Současná vláda Andreje Babiše chystá rozsáhlou změnu financování tuzemských veřejnoprávních médií, tedy České televize a Českého rozhlasu. Odbory obou institucí v reakci na to ve středu vyhlásily stávkovou pohotovost. Jaké reálné dopady ale může mít zrušení koncesionářských poplatků na média a českou společnost? Zeptali jsme se předních tuzemských odborníků.
Debata o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu se v tuzemsku opakuje v pravidelných cyklech. Vždy s podobným rámcem: koncesionářské poplatky jsou údajně nespravedlivé, zastaralé a měly by zmizet.
Nahradit by je měl „jednodušší“ model, financování ze státního rozpočtu. Na první pohled technická změna. Ve skutečnosti ale rozhodnutí, které může přepsat vztah mezi politikou, médii a veřejností. A možná i nenápadně změnit to, komu veřejnoprávní média skutečně slouží.
„Debata o tom, jak financovat média veřejné služby, je legitimní a probíhá i v jiných zemích,“ otevírá téma mediální expertka Marína Urbániková. Klíčové ale podle ní je, kdy taková debata přichází. Obvykle totiž nastává ve chvíli, kdy stávající model selhává.
„To se ale v Česku neděje,“ dodává. Současný systém koncesionářských poplatků podle ní dlouhodobě generuje stabilní a předvídatelné financování a zároveň se ukázal jako relativně odolný vůči politickým tlakům.
To je v evropském kontextu poměrně silná pozice. Neznamená to ale, že je model bez chyb. Urbániková otevřeně mluví o jeho slabinách: administrativní náročnosti výběru a také o tom, že poplatek je nastaven plošně bez ohledu na příjem.
„Tyto nedostatky by však bylo možné řešit úpravou stávajícího systému, aniž by bylo nutné jej zcela opouštět,“ myslí si expertka.
Podobně přímo hodnotí aktuální snahy o změnu i Alice Němcová Tejkalová, mediální analytička a vedoucí Katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy: „Je to jen politický krok, reálně k němu není žádný důvod,“ upozorňuje.
Jednodušší model, složitější důsledky
Argument pro změnu zní lákavě. Financování ze státního rozpočtu je administrativně jednodušší, protože odpadá výběr poplatků. V některých zemích může být dokonce sociálně spravedlivější, například pokud je navázáno na progresivní zdanění. Jenže právě tady se začíná lámat realita.
„Zkušenosti z jiných evropských zemí ukazují, že tento model je náchylnější k politickým tlakům,“ varuje Urbániková. Politici totiž získávají mnohem přímější kontrolu nad tím, kolik peněz média dostanou a kdy. Rozpočet se pak může stát nástrojem, ať už odměny, nebo trestu.
Němcová Tejkalová to formuluje ještě jednoznačněji: „Výhody v tom předloženém návrhu zákona nejsou žádné, rizik je mnoho. Za největší považuji omezování veřejné služby jako takové a narušení těžce vybudované rovnováhy na mediálním trhu i potenciálně velmi snadné politické zásahy, ať už bude vládnout kdokoli.“
Navíc jde o systém méně stabilní. Rozpočtové položky se mění výrazně častěji než televizní poplatky, jejichž úprava je politicky viditelná a nákladná. I proto se v tuzemsku poplatky pro Český rozhlas neměnily od roku 2005 a pro Českou televizi od roku 2008 až do loňska. U státního rozpočtu taková brzda neexistuje.
Na otázku, kdo by na změně vydělal, odpovídá Urbániková bez obalu: „Vítězem by byla jakákoli politická strana, která by se dostala k moci a chtěla by prostřednictvím rozpočtu zvýšit svůj vliv.“ Poražený? Média veřejné služby a spolu s nimi i veřejnost.
„Tahle bitva nemá jasného vítěze, protože některým politickým aktérům to může přinést krátkodobě body u části jejich voličů, ale obecně se pak budou moct zbláznit, až bude u moci někdo jiný a bude zneužívat změněné nastavení ve svůj prospěch. Zasahovat nekoncepčně a politicky do médií veřejné služby se nevyplatí dlouhodobě nikomu,“ konstatuje Němcová Tejkalová.
Stejně to vidí i mediální analytik Filip Rožánek: „Vítězem by jednoznačně byla vláda, poraženými Česká televize, Český rozhlas a potažmo celá česká veřejnost.“
Rožánek přitom upozorňuje, že změna nemá oporu v datech ani analýzách. „Ke změně financování není reálný důvod,“ soudí a připomíná, že stávající model doporučila i mezinárodní studie organizace Reportéři bez hranic jako vhodný pro střední a východní Evropu. O to víc podle něj vyvolává otázky skutečná motivace nynější vlády.
„Navzdory oficiálním prohlášením vládních politiků si myslím, že skutečnou motivací je vyřizování účtů zejména s Českou televizí za nepohodlné reportáže. Vždycky to prosákne na povrch, když se politici neudrží a dají něco na sociální sítě,“ míní Rožánek.
Stačí se podle něj podívat, jak se o veřejnoprávních médiích vyjadřují zástupci SPD, PRO, Trikolory, někteří přední Motoristé a koneckonců také část hnutí ANO. „Když se jejich výroky dají dohromady, lze úspěšně pochybovat o tom, jestli je za ohlášenými změnami jakákoli reálná odborná příčina,“ vysvětluje svůj postoj Rožánek.
Lekce ze zahraničí
Zkušenosti z Evropy ukazují, že změna financování není jen technický detail. Může spustit řetězovou reakci. Urbániková připomíná případy Maďarska a Slovenska.
V obou zmiňovaných zemích zrušení koncesionářských poplatků neprovedly současné vlády, ale jejich předchůdci, často z populistických důvodů. Následně nová politická reprezentace systém využila.
V Maďarsku vedlo ovládnutí veřejnoprávních médií k jejich výraznému nadfinancování a přeměně na silně provládní nástroj. Na Slovensku naopak došlo krátce po nástupu vlády Roberta Fica k prudkému snížení jejich rozpočtů téměř o třetinu.
Právě Maďarsko přitom Němcová Tejkalová označuje za „vlajkovou loď negativních příkladů, které posloužily jako vymezení toho, co v mediálním systému nedělat“.
Foto Profimedia
Rožánek doplňuje jako další příklad Polsko, kde se tamní média stala střídavým fackovacím panákem pro obě strany politického spektra. Platební morálka klesla natolik, že koncesionářské poplatky tam dnes platí jen zhruba třetina domácností. Tamní média jsou závislá na státních kompenzacích a zároveň zaplevelená reklamou.
„Zrušení poplatků by navíc prohloubilo potíže České pošty, která by náhle přišla asi o 200 milionů korun za inkaso. To všechno ukazuje, že problematika je komplexní a musí se k ní přistupovat odborně a promyšleně,“ říká Rožánek.
Jedním z nejsilnějších argumentů pro změnu je údajná nespravedlivost poplatků. Podle expertů je ale realita složitější.
„Změna modelu financování tento problém neřeší,“ podotýká Urbániková. I při financování ze státního rozpočtu totiž platí všichni, jen jinou cestou. „Pro nízkopříjmové skupiny obyvatel to bude zase větší zátěž než pro vysokopříjmové,“ dodává Němcová Tejkalová.
Navíc v Evropě neexistuje systém, kde by veřejnoprávní média platili pouze jejich skuteční uživatelé. Takový model by odpovídal předplatnému, tedy komerčním médiím.
Rožánek upozorňuje i na praktickou rovinu: dojem nespravedlivosti vzniká mimo jiné tím, že poplatek je vázán na domácnost, často vedený na jednoho člověka, typicky seniora. Reálně ale může jít o celou rodinu. Politicky je přitom tento argument podle expertů silný a dobře prodejný.
Nejde jen o peníze, ale i o obsah
Možná nejméně viditelný, ale nejzásadnější dopad změny financování se netýká rozpočtu, nýbrž obsahu. Pokud by se rozpočty veřejnoprávních médií snížily, dopady by byly rychlé a konkrétní.
„Programové schéma by tvořila jedna repríza za druhou, místo původní tvorby by byla zahraniční akvizice, muselo by se propouštět a zastavily by se investice,“ popisuje Rožánek.
Veřejnoprávní média navíc nejsou ve vzduchoprázdnu, mají závazky vůči dodavatelům, zaměstnancům, obchodním partnerům, mají rozběhnuté veřejné zakázky a tak dále.
„Pořád musíme mít na paměti, že jsou to instituce s miliardovými rozpočty. Dupnout prudce na brzdu během několika měsíců může také snadno vést k nárazu do zdi a celkové finanční nestabilitě obou médií,“ upozorňuje expert.
A tím se dostáváme k paradoxu celé debaty. Ve chvíli, kdy se mediální svět fragmentuje a mladší publikum odchází na platformy, jako jsou YouTube nebo TikTok, potřebují veřejnoprávní média investovat do kvalitního obsahu víc než kdy dřív, nikoli méně.
„Česká televize musí přestat uvažovat v kategoriích televizních kanálů a začít uvažovat jako digitální ekosystém,“ vybízí Urbániková. Nestačí jen převést obsah na internet. Musí vznikat nativně digitální formáty, což ale vyžaduje peníze a taky stabilitu.
Němcová Tejkalová v tomhle směru vyzdvihuje Český rozhlas. Ten si podle ní vede velmi dobře. Mladou generaci je schopný oslovovat díky Radiu Wave a celému spektru pořadu a podcastů generace teenage+, kterým se naopak Česká televize komparativně v množství jiného produkovaného obsahu věnuje velmi málo.
„Ne, že by v televizi nebyli lidé, kteří si to uvědomují. Zatím ale neměli zdaleka takový prostor se uplatnit, jako tomu bylo v rozhlase,“ konstatuje.
Ve světě algoritmů mají veřejnoprávní média ještě jednu roli, která se špatně měří, ale je o to důležitější. Nejsou řízená algoritmy. Neoptimalizují obsah jen na kliky. Mohou otevírat témata, která by se jinak k publiku nedostala.
„Mají fungovat jako integrační platforma celé společnosti,“ shrnuje Rožánek. V době, kdy se uživatelé uzavírají do názorových bublin, je to role, kterou žádná jiná mediální instituce systematicky neplní. Média obecně se navíc za posledních dvacet let výrazně proměnila a musejí na to reagovat mediální domy po celém světě.
„Rakouská ORF třeba úspěšně převedla své tradiční zpravodajství Zeit im Bild na TikTok, kde se jí podařilo prosadit s ověřenými informacemi v záplavě clickbaitů a manipulací. Profil ČT24 patří mezi nejúspěšnější české zpravodajské profily na Instagramu. Českému rozhlasu se daří s jeho podcasty. Zkrátka jde o to, účelně využívat moderní platformy a čelit jejich slabým místům,“ míní Rožánek.
Zastánci změny často argumentují příklady ze zahraničí, kde země skutečně financují veřejnoprávní média ze státního rozpočtu.
„Tento model využívá zhruba polovina evropských zemí, například Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Francie, Španělsko, pobaltské země, ale také Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko nebo Ukrajina,“ jmenuje Urbániková.
Jenže podle ní nelze přenášet model bez kontextu. „Podle naší studie tento model dlouhodobě stabilně funguje v Norsku. Před importem norského modelu bychom tím pádem nejdříve potřebovali importovat norské politiky a tamní politickou kulturu,“ říká.
Stejný model totiž funguje odlišně v různých prostředích. Norsko dlouhodobě vede žebříčky svobody médií. Maďarsko nebo Bulharsko jsou na opačném konci. Rozdíl tak není v zákoně, ale v praxi.
Na konci celé debaty zůstává jednoduchá otázka: co vlastně kupujeme, když platíme za veřejnoprávní média? Není to jen obsah. Je to i určitá míra nezávislosti.
„Špatně nastavené financování může podkopat redakční nezávislost a dlouhodobou stabilitu médií jako veřejné služby,“ shrnuje Urbániková. A tím oslabit jejich schopnost sloužit veřejnosti.
A jak doplňuje Němcová Tejkalová, nejde jen o média samotná. „Největším rizikem je prohloubení stávajících příkopů ve společnosti a její oslabování, které nemůže vyhovovat nikomu, kdo to s Českem myslí dobře,“ upozorňuje.
Podle Rožánka hodnotu České televize nejlépe ukazuje její sledovanost ve chvíli, kdy se děje něco zlého – ať už jsou to přírodní pohromy, zdravotní krize, nebo mezinárodní konflikty.
„V takových momentech se leckdy ČT24 vyšvihne do čela žebříčků sledovanosti, protože její důvěryhodnost je pořád ve statistikách výš než obecná důvěra české veřejnosti v média jako celek. Ale nejde jenom o krize, tradičně sledované jsou například volební speciály,“ vypočítává expert.
Debata o financování tak není jen o tom, kolik stojí televize. Je o tom, jakou roli má hrát ve společnosti, která se rychle mění a jak stabilní má být instituce, od níž se očekává, že obstojí i ve chvílích, kdy ostatní selhávají.
Tahle diskuse už přitom neprobíhá jen mezi odborníky a politiky. Přelévá se i do veřejného prostoru. V Praze ve středu vyšli do ulic studenti, aby proti krokům vlády v oblasti médii protestovali.
Pod heslem „Média nedáme“ vyrazili studenti do centra hlavního města a chystají také demonstraci před ministerstvem kultury, kde chtějí upozornit na širší dopady současných návrhů i na otázku nezávislosti veřejnoprávních institucí. Zapojit by se měly i desítky škol v dalších městech.
