku 1982 lyže v Řehořově ulici, kousek nad Viktorkou Žižkov, nemohl jako student Fakulty stavební ČVUT vědět, že v Kanadě bude často obědvat v okrese Victoria.
O existenci American Expressu neměl ani páru, o barvách karet, které otvírají Centurion, uslyší až o desítky let později. Teď jde na autobus, který ho se zájezdem CKM, Cestovní kanceláře mládeže, odveze do rakouského Schladmingu. Když si hodí lyže na ramena a ohlédne se na domovní dveře, jen on ví, že už je možná nikdy neuvidí.
„Do Schladmingu jsme jeli s kamarádem, získali jsme tenhle zájezd naprostým zázrakem,“ vypráví Josef Baláž dnes. „A věděli jsme, že si nejedeme zalyžovat, ale že si jdeme pro svobodu. Zapíchl jsem tam ty lyže někde pod svahem, dneska z nich musí být stromy, a prostopovali jsme se do Salcburku a později se dostali do Bonnu. Z toho zájezdu uteklo dalších asi sedmnáct lidí, tohle byla cesta ven z komunistického státu,“ vzpomíná Josef, jehož otec strávil sedm let v jáchymovských dolech, kam ho komunisté zavřeli.
Těžko už se dneska chápe, jaké to bylo, opustit domov, matku, nechat všechno za sebou. Ale je dobré si připomínat, že z té naší země se muselo za svobodou utíkat a riskovat život. V Německu strávil rok a půl a vyrazil do Kanady. „Proč do Kanady? Viděl jsem to někde na obrázku a líbilo se mi to. Žádný další plán tam nebyl, totální cesta do neznáma,“ vzpomíná.
„Cestou na letiště mi kamarád říkal, jestli tu chceš zůstat, kopni do kufru a jedeme zpátky. A já do něj prostě nekopl.“ Edmonton, potom Montreal, práce na stavbách, přece jen má za sebou stavební průmyslovku a kus inženýrských studií na ČVUT.
Foto Anna Kovačič
Teprve potom přišel New York, v osmdesátých letech špinavé a vcelku nebezpečné město, ale pořád se svojí nezkrotitelnou a nakažlivou krásnou energií. „Pendloval jsem mezi Montrealem a New Yorkem pár let, než jsem se v roce 1985 rozhodl žít tady,“ vypráví při pohledu na majestátní věže Manhattanu, symboly úspěchu v tomhle krásném, ale tvrdém městě.
Ve spoustě těch mrakodrapů Josef byl a pracoval. Jeho firma, kterou si založil, se postupně vyprofilovala a specializovala se na crème de la crème, top of the top, zkrátka black card members newyorské smetánky, a stavěla a opravovala jim jejich sídla.
„To ale nebyl plán, měl jsem prostě malou stavební firmu. První zákaznicí byla anglická právnička v New Yorku. Ta o nás řekla dál a najednou jsme stavěli pro hollywoodské hvězdy, bankéře a investory z Wall Street, hudebníky, umělce,“ vysvětluje Baláž, jak se vlastně k takovým zákazníkům dostal. A tento úspěch ho nakonec vystřelil do téhle společnosti také – ne jako dodavatele, ale jako člena klubu.
New York, New York, if I can make it there, I’ll make it anywhere, zpívá Frank Sinatra v neoficiální hymně hlavního města kapitalismu. A Josef, pardon, Joseph, did make it there, obviously. Co je to vlastně úspěch, Josephe?
„Na konci dne mít pocit, že člověk něco odpracoval, byl na ostatní vlídný, popral se s problémy, a vlastně mít možnost ovlivňovat věci kolem sebe. V tomto kontextu se často cítím jako úspěšný člověk.“
Red Head + Cape Smokey
Z New Yorku se za chvíli vydáme do Kanady, do toho místa, kde sjezdovka potkává oceán. Ale než to uděláme, malinká odbočka, malinký flashback, malinká, nebo vlastně spíš větší, spojka do Česka. Ta první cesta z Bonnu do Edmontonu byla možná jenom proto, že ji podpořila organizace Americký fond pro československé uprchlíky.
Josef Baláž, kluk z Řehořovy ulice s pár markami úspor, by si ji nemohl dovolit. Čtyřicet let poté Joseph Balaz téhle organizaci spolupředsedá a pomáhá českým a slovenským talentům na cestě za špičkovým vzděláním.
Přestože léta nijak nevyhledával krajanskou komunitu, díky tomu, že jeho firma asistovala u skvostné rekonstrukce budovy Bohemian National Hall v 73. ulici v Upper East Side v New Yorku, si cestu ke krajanům našel. A to tak, že dnes předsedá prestižní Bohemian Benevolent & Literary Association a tenhle český klenot na prestižní manhattanské lokaci řídí. Dost Manhattanu, pojďme na sever. Nebo na jih?
Foto Anna Kovačič
Přesně tuhle otázku si Josef kladl, když hledal, kam jezdit odpočívat od města, co nikdy nespí, a třeba se trochu vyspat. „Sjezdil jsem celé východní pobřeží od Floridy po Kanadu. A hledal pozemek, kde bude klid a výhled na moře.“
„Dva roky jsem navštěvoval všechna známá letoviska Newyorčanů, ale nic nebylo správně. Až jsem vlastně trochu náhodou a se štěstím našel pozemek na poloostrově Red Head v městečku Ingonish,“ vrací se Josef ve vzpomínkách o dvacet let zpátky.
A je potřeba říct, že pod pojmem pozemek si prosím pěkně nepředstavujme kus země s plotem tam a plotem tam. Tohle je celý poloostrov – 88 hektarů, 880 tisíc metrů čtverečních nedotčené přírody, lesa a oceánu, který se rozbíjí o červené granitové skály. Proto Red Head.
Tenhle kus Kanady koupil společně s Jiřím Kejvalem, s nímž se docela náhodou seznámil při jedné obchodní misi českých podnikatelů v New Yorku. Jiří Kejval si tu postavil dům podle návrhu architekta Petra Koláře a společně s Josefem Balážem začali celý ten ohromný prostor, kde jednu hranici tvoří oceán a druhou národní park, kultivovat a připravovat na stavbu dalších domů.
Domů, které budou mít luxus ohromného prostoru, lesa kolem a výhledu na oceán. Dnes mají své majitele celkem čtyři velké pozemky z dvanácti, začínají se stavět další mimořádně nadstandardní vily a mezi majiteli jsou i jiní čeští byznysmeni.
Ale, a to laskavý čtenář jistě pochopil, Red Head, jakkoli sám o sobě impozantní, není ten obří projekt, který promění Ingonish v lyžařské – nebo spíš turistické – centrum. Ten se totiž jmenuje Cape Smokey, podle hory, na kterou vede lanovka. Josefa tady zná celé město. To on tuhle příležitost našel a spolu s Jiřím Kejvalem dal dohromady tu skupinu sedmi statečných.
Foto Cape Smokey
Foto Cape Smokey
Foto Cape Smokey
Foto Cape Smokey
Foto Cape Smokey
Foto Cape Smokey
Developer Martin Kulík, architekt Martin Krupauer a taky architekt Petr Kolář tu přitom budou čerpat ze svých zkušeností z Lipna a Malé Úpy. Ano, Atlantik je o kousek větší než Lipno. Ano, Malá Úpa zní jinak než Ingonish.
Ale proč by to mělo vadit, když tady v Kanadě poprvé postaví nejenom domy, ale i stezku v korunách stromů, spojí ji s historií místních indiánů kmene Mi’kmaq a přidají k tomu pivovar?
Pivovar, který snad nabídne lepší pivo než to, co teď musí chudáci v Ingonishi pít… Čepovat se bude už za dva tři roky. Ale ani tady ambice orla Josefa a české developerské výpravy nekončí. Koupili tu další menší turistický resort na oceánském břehu a rozhlížejí se dál.
Stojíme na terase domu, před námi ničím neohraničený zaoblený horizont, jen oceán, neunavitelné vlny a důkaz, že Země je kulatá. Za námi les a kopce.
Člověk přece musí něco dělat, jinak by se unudil k smrti.
Josef Baláž
„Člověk přece musí něco dělat, jinak by se unudil k smrti. Navíc, nevím jak a proč, ale já jsem v tomhle kusu Kanady prostě doma, našel si spíš on mě než já jeho. A teď to chci taky vracet,“ říká Josef s profilem orla, rodným listem ze Žižkova a úspěchem z města, o němž Sinatra zpívá, však vy už víte co.
Když měl úspěch v New Yorku, tak proč ne třeba taky v Kanadě, kde nebi vládne orel bělohlavý a sníh ze sjezdovky hladí oceán?
Jak už jsme řekli, Josef se věčně usmívá, pracuje pořád opravdu tvrdě a k lidem všech profesí a postavení kolem se chová tak vlídně, že jsem to u nikoho snad ještě neviděl. A vypadá, možná i proto, šťastně. Jakou etapu života teď prožívá, pár let po šedesátce?
„Tak na ruce života je to ještě ten prostředníček, a to myslím velice slušně, posouvá se směrem k ukazováčku,“ pomáhá si paralelou s dlaní a palcem na konci. „Ono je vlastně moc fajn mít možnost dělit se s mladými o běžné životní zkušenosti a ukazovat jim, kudy třeba jít a čemu se vyhnout,“ říká.
A sám se řídí jednoduchými lekcemi. „Stres z odpovědnosti je neúprosný budík během noci, ale brzy ráno je možnost začít věci napravovat a to je opravdu vždy krásná část dne. A byznysová lekce a rada? Když něco dohodneš na podání ruky, je to závažnější než jakákoli dlouhá smlouva.“ Tak ruku na to.
