Známá herečka Ester Geislerová debutuje jako režisérka dokumentu Dvě deci tuše, producentkou filmu je její sestra a rovněž herečka Aňa. Snímek přináší portrét výjimečného českého japanologa, básníka a kaligrafa Petra Geislera. Současně zachycuje jejich předčasně zesnulého otce, charismatického a nepolapitelného muže, který bytostně potřeboval svobodu a celý život bojoval se závislostí.
U dokumentu tohoto typu můžete mít pocit, že sledujete intimní terapeutickou výpověď a zároveň detektivní pátrání. Otec Ester Geislerové zemřel, když jí bylo pětadvacet let, a jeho odchod v ní zanechal palčivý pocit nevyřčenosti a nedořešených otázek.
Rekonstruovat osobnost vlastního rodiče je téměř nemožný úkol. A není spoilerem říct, že Ester Geislerová svého otce ani díky výpovědím blízkých, archivům a vzácným rukopisům nikdy zcela neuchopí.
Dvě deci tuše stojí na dvou rovinách. Na jedné sledujete výjimečného odborníka, který zasvětil život stále tajemnému a pro většinu lidí neznámému oboru – japanologii.
Na straně druhé se odvíjí rodinný příběh, který vás může zasáhnout, i když jste vyrůstali v úplně jiných poměrech. Možná při něm otevřete vzpomínky, o kterých jste ani nevěděli, že je v sobě máte.
S režisérkou Ester Geislerovou jsme mluvili krátce po pražské projekci pro rodinu a přátele, ještě před předpremiérou filmu na probíhajícím filmovém festivalu v Karlových Varech.
Deset let vedete projekt, ve kterém lidé sdílejí své příběhy. Teď jste sama otevřela ten svůj. Jak se to stalo?
Jsem vypravěčka odjakživa. Ještě předtím než jsem začala dělat Terapii sdílením, kterou tvořím s psychoterapeutem Honzou Vojtkem, mě vztahy zajímaly už na střední škole a později na AVU. K přijímačkám jsem vytvořila CD-ROM s názvem Láskopříručka. Dokumentovala jsem lidi v různých fázích vztahu a ptala se jich na lásku. Jednou z nich byla i naše máma Věra, část toho rozhovoru jsem nakonec použila i ve filmu.
Proč je pro vás přirozené otevírat témata, o kterých většina lidí raději mlčí?
Myslím, že k tomu trochu přispěl i rozvod našich rodičů. Máma nás naučila mluvit o tom, co k němu vedlo, protože to pomáhalo. Sedávaly jsme spolu čtyři ženy a bavily se o tom, jak se kdo cítí. Když si člověk dovolí věci vyslovit, uleví se mu.
V dokumentu je pro mě řada věcí velmi citlivých. Pořád jsem hledala míru, kam až jít, abych byla dost otevřená, ale zároveň diváka nezatěžovala věcmi, které do příběhu o tátovi nepatří.
Řekla jste, že vztah smrtí nekončí. Kdy jste otcovu přítomnost během natáčení cítila nejvíc?
Myslela jsem to trochu jinak, že smrt může být jinou formou života. Když byl táta naživu, zůstával v mnoha ohledech skrytý. Díky výstavě, knize a dokumentu ale může dál inspirovat lidi a v jistém smyslu tak žije dál. Mě rozhodně inspiroval.
Když jsme s Petrem Holým, japanologem a tátovým žákem, připravovali výstavu GA-I-SU-RA, občas jsme měli pocit, že je táta s námi. Když jsme hledali konkrétní materiály nebo správné překlady, často se objevily právě ve chvíli, kdy jsme je potřebovali.
Foto se svolením Aerofilms
Bylo vám pětadvacet let, když otec zemřel, byla jste dospělá. Přesto říkáte, že jste se minuli.
Byli jsme v jiných fázích života. V jednadvaceti jsem měla dvě malé děti, dvojčata, chodila jsem na AVU. Neměla jsem mentální prostor ani čas vnímat ho jako umělce, ptát se na věci a zajímat se víc o jeho tvorbu. Až s odstupem se to pro mě stalo důležitější, protože jsem se dozvídala spoustu věcí o jeho dětství, rodině i práci.
Měla jste nějakou základní otázku, kterou jste si kladla na začátku natáčení a na kterou jste si filmem odpověděla? Víte už dnes, kdo byl váš otec?
Myslím, že k rodičům se člověk vždycky může jen přibližovat, nikdy do nich neuvidíme úplně. Neměla jsem jednu základní otázku, spíš celou síť otázek, ze kterých jsem postupně skládala střípky a vytvářela si vlastní obraz.
Musíte to brát s rezervou, je to po dlouhé době, jsou to slova jiných lidí a jejich interpretace. Nemyslím si, že jsem ten obraz poskládala přesně takový, jaký skutečně byl. Ale doufám, že jsem se přiblížila jeho podstatě. To byla moje touha, přiblížit se mu a ukázat i to, co v něm bylo zajímavé mimo roli otce. To všechno ostatní kolem.
Co je to „to ostatní kolem“?
Kdybych to uměla říct slovy, a ne filmem, ušetřila bych si spoustu energie. Ale měl zajímavý a hluboký vnitřní svět. Jak říká jeho kamarád, ani se nedá úplně popsat, jaký Petr Geisler byl. Existuje tolik zajímavých faktů, že je až neuvěřitelné, že o nich sám vůbec nemluvil.
Byl skromný a nedbal na sebeprezentaci, jako se to děje dnes, kdy kdokoli cokoli umí, hned to vystaví světu. Objevování bylo velmi zajímavé, protože jsme toho předem věděli jen velmi málo a mnoho věcí se nakonec do filmu nevešlo.
Který okamžik vás během natáčení zasáhl nejvíc?
Byly dva. Jeden byl spíš faktický: v Japonsku jsem se dozvěděla, že tátovy články vycházely bez editace, přesně tak, jak je napsal. Měl natolik výjimečnou japonštinu, že ho tam vnímali jako literáta, ne jako novináře. Na jeho dopisy přicházely tisíce čtenářských ohlasů a více než třicet let psal pravidelný sloupek v japonských novinách. To všechno pro mě bylo obrovské překvapení.
Druhý okamžik byl mnohem osobnější, na rodinných VHS nahrávkách bylo vidět, jak jsem se k němu vždycky děsně měla. Asi jak byl vzácný, pamatovala jsem si to tak. Ale bylo zvláštní zjistit, že to nebyla jen moje fantazie nebo pocit, ale že to tam opravdu bylo.
Foto se svolením Aerofilms
Vaše rodina film přijala?
Mám štěstí, že to tak bylo. Asi měsíc před dokončením filmu jsem se ptala mámy na pár dalších věcí, protože ho znala nejdéle, bylo to citlivé. Film jako první z rodiny viděly sestry, bála jsem se, že mi řeknou: „Tohle tam nedávej, máma by to nechtěla.“ Ale nic takového se nestalo, žádný konflikt nepřišel.
Myslím, že je důležité být otevřená vůči divákovi, zároveň jsem ale musela rozhodnout, co ve filmu bude. Máma řekla, že vidí, že to dělám slušně a dobře. Sama do filmu nechtěla zasahovat a ani to podle ní nebylo potřeba. Věci se staly tak, jak se staly, není potřeba je rozporovat.
Ptala jste se i na negativní stránky Petra Geislera?
Ptala jsem se na to, co nám na tátovi stále uniká, co o něm třeba ještě nevíme. Jsou tam věci, které mi nejsou blízké, a mám pocit, že by dnes už nezapadaly do současné doby, ale snažím se je vnímat s pochopením. Táta byl velký gentleman. Musím ale říct, že to byla jiná doba a názory, které dnes působí jako „chlapácké“, byly tehdy běžné. Člověk je musí vnímat v kontextu doby, ve které zaznívaly.
Musela jste nějak balancovat svoji roli dcery a režisérky? Kde se to potkávalo a kde střetávalo?
Na začátku to pro mě bylo těžší. Pak jsem z toho ale udělala výhodu filmu – nikdo jiný by ho nemohl natočit právě tak jako jeho dcera. Je rozdíl, jestli točíte rozhovory s lidmi a probíráte se kaligrafiemi, nebo musíte sama napsat komentář, který je opravdu váš.
Když jsem psala první treatmenty, bylo to ještě v pohodě, ale pak jsem potřebovala napsat přímou řeč pro krátkou ukázku filmu a to mě poprvé zabrzdilo. Postupně jsem si ale vytvořila pracovní odstup a šlo to.
Vlastně mě to začalo bavit, ten svět mě pohltil. Pracuju na tom posledních pět let, kdy jsem začala procházet fotky a archivy, ale s Ondřejem Trojanem jsme natáčet začali až na konci roku 2023. Je to náročné, protože se člověk emocionálně otevře a zase zavře a pak se k tomu znovu vrací.
Foto se svolením Aerofilms
Mohlo by to ale fungovat dobře ve smyslu, že to celé „zraje“. Kdybyste to natočila najednou, byla by to spíš jen výpověď v daný moment.
Čas na práci je jedna z nejcennějších komodit. Možnost vracet se k tomu byla důležitá. Ale zároveň teď je „tátův rok“ a já jsem to potřebovala uzavřít: s výstavou, publikací a teď filmem. Cítím, že je to ale materiál, ke kterému se budu vnitřně dál vracet.
Ve filmu se objevují dopisy, archivní materiály, cestujete do Japonska. Co bylo produkčně nejsložitější?
Nejtěžší bylo získat tátovy novinové články z Japonska. Roky jsem se snažila dostat se k nim přes jejich databáze, které mají složitý systém. K jinak nedostupným materiálům pomohl sehnat přístup Petr Holý přes českou ambasádu v Tokiu. Velkou pomocí bylo také to, že Aňa zajistila cestu do Japonska.
Náročné bylo i samotné natáčení, měli jsme během několika dnů nabitý program, většinou jsme se přesouvali metrem a s jet lagem to někdy bylo náročné, ale zároveň krásné. Podařilo se nám také získat z Mnichovské filmové akademie archivní krátký film Josefa Ráže, ve kterém jako mladí vystupují naši rodiče. Ani to nebylo jednoduché a velkou zásluhu na tom měla produkční Michaela Syslová.
Pak byly věci, které ke mně přišly úplně nečekaně. Třeba když mi moje nevlastní sestra řekla, že náhodou našla tátovy dopisy. Zajímalo mě úplně všechno, i ty méně příjemné věci. Bylo těžké je číst, protože člověk si uvědomí, že realita byla jiná, než si představoval. Ale máme aspoň jistotu, o čem mluvíme. Víme, že mezi mými rodiči existovala velká láska.
Vztah k rodiči je možná ten nejkomplexnější v životě. Není náhodou, že se k tématu dostáváte ve svých čtyřiceti letech. Berete film jako vnitřní dozrání?
Trochu ano. Člověk si až s odstupem uvědomí věci, které jako dítě nevidí. Já jsem sama odešla z manželství, takže teď chápu některé jeho volby jinak. A je tu i to, že byl závislý, byl nemocný, snažila jsem se pochopit tu rovinu, která v něm hrála velkou roli, protože pořád s něčím zápasil.
Mluvila jsem o tom i s jeho nejlepšími kamarády, kteří jsou psychiatři. Pokud se na něco zlobím, tak možná na to, že na sebe ke konci přestal dbát, nepečoval o svoje zdraví.
Upoutávka na dokumentární film Ester Geislerové Dvě deci tuše
Producentkou filmu je vaše sestra Aňa. Jak fungovala vaše spolupráce? Mohlo dojít ke tření, když jste jako režisérka chtěla něco jiného než ona jako producentka?
Jednou se to stalo, chtěla vystřihnout scénu, která se mi líbila. Nepřipadala jí důležitá pro děj samotný. Měsíc jsem o tom přemýšlela a došla k tomu, že má pravdu.
Kdo měl ale právo veta?
Řekla bych, že já. Mám skvělou rodinu. Hned na začátku natáčení jsem řekla, že je to moje subjektivní zpracování, že každý si na něj vzpomíná jinak a takhle to vidím já. Všichni to respektovali. S Aňou jsme podobně naladěné, byl pro mě velmi důležitý názor naší nejstarší sestry Lely, je velmi vnímavá. Moc si vážím jejich důvěry.
Kdy je táta nejvíc s vámi?
Někdy když si s ním vnitřně povídám. Ve filmu se k tomu přibližuji i prostřednictvím scén, ve kterých pracuji s AI. A pak ve chvílích, kdy mě inspiruje jeho svět a jeho život. Ještě nikdy předtím jsem nenatočila celovečerní film a je to díky němu. Mám pocit, že mě celý ten proces, od prvního procházení jeho fotek a věcí, které měl rád, až po dokončování filmu a tenhle rozhovor, nějak dovychoval. Ucelil mě.
Dvě deci tuše
Režie: Ester Geislerová
Žánr: dokument
Země: Česko / Slovensko, 2026
Stopáž: 83 min. / podle KVIFF 86 min.
Světová premiéra: 7. července 2026 na šedesátém ročníku MFF Karlovy Vary, sekce Zvláštní uvedení
Další festivalové projekce na KVIFF: 8. července ve 12.00, 11. července v 10.00
V kinech od: 6. srpna 2026
Distributor: Aerofilms
Osobní dokument Ester Geislerové skládá portrét jejího otce Petra Geislera, japanologa, kaligrafa, překladatele a novináře, z rodinných archivů, dopisů, vzpomínek i stop jeho života v Japonsku.
