skip to main content

Svěrákovi rozsvítili Betlémské světlo. Řeší v něm, zda nejsou už moc staří a uslintaní

V roce 2007 mu ve Vratných lahvích do erotických snů vstupovaly průvodčí i bývalé kolegyně, o patnáct let později v Betlémském světle ve snech jezdí jako nebožtík v bílém rubáši po Praze a zařizuje si vlastní pohřeb. Zdeněk Svěrák však v novém filmu, který představuje osmou spolupráci se synem Janem, zase čiperně tahá za nitky osudů všech kolem sebe. Jenže tentokrát jeho okolí není skutečné.

Pětaosmdesátiletý Svěrák totiž tentokrát hraje své alter ego, známého spisovatele Šejnohu, který stále utíká do světa hrdinů svých třech vznikajících povídek, kteří vyžadují jeho plnou pozornost, a zlobí se, když se jim nevěnuje.

V duchu magického realismu se tak tyto charaktery vlamují do Šejnohova světa a jezdí s ním autem nebo mu oknem lezou do bytu, což spisovatelova manželka v podání Daniely Kolářové nevidí. Jindy se zase on sám prochází svojí fikcí a v letenském Bistru 8 třeba jako číšník servíruje kávu fotografovi Vojtěcha Kotka, který tam čeká na lékárnici Terezy Ramby odnaproti.

Šejnoha musí kromě Kotka, který se chce vymodelovat jako větší tvrďák a lamač srdcí, krotit ještě třeba automechanika s léčitelskými sklony v podání Ondřeje Vetchého, nebo katolickou rodinku s handicapovaným synem, jehož by Šejnoha jako všemocný spisovatel mohl vyléčit. Všichni si přejí zázraky, ty se ale spisovatel zdráhá vykonávat, protože by jim prý čtenáři pak neuvěřili.

Jak moc tentokrát Zdeněk Svěrák psal o svém reálném tvůrčím procesu, je otázka, chvílemi ale Betlémské světlo skutečně působí, jako kdyby si skrze něj Svěrákovi vyjednávali svoji pozici vůči divákům, kteří už vědí, co od tandemu čekat, i kritikům, pro něž jsou zase v posledních filmech a pohádkách příliš staromilští.

Kotkův fotograf tak tady najednou Šejnohu poučuje, že „takhle už se ženy nebalí“, Ramby lékárnice zase mluví o „přežitých predátorech“, a sám Šejnoha doufá, že jeho povídky nebudou „staré a uslintané“.

Reklama

Možná by jim ale spíše prospělo nechat je ještě chvíli zrát a uležet – Svěrákovi jsou ostatně známí tím, že scénáře dlouho přepracovávají a realizují je klidně až po deseti letech, kdy byly u ledu. Tady totiž do sebe povídkové charaktery trochu překombinovaně narážejí, zvlášť když se jim do toho pletou ještě vedlejší postavy typu žena-médium nebo pedagog na učilišti.

Svěrákovi jsou přitom nejsilnější v drobných nápadech beze slov – třeba když si Ramby lékárnice neustále zbytečně ofukuje ofinu z očí, nebo když za ní bizarně poskakuje její nadřízený z lékárny, což je přesně správně divně poetické – a vynahrazuje to slabší pasáže, v nichž handicapovaný synek komolí vánoční koledy stylem „strýc aby spal“.

Úvodní přirovnání k Vratným lahvím není náhodné – i zde se totiž postupně dostává do popředí motiv unaveně nabručeného, letitého manželského svazku. Šejnoha manželku vůbec nevnímá a musí nechat svoje postavy čekat, když ho volá k večeři. Ona se zase nemá už na co těšit, protože Šejnoha neplní sliby. Otázky typu „Ty ještě žiješ?“ pobaví, ale nepřekvapí, pokud máte v paměti patnáct let starý hit, na který přišlo přes milion diváků.

Je otázka, na jaká čísla dosáhne Betlémské světlo – filmy jako Po strništi bos nebo Tři bratři vidělo v kinech pokaždé přes půl milionu diváků.

Svěrákovi zde neprozkoumávají žádná nová teritoria, určitě by ale zasloužili větší úspěch než většina jiných současných českých komedií. Ať už jsou totiž Šejnohovy postavy jakkoli zmatené, nikdy nejsou spokojeně cynicky zákeřné – což je vlastnost, již český komediální mainstream rád lakuje na roztomilou dobrotivost.