skip to main content
Sdílená ekonomika

Těžkým dětstvím získal byznysovou urputnost. Příběh druhého muže Freebiku

Těžký život v dětství nemusí nutně znamenat automatické odkázání k neúspěchu. Naopak, může dát člověku do vínku tuhé kořeny a zdravou urputnost, která se dá posléze využít v byznysu.

Jedním z takových případů je šéf české bikesharingové firmy Freebike a pravá ruka majitele firmy Charlese Butlera, Ludvík Jaroš. Pod jeho taktovkou začala společnost s vývojovým centrem v pražském Karlíně prudce expandovat do Francie, Británie, Polska nebo také Finska.

„Zrovna nedávno jsme vyhráli další tendr ve finském městě Lahti za 2,8 milionu eur. Bude tam jezdit našich 250 kol a možnost rozšíření tendru je až na 500 kol a k hodnotě až pěti milionů eur,“ popisuje Jaroš další vítězství za hranicemi republiky.

Počet vyhraných tendrů za poslední dva roky byste už na prstech obou rukou jen těžko spočítali. „Jedeme dvanáct hodin denně,“ dodává k současnému frmolu sympatický třicátník.

Do pražského Karlína se po rozvolnění opatření začíná pomalu vracet život. Jako na dlani má tuto pražskou čtvrť druhý muž Freebiku ze svého nového bytu, odkud ho do práce dělí jen pár desítek kroků.

Šéf Freebiku Ludvík Jaroš
Reklama

„Mám to padesát metrů do práce a Karlín mě baví,“ pochvaluje si Jaroš nové bydliště, kam se nastěhoval loni v létě. Nejde o náhodu. Budovu postavila firma podnikatele Charlese Butlera, který vlastní Freebike.

A zatímco Charles Butler kromě svého zámečku Bon Repos často přebývá i v jednom z bytů vedle Jaroše, Freebike sídlí hned o vchod vedle. 

Karlínský luxus ale nebýval pro Ludvíka Jaroše samozřejmostí. Naopak, během dětství a dospívání si sáhl na úplné dno. Narodil se v Říčanech u Prahy, ale ve dvou letech se jeho rodiče rozvedli a vztah s maminčiným novým partnerem nebyl ideální.

Když jsme si o Jarošově dětství povídali, popsal jej jako svou Pandořinu skříňku, ke které se nerad vrací, ale od které se odpíchl a použil ji jako odrazový můstek k tomu, aby se o sebe zvládl postarat sám.

Přišlo dokonce období, kdy přežíval prakticky na ulici. Zvládl ale studovat střední hotelovou školu a v tomto oboru rozjížděl před více než deseti lety i svou kariéru.

Začínal brigádami, až se dostal do hotelu Hilton na pražské Florenci, kde dělal v restauraci, na baru a následně byl i součástí týmu, organizujícím velké bankety.

  „Gastronomie je tvrdá práce. A konkrétně v hotelích se dostanete na určitou úroveň a pak už to výše nejde, protože vyšší pozice mají rozebrané lidé, kteří jsou v oboru dlouhodobě. Už jako brigádník jsem pozoroval své nadřízené. Nevěděl jsem přesně jak, ale věděl jsem, že to chci dělat jinak,“ vysvětluje.

Proto z Hiltonu odešel a dostal se na pozici manažera někdejšího holešovického Park Hotelu (dnes Mama Shelter). Řešil zde organizaci banketů a dalších akcí, a tak se ani v novém působišti gastronomii nevyhnul.

„Těžká práce mi nevadí, chtěl jsem se ale naučit i něco jiného. Proto jsem po roce začal rozesílat své životopisy na pozice zcela mimo gastro obor,“ vzpomíná Jaroš.

Před šesti lety se mu ozvali z čínské CEFC (dnešní CITIC), kde chtěli využít jeho organizační schopnosti. Osobně se seznámil s Jaroslavem Tvrdíkem a byl po ruce ředitelce kanceláře a dnes člence dozorčí rady CEFC Li Ming.

O té se právě Tvrdík už dříve pro Forbes vyjádřil, že mu otevírala dveře k čínským kontaktům. Jaroš se v CEFC staral i o ty nejvýznamnější čínské delegace a zajištění servisu pro jejich veškeré pohodlí při pobytu v Česku.

Reklama

„Li Ming ve mně při pohovoru viděla něco víc než jen číšníka a tím mi hrozně pomohla. Otevřela mi dveře do světa byznysu. Když Ming cokoliv potřebovala, vždy se mi ozvala a já to hned řešil,“ říká Jaroš.

„Je to jeden ze třech šéfů nebo kolegů, od kterých jsem si mnoho vzal. Těmi dalšími je Charles a jeho sestra,“ konstatuje.

Nerozlučnou dvojici tvoří s Charlesem Butlerem už čtyři roky. Tehdy si jej v jedné z pražských vináren všimla Butlerova asistentka a za pár dnů už seděl na pohovoru.

Freebike měl v té době za sebou mnohaletý vývoj své platformy pro sdílení kol – a potřeboval někoho, kdo pomůže s expanzí a celkovým nakopnutím byznysu. 

Předplatné Forbesu

Jaroš tak z role šéfa společnosti přihlašuje Freebike do veřejných zakázek a výběrových řízení v různých evropských městech. Následně po výhře v tendru často jedná s radními a společně finišují ideální bikesharingový systém pro dané město.

Na kolech Freebiku dnes jezdí lidé například v Londýně, Dublinu, v Lodži nebo Helsinkách.

„Společně s Charlesem a jeho sestrou Katherine jsme před dvěma roky rozjeli samostatný systém v Londýně,“ dodává Jaroš, který se do Londýna na nějaký čas přestěhoval, aby pomohl v začátcích projektu nastavit ideální fungování této mateřské společnosti.

„Ježdění na kole mě ale vlastně vůbec nezajímá,“ směje se vášnivý mladý boxer, když si povídáme společně s Charlesem Butlerem. „Cože? Ty tomu, co děláme, vážně nevěříš? No to snad není možný!“ popichuje Charles s humorem svého kolegu.

Doslova mě užírá, když něco není hotové.

Ve skutečnosti ví, že zásadní je pracovní nasazení. Jaroš hledá nové možnosti spolupráce a když někde vidí příležitost, zakousne se do toho a nezůstane klidný, dokud projekt nedokončí.

„Když není něco hotové, tak mě to doslova užírá,“ přikyvuje Jaroš, pod jehož vedením se Freebike dostal z červených čísel. 

„Loňský obrat byl ke 100 milionům a letos bude tahle magická hranice překročena,“ pousměje se muž, který dle svých slov v posledním covidovém roce osmdesát procent veškerého času kromě spánku věnuje práci. 

„Líbí se mi, co řekl Elon Musk: na čtyřicetihodinovém pracovním týdnu nikdy nikdo svět nezměnil,“ cituje aktuálně třetího nejbohatšího člověka světa. A když už si Jaroš najde čas na relax, jde hlavně o sport – konkrétně box, nebo o hraní počítačových her, jako je třeba Unreal Tournament.

„Tou největší hrou je pro mne práce, ke které přistupuji s maximální zodpovědností a tu cítím i za své kolegy,“ dodává muž, který vše kolem sebe nasává jako houba. I to je podle něj důvod, proč se v podstatě z ulice dostal až tam, kde nyní je – ve vedení firmy, která je evropskou jedničkou svého druhu.

„To, čeho jsem dosáhl, je z půlky štěstí a z půlky to, co umím. Už jako dítě jsem naslouchal informacím, které lidi kolem mě říkají. A tak to mám i teď po třicítce,“ říká Ludvík Jaroš, který je dle svých slov do budoucna „otevřen všemu“. 

Závěrem nezapomene zmínit svou partnerku, která je mu dobrou rádkyní a oporou. „Díky jejímu názoru nedělám zbytečná unáhlená rozhodnutí. Je to právě ona, kdo dodává mému současnému životu jakousi stabilitu,“ uvědomuje si.

Reklama
Reklama