Ještě nedávno bylo snem mít ve třídě tablet pro každé dítě. Dnes jedna z nejdigitalizovanějších zemí světa hlásí: možná jsme to přehnali. Švédsko začíná systematicky omezovat obrazovky ve školách, vrací papírové učebnice a investuje miliardy do fyzických knih. Důvod? Děti hůř čtou, hůř se soustředí a technologie ve třídě nefungují tak, jak se čekalo.
Švédsko patřilo mezi průkopníky digitalizace školství. Notebooky, tablety i online platformy se staly běžnou součástí výuky už před více než dekádou. Do roku 2015 mělo zhruba 80 procent středoškoláků vlastní digitální zařízení. V roce 2019 se tablety dostaly dokonce i do předškolního vzdělávání.
Dnes ale vláda tlačí opačným směrem. Méně obrazovek, více knih. Méně aplikací, více psaní rukou. Politici mluví navzdory kritice technologických společností a pedagogů o návratu k základům, které podle nich digitální experiment oslabil.
Změna přitom není jen ideologická. Přichází ve chvíli, kdy se Švédsko propadlo v mezinárodních srovnáních a kdy téměř čtvrtina patnáctiletých nedosahuje základní úrovně čtenářské gramotnosti. To je pro zemi, která byla ještě před dekádou premiantem, zásadní signál.
Současně sílí i vědecká kritika. Výzkumy naznačují, že čtení na obrazovce vede častěji k povrchnímu zpracování informací a že nadměrné používání digitálních zařízení může narušovat soustředění. Švédsko tak dnes řeší otázku, kterou si postupně začíná klást většina vyspělých zemí: nezaměnili jsme technologii za kvalitu?
Česká realita
Česko se zatím do podobně radikálního obratu nepouští. Debata o technologiích ve školách tu podle ministerstva školství probíhá dlouhodobě. Nejde však primárně o otázku plošného zákazu technologií, ale spíše o hledání vhodné rovnováhy mezi tradičními a digitálními formami výuky.
Debata se v Česku soustředí hlavně na pět otázek: kdy a v jaké míře technologie do výuky patří, zejména u mladších dětí, jaký mají mít skutečný pedagogický přínos oproti tradiční práci s textem a psaním, jak ovlivňují soustředění, motivaci a vztahy ve třídě, jak omezit jejich negativní dopady, rozptýlení či kyberšikanu, a nakonec i to, nakolik mají pravidla nastavovat samotné školy a kde má zasahovat stát.
„Vnímám to jako legitimní didaktickou korekci, nikoliv jako rezignaci na digitalizaci,“ říká ke švédskému kroku Matěj Brzica, ředitel Základní školy Stříbro a člen letošního výběru 30 pod 30. Podle něj je klíčové, že Švédsko reaguje na reálné dopady, ne na ideologii.
Foto Anna Kovačič
„Ukazuje se, že některé kognitivní procesy, zejména hluboké porozumění textu, inferenční čtení nebo schopnost udržet pozornost v delším časovém úseku, jsou v digitálním prostředí oslabovány, pokud není práce s technologiemi didakticky ukotvena,“ dodává Brzica.
Stejně důležitá je i takzvaná digitální hygiena. Školy by podle něj měly vědomě omezovat rušivé prvky a chránit prostor pro soustředěnou práci. Technologie totiž bez regulace zvyšují kognitivní zátěž a tříští pozornost.
České školství podle něj prošlo rychlou digitalizací během covidu, ale bez dostatečně systematického uchopení. „Bez tohoto zůstává využití technologií často na úrovni substituce, tedy nahrazení papíru obrazovkou bez přidané hodnoty pro učení,“ upozorňuje ředitel školy. Problém tudíž není v tom, že děti mají tablet. Problém je, když na něm dělají totéž, co by mohly dělat na papíře, ale jen méně soustředěně.
Soustředění jako nová měna
Jedním z nejvýraznějších motivů celé debaty je proměna toho, co vlastně ve škole sledujeme. Zatímco dříve se řešila dostupnost technologií, dnes se řeší schopnost soustředění.
Brzica to popisuje z pohledu kognitivní psychologie. „Bez jasné regulace mají digitální technologie tendenci zvyšovat kognitivní zátěž a fragmentovat pozornost,“ vysvětluje. Digitální prostředí podle něj často vede k takzvanému „shallow processing“, tedy povrchovému zpracování informací, na rozdíl od hlubokého učení, které je spojeno s elaborací, strukturací a propojením poznatků.
To ale neznamená, že technologie do školy nepatří. Pokud se používají promyšleně, mohou soustředění naopak podpořit. Klíčové je kdy a jak. U mladších dětí by podle něj mělo mít prioritu budování hluboké koncentrace bez obrazovek.
Pokud učitel sahá po technologii bez rozmyslu, bez jasného pedagogického cíle, je podle Andreje Novika, učitele a tvůrce digitálních vzdělávacích pomůcek ve Scio, problém ve vyučovací hodině jako takové, ne v tabletu. Stejně tak ale automaticky neplatí, že učebnice je lepší.
„Na trhu je řada učebnic, které bych v hodině nikdy nepoužil a klidně místo nich sáhnu po pedagogicky dobře postavené aplikaci, pokud žákům slouží líp. Otázka by tedy neměla znít zda papír, nebo tablet, ale čeho chci dosáhnout a jaký nástroj mi k tomu pomůže nejlíp,“ vysvětluje Novik.
Ve ScioŠkolách proto staví vzdělávací cíle jinak. Ptají se, co člověk potřebuje k dobrému životu. To je podle nich schopnost řídit vlastní učení a jednání, porozumění sobě, vztahy, odolnost a etika. „Tyhle věci budou cenné na jakémkoliv trhu a možná i v životě bez trhu práce, jak jej známe dnes,“ říká Novik.
Podobně mluví i Česká školní inspekce. Ta zdůrazňuje, že neexistuje jednoduchý vztah mezi množstvím technologií a výsledky žáků. „Klíčová je především kvalita pedagogického využití digitálních nástrojů,“ uvádí.
Z dat podle inspekce nevyplývá, že by české školy byly plošně přetechnizované. Spíš naopak. Jsou velmi rozdílné, od těch, které technologie téměř nepoužívají, po ty, které je zavedly intenzivně, ale někdy bez jasného rámce.
Kdy technologie začínají škodit
Novik zároveň pojmenovává moment, kdy se technologie ve výuce obracejí proti svému účelu. „Je to tam, kde nahrazují procesy, kterými vzniká myšlení, prožívání a vlastní představivost,“ říká.
Typický příklad? Umělá inteligence. Pokud dítě dostane hotovou odpověď během dvou vteřin, přichází o proces, během kterého se učí přemýšlet. A právě ten je podle něj ve vzdělávání klíčový. „Když si začne v aplikaci povídat se strojem místo s kamarády, ztrácí dovednost vést skutečný vztah,“ dodává Novik.
Podobný problém ale vidí i u jiných technologií. Mnohé jsou podle něj spíš efektní než efektivní. Školy někdy investují do drahých nástrojů, které dobře vypadají, ale nepřinášejí lepší učení. „Můžu pořídit VR sadu za desítky tisíc, abych dětem ukázal model lebky, anebo využít kostlivce, který je na každé škole,“ říká Novik. Ten druhý způsob bude možná méně atraktivní, ale z hlediska učení často účinnější.
Můžu pořídit VR sadu za desítky tisíc, abych dětem ukázal model lebky, anebo využít kostlivce, který je na každé škole.
Andrej Novik, učitel a tvůrce digitálních vzdělávacích pomůcek ve Scio
Častý argument proti omezování technologií zní, že bez nich děti nebudou připravené na budoucnost. Digitální dovednosti jsou přece klíčové.
Ministerstvo školství ale upozorňuje, že technologie mají být prostředkem, nikoliv náhradou základních dovedností. V českém kurikulu proto zůstává důraz na čtení, psaní a práci s textem, zatímco digitální nástroje mají výuku rozšiřovat tam, kde to dává smysl.
Z dostupných dat navíc podle ministerstva nevyplývá, že by digitální výuka sama o sobě zhoršovala výsledky žáků. Rozhodující je ale opět způsob využití.
Novik jde ještě dál a zpochybňuje samotný důraz na přípravu na trh práce. „Nikdo z nás neví, jak ten trh práce za deset let bude vypadat,“ říká. Pokud AI převezme velkou část kognitivní práce, může se podle něj rozpadnout celý model, na kterém dnešní školství stojí.
Optimalizovat školu na současný trh práce pak podle něj nedává smysl. Důležitější jsou dovednosti, které obstojí v jakémkoli světě: schopnost učit se, přemýšlet, budovat vztahy nebo nést odpovědnost.
Jedna věc ale zůstává neměnná. Čtenářská gramotnost je stále základní dovedností, na které stojí celé vzdělávání. Česká školní inspekce upozorňuje, že právě schopnost porozumět textu významně ovlivňuje úspěšnost žáků i v dalších předmětech včetně matematiky.
To potvrzují i mezinárodní šetření jako PISA nebo PIRLS, ve kterých se výsledky českých žáků dlouhodobě pohybují přibližně kolem průměru vyspělých zemí. Důležitým zjištěním je ale také výrazný vliv socioekonomického zázemí na výsledky žáků, což patří mezi klíčové výzvy českého vzdělávacího systému.
Debata o technologiích se tak ve skutečnosti vrací k mnohem starší otázce: jak naučit děti číst, přemýšlet a pracovat s informacemi do hloubky. Technologie v tom mohou pomoci, ale samy o sobě to nezajistí. Na rozdíl od Švédska se Česko zatím nevydává cestou plošných zákazů, spíš hledá rovnováhu.
Ministerstvo školství přitom zdůrazňuje, že rozhodování o míře využití technologií má zůstat na školách a učitelích. Ti mohou například omezit používání mobilních telefonů ve školním řádu, ale stát jim nechává prostor přizpůsobit pravidla konkrétním podmínkám.
