Žádný z žijících Čechů za sebou nemá tak fantastický příběh. Fantastické je už to, že jde o žijícího Čecha, protože Josef Mašín tu klidně již sedmdesát let nemusel být. Fantastická a přitom prakticky dosud nepopsaná je též skutečnost, jak s těmi sedmdesáti lety naložil.
Stejné jídlo, které si teď z vlastní vůle objedná, ho před sedmdesáti lety urazilo. „Když mně a bráchovi dali v Erlangenu žebírka, dotklo se nás to, protože to byly v našich očích kosti, které se v Čechách házely psům,“ usmívá se Josef Mašín.
Muž, jehož story vás ohromí a jehož vitalita a bystrost rozhodně neodpovídá jednadevadesáti, sedí právě v mexické restauraci. Na polootevřené terase má za zády Pacifik, neboť podnik se nalézá na jedné z nejprestižnějších amerických adres, v Santa Barbaře, dvě hodiny jízdy autem na severozápad od Los Angeles.
Tam chodí po hollywoodském chodníku slávy, posetém hvězdami se jmény filmových umělců, Spider-man a další postavy v kostýmech lákající turisty ke společným snímkům a upomínající na ikonická díla vzniklá v tamějších studiích.
Příběh Josefa Mašína ovšem překonává fiktivního pavoučího hrdinu i všechny Supermany, Batmany a bůhvíkoho ještě. Mimo jiné tím, že není smyšlený, byť se tomu ani nechce věřit. Spider-man? Batman? Superman? Byznysmen!
Tedy Josef Mašín, velmi úspěšný a velmi zámožný muž, minimálně z českého hlediska miliardář, o jehož byznysu bude v tomto článku z velké míry řeč. Když ale v závěru této řeči vypravěč pronese, že úspěch zdaleka nespočívá jen v penězích, není možná na celém světě autorita, které lze tohle konstatování věřit víc.
A možná není na celém světě člověk, který by měl větší právo něco takového vyslovit. Den před žebírky si Josef Mašín v jiné restauraci poblíž oceánu poručil pizzu. Pravou rukou si nesl její trojúhelník k ústům, čímž od talíře trhal vlákna rozteklého sýru.
V hlavě měl nepřetržená vlákna vzpomínek, proto v tu samou chvíli naznačil levačkou s dlaní stočenou k podlaze výšku rovnající se úrovni stolu.
Zhruba tolik měřila hromada klestí, pod níž si vyhrabal on, bratr Ctirad Mašín a Milan Paumer při obklíčení zdánlivě neprostupnými šiky po zuby ozbrojených východoněmeckých vojáků a policistů v říjnu 1953 ve zmrzlé zemi díru a do úkrytu sotva pro jednoho se vmáčkli všichni tři.
Nezpůsobuje to čerstvý vánek od moře, nýbrž ledový dech sedm desítek let staré historie, z níž jde husí kůže po těle při představě, jak pronásledovatelé stáli na haldě dřeva, takže pronásledovaní viděli zblízka podrážky jejich bot.
Příslušníci německých ozbrojených složek nejprve chtěli dříví odházet, nakonec začali přemýšlet, že hromadu rozstřílí. „Pošeptal jsem klukům, ať se kousnou do límce, aby nás řevem neprozradili, když to koupí,“ líčí Josef Mašín a víc než on pizzu pohlcují jeho samého vzpomínky.
„Než jsme se ale pod dřevo zahrabali, musel jsem si o kus dál ulevit. To, co ze mě vyšlo, Němci našli, zaujalo je to a odvedlo jejich pozornost od naší skrýše.“ Rozhostí se ticho. Starý muž ukousne vláčné sousto, polkne ho, teprve poté ticho prolomí.
„Nebýt toho, tak tady dnes asi nesedíme.“ Asi? Jaképak asi?! Je jisté, že přijít střelba, byl by s těmi třemi amen; ne-li rovnou na místě, pak na komunistické šibenici.
Na ní skončili Václav Švéda a Zbyněk Janata, dva z pěti členů odbojové skupiny, která se snažila v nejdramatičtějším dobrodružství studené války dostat skrz dvacet tisíc německých i sovětských ozbrojenců do Západního Berlína.
Na šibenici skončil i strýc bratrů Borek Novák, ve vězení zemřela jejich matka, na další osoby dopadly drakonické tresty. Příběh skupiny bojující proti komunistickému režimu, v jejímž čele Mašínové stáli, je natolik košatý, že jej zde není možné komplexně popsat.
Ke všemu už mnohokrát dopodrobna popsán byl, takže je notoricky známý. Respektive měl by být notoricky známý a je ostudou, že není.
Kvůli tomu je z celého příběhu mnohdy karikatura, jsou v něm úmyslně nasvíceny epizody bez souvislostí a v rámci textu bez kontextu je na Mašíny, kteří ve studené válce zabíjeli nepřítele, nezřídka pohlíženo jako na teroristy.
Jde o ten nejpitomější narativ, o ten nejtoxičtější mýtus moderních tuzemských dějin, který mnohem víc než o Mašínech vypovídá o nás. Přes tlustou vrstvu let Josefa Mašína stále dojímá, jak museli těžce zraněného Václava Švédu nechat při útěku v lese, ale ani trochu ho nerozhodí, co si o něm kdo myslí.
Ví své. I v pokročilém věku z něj sálá tvrdost a neústupnost, neuhne s názorem, jako kdysi neuhnul před namířenou pistolí.
Druhou polohou jeho povahy je ovšem nečekaná vlídnost až laskavost. „Dáte si pivo?“ vytahuje ve svém domě v rezidenční čtvrti Santa Barbary z ledničky chlazené nápoje, usadí se na gauč a začne perfektní češtinou vyprávět. Vypráví o úspěchu.
O úspěchu započatém při naprosto nepravděpodobném prokličkování dvacetitisícovým nenávistným a po krvi lačnícím sevřením na Západ, úspěchu, který tím zdaleka neskončil.
Josef Mašín mohl být pod klestím rozstřílen v jednadvaceti, ale když se z toho navzdory všemu dostal, prožil dlouhý, fascinující, ve všech směrech bohatý život; jiný by těch životů musel mít deset, aby stihl všechno co on.
Ostatně posuďte sami, co vše se odehrálo, když krátce po zdařilém odchodu ochutnal Josef poprvé v tajné vile zpravodajské služby americké armády v Erlangenu žebírka, jež se v Čechách házela psům…
Foto David Turecký
Pardon, ale nezdá se vám neuvěřitelné, že tady pořád jste? Nejen pod těmi klacky, ale i v mnoha jiných situacích ve Východním Německu jste si logicky musel myslet, že je definitivní konec.
Často mám hlavně pocit, jako by se to vše stalo někomu jinému. Jako by to prožil někdo jiný. A že je se mnou konec, jsem si myslel dřív než v Německu. Když mě estébáci zavřeli v Bartolomějské poté, co byli mrtví po našich akcích v Chlumci a Čelákovicích v jednapadesátém, hned jsem měl naprosto jasno: oprátka.
V Bartolomějské jsem byl se svým životem naprosto vyrovnaný, nikdy jsem se necítil tak lehce, nelžu. Když ale estébáci najednou spustili „řekni všechno, ať si ulehčíš z patnácti let kriminálu na pět“, věděl jsem, že lepší to být nemůže, že nevědí nic, jinak bychom nelicitovali o rocích, jinak by přede mnou byla poprava.
Ale víš co, pamatuj si, nikdy není konec, dokud opravdu není konec. I cestou do Západního Berlína jsem se samozřejmě se životem loučil, měl s ním vyřízené účty, ale nějakým způsobem jsme se pokaždé ze všeho dostali a šli pořád dál. Jako ve snu. Jako roboti.
A když se vám podařilo dorazit, cítili jste euforii?
Okamžitě jsme se chtěli vrátit do Chotěbuzu, kde podle našeho mínění drželi v nemocnici těžce postřeleného Vaška Švédu. Dejte nám zbraně, říkali jsme Američanům každý den, dejte nám zbraně, chceme se vrátit a osvobodit Vaška. Američani nás ale považovali za blázny.
Zpátky vás nepustili, takže spíš než euforie nastalo zklamání?
