Nejúspěšnější český fotbalista poslední dekády v otevřeném rozhovoru. Tomáš Souček o svém životním postupu i sestupu, ztrátě kapitánské role v reprezentaci či helikoptéře letící z depresí ke hvězdám.
Lobby vytáhlého a luxusního hotelu nedaleko nádraží Stratford pulsuje. Návštěvníci ze všech koutů světa v něm viditelně hýří pohodou, kterou sem tam rozrážejí pouze chlápci v blankytných teplákovkách a vážnějšími výrazy ve tvářích.
Nemít na prsou charakteristické logo s překříženými kladivy, běžný host by nejspíš nepostřehl, že jde o borce, jejichž hodnota se pohybuje ve stovkách milionů korun a k nimž víkend co víkend hledí sportovní nadšenci z celého světa.
Jde o fotbalisty londýnského West Hamu United, který spoluvlastní jeden z nejbohatších Čechů Daniel Křetínský a který toho času čelí reálné hrozbě sestupu z prestižní Premier League. Ještě tři roky nazpět, kdy se srdnatě (a často úspěšně) bil s těmi nejlepší nebo v Praze vyhrál evropskou Konferenční ligu, něco nemyslitelného.
Do konce letošního ročníku anglické ligy zbývají tři kola a je jisté, že o soutěž níž se bude poroučet jeden z dvojice West Ham – Tottenham. Dva tradiční celky s věhlasnými jmény, obrovskými moderními stadiony v britské metropoli a taky Čechy na soupisce. Nicméně jeden musí z kola ven.
„Atmosféra v týmu je hodně napjatá. Sezónu jsme nezačali dobře a od té doby se vyvíjí velmi složitě,“ pronáší v útrobách hotelu jeden z klíčových hráčů vínově-modrého celku Tomáš Souček. „Osobně mám ale obrovskou motivaci to zvládnout,“ hlásí donedávna kapitán české reprezentace, v jejímž dresu odehrál devadesát utkání a vstřelil sedmnáct branek.
Na severovýchodě Londýna působí přes šest let, během nichž zažil různá období zdarů i zmarů. Poslední měsíce jsou pro něj ale obzvláště náročné po sportovní stránce. Klubové trápení dopadlo i na něj, když zkraje roku přišel o pozici nepostradatelného bojovníka a deset zápasů témeř nehrál.
Jen co ale znovu dostal šanci a vrátil se do hry, začal se do hry vracet i West Ham, jemuž byly pozice zaručující udržení se v lize v jednu chvíli vzdálené natolik, až i možnost bojovat o záchranu do posledních minut sezóny lze považovat za senzační.
„Když to tak zvládneme, bude to pro mě vnitřně jeden z největších úspěch, byť navenek to tak zdaleka vnímané nebude. Cítím ale, že to můžeme zvládnout. Vždycky věřím až do konce,“ říká jednatřicetiletý záložník, životním přesvědčením optimista.
Odhodlání je z něj cítit i následující den, druhou květnovou neděli, kdy se West Ham na přilehlém Olympijském stadionu střetává s Arsenalem, budoucím šampionem ligy a v současnosti jedním z nejlepších týmů světa. Jenže to nestačí. Po očekávané porážce s Arsenalem a následně s Newcastlem sice West Ham jednoznačně vítězí v závěrečném kole nad Leedsem, jenže Tottenham boduje také naplno, čímž městského konkurenta po čtrnácti letech odsouvá do druhé ligy.
„Zklamání bylo veliké. Po posledním hvizdu to bolelo snad nejvíce,“ komentuje nejlepší český střelec v historii Premier League (41 branek) s odstupem několika týdnů.
Foto: Jana Mensatorová
„West Ham je moje rodina, můj domov. Takže jsem vždycky chtěl a budu chtít pro klub jen to nejlepší. Troufnu si říct, že jsem tu zanechal velkou stopu a mrzí mě, že její součástí je i tahle kaňka,“ dodává čtyřnásobný český Fotbalista roku z let 2019, 2020, 2023 i 2024 a jeden z nejlépe placených sportovců své země.
Tato smířlivá, byť stále ještě bolavá slova už přitom reportuje z mexické Guadalajary, kde českou reprezentaci za pár hodin čeká první utkání mistrovství světa (v pátek nad ránem středoevropského času proti Jižní Koreji), kam se probojovala po dlouhých dvou dekádách.
Na jedné straně tak Super Tom, jak mu v Anglii říkají, prožívá velký národní úspěch a jeden splněný sen. Na té druhé v něm stále přetrvává obří zklamání a nejistota, co s ním, jeho kariérou a rodinou bude dál. O tom všem mluví ve velkém rozhovoru – a jak už to ve sportovním prostředí bývá, bez formalit, otevřeně a s tykáním.
Proč záchrana nevyšla?
Chyběla jedna výhra v celé sezóně. Nejvíce bych to ale přikláněl deseti nevyhraným zápasům v řadě v polovině sezóny, což by se nemělo stávat. Od ledna jsme se pak zvedli, hráli dobrý fotbal a sbírali body. Bohužel už to nestačilo.
Mrzí mě to. Nejen ze sportovního hlediska, ale taky kvůli lidem v klubu, kteří se o nás léta den co den starají se, abychom měli co nejlepší servis, mohli žít svůj sen, a kteří teď dost pravděpodobně budou propuštěni, minimálně část z nich. Sestup pochopitelně znamená ztrátu významných příjmů a nutnost šetřit. Já mám přitom se všemi členy personálu dobrý vztah, znám jejich jména, tudíž o to bolestivější to je. Cítím zodpovědnost i vůči nim.
Když jsme spolu mluvili naposledy, West Ham se na poslední chvíli zachránil a tvé londýnské dobrodružství pozvolna začínalo. Teď, když jste sestoupili, blíží se naopak jeho konec?
U fotbalu se každých šest měsíců neví, co bude. Já West Ham miluju, ale musím v klidu diskutovat s trenérem a vedením, jaký mají na další směřování názor a jaké jsou možnosti.
Mám rodinu, ženu, tři děti, a každý případný fotbalový přesun znamená i velký zásah do rodinného života.
Předpokládám ale, že máš pořád chuť poměřovat se s těmi nejlepšími…
Skoro sedm let jsem hrál nejlepší ligu světa nebo evropské poháry, přičemž jsem odehrál snad 90 procent možného, tudíž nechci říkat, že klidně teď budu hrát druhou ligu a nevadí mi to. Nicméně to život fotbalisty není jen o ambicích na hřišti.
Mám rodinu, ženu, tři děti, a každý případný fotbalový přesun znamená i velkou zásah do rodinného života. Je tak třeba zvažovat všechny možné varianty. Nějakou dobu už to samozřejmě řešíme, připravovali jsme se na různé scénáře, ale pořád jsem primárně doufal, že tahle situace nenastane a nebudeme muset ji řešit.
Nyní mám stoprocentní koncentraci na mistrovství světa. Minimálně měsíc, během nějž chci být myšlenkami s týmem a splnit to, proč jsme přijeli: uspět. A udělám pro to všechno.
Foto: Jana Mensatorová
Nebudu z tebe tahat, jestli a kam přestoupíš, ale máš ještě nějaký fotbalový sen? Něco, co bys chtěl zažít, dokázat?
Jednak jsem si splnil všechno, jednak jsem realista a vím, že výš už se patrně nedostanu. Pokud bych náhodou West Ham opustil, patrně nepůjde do top tří týmu v Anglii, ale spíše do kvalitou podobného celku. A pokud ne, zůstat v klubu a snažit se ho dotáhnout zase zpátky do Premier League, může být také speciální a lecčems lákavá výzva. Stejně jako vyzkoušet si sportovně i životně další z top pěti lig Evropy, protože nic jiného než anglickou ligu a věčně deštivý Londýn neznáme.
Co konkrétně by tě lákalo?
Nejvíce asi Itálie, protože jestli nám v Anglii něco chybí, je to krásné počasí. Oproti tomu tam se spojuje vysoká úroveň života s vysokou kvalitou fotbalu, tudíž ta představa vypadá hezky. Ale taky by mě jednou bavila možnost vrátit se do Slavie, kde jsem začínal v deseti letech.
Řekl bych o sobě, že jsem jako člověk srdcař – ať už pro ženu, děti, tak i pro kamarády, s nimiž se znám od mládí, a podobně to vnímám i vůči klubům, v nichž jsem strávil delší dobu. Vedle West Hamu je to právě Slavia a Havlíčkův Brod, kde jsem vyrostl, tudíž kdyby se ten kruh postupně uzavíral, byl by to krásný příběh. Jestli a kdy bude naplněný, uvidíme.
Foto: Jana Mensatorová
Jakých bylo těch dosavadních šest a půl roku ve West Hamu?
Zdaleka jsem si tehdy nepředstavoval, že jich bude tolik a budou tak pozitivní. Když jsem přicházel, bylo mi čtyřiadvacet a v tu chvíli jsem se skutečně bál, jestli uspěju, nebo ne. Kvalita Premier League je fakt obrovská, konkurence v ní taky, takže možný neúspěch jsem měl v hlavě.
Zároveň jsem si ale říkal, že není na co čekat, že tohle byl vždycky můj sen, a tak je třeba se toho chopit. A že nejhorší, co se může stát, že se za pět měsíců vrátím do Slavie, protože jsem šel do West Hamu prvně na hostování. Naštěstí se nestalo.
Když se teď na těch skoro sedm let podívám, utekly strašně moc a byly velmi intenzivní. Přežili jsme covid, hráli Evropu, vyhráli jsme trofej, vyměnilo se pár trenérů, až jsme teď sestoupili. Každopádně nic z toho bych nevyměnil, protože jsem z celého mého působení tady nadšený.
Jaký moment pro tebe byl nejsilnější?
Bylo jich více. Po fotbalové stránce obzvlášť, ať už to byl zmíněný covidový začátek nebo vyhraný evropský pohár v Praze, na stadionu Slavie. Nezapomenutelné to pro mě ale navždy bude i z osobního hlediska – se ženou jsme tu strávili více než polovinu našeho vztahu, dvě z našich tří dětí se tu narodily, tudíž Londýn mi úplně změnil život. Těžko vybírat jeden okamžik.
Místní dokonce neváhají označovat tě za legendu, protože během relativně krátké doby jsi v klubu zanechal silný otisk – mimochodem jsi vstřelil nejvíce vítězných gólů v historii West Hamu. Řekl bys tedy neskromně, že to označení je zasloužené?
Nerad bych se pouštěl do hodnocení sebe samotného, ale když se zpětně ohlédnu, co jsem tu dokázal, kolik jsem toho odehrál, kolik vstřelil branek a jak jsem byl nápomocný týmu, jsem připravený tuhle nálepku přijmout.
Když jsem v klubu před necelými sedmi lety začínal, ve stejnou dobu přicházel také současný kapitán Jarrod Bowen. Od té doby spolu držíme a z původního kádru jsme zůstali jediní. Tudíž logicky ani není moc jiných jmen, kterých by si fanoušci mohli takto vážit.
Jsem za to strašně vděčný. Cítím jejich podporu a docenění kdekoliv jdeme. I v poslední době, kdy na tom nejsme dobře, ke mně lidi opakovaně chodili, podávali ruce a děkovali za to, co jsem pro klub udělal. Vlastně jsem nepotkal nikoho, kdo by na mě byl na ulici negativní.
Také jsi se stal nejlepším českým střelcem v historii Premier League, což by s ohledem na pozici, kterou hraješ, tehdy nejspíš nikdo ani nepomyslel. Kdy jsi o téhle metě začal přemýšlet a hnát se za ní?
Zpočátku jsme na to nepomyslel ani já. Ve Slavii jsem sice dával poměrně dost gólů, ale nikdy jsem tomu nepřikládal váhu. Když jsem přestoupil do Anglie, soustředil jsem se na to, abychom hlavně hráli týmově, nikam jsem se nehnal, ale i tak góly pořád přicházely.
Po první sezóně jsem měl najednou nasbíraných deset branek. Když jich pak po dvou a půl letech bylo kolem dvaceti, začalo se o rekordu mluvit.
Před tímhle ročníkem už někteří jeho překonání brali jako hotovou věc. Kamarádi mi psali: „Už jenom pět.“ Jenže dát pět branek v Premier League není jen tak, tudíž to pořád bylo hrozně vzdálené.
Jak mi to ale všichni připomínali, začal to být i můj cíl a chuť po gólech byla ještě větší. Když jsem pak Patrikův rekord proti Manchesteru překonal, byl to hezký moment, na který nikdy nezapomenu. Velká věc pro mě, ale snad i pro celé Česko. Protože věřím, že po mně zase brzy přijde někdo další, kdo tuhle metu překoná. Rekordy jsou od toho, aby se překonávaly.
Během pár týdnů jsi letos zažil euforii z životního postupu i zklamání z životního sestupu. Pomáhá nyní reprezentační vrchol přebít klubový žal nebo naopak máš radost z účasti na šampionátu trochu zahořklou?
Postup z baráže jsem si užil docela krátce. Přestože dostat se na mistrovství světa je neuvěřitelný úspěch a těší mě, že jsme to dokázali s touhle partou, euforie nemohla být obrovská, protože jsem musel co nejdříve přepnout do klubového boje o záchranu a napnout všechny sily k tomu, abychom se udrželi, což se bohužel nepodařilo.
Následné zklamání bylo opravdu velké, ale reprezentace a účast na mistrovství světa mi v tomhle pomáhá hodně. Nemusím si to neštěstí ze sestupu brát na dovolenou a myslím pozitivně. Mám hned novou energii, motivaci a cíl, za kterým jít. Čekají nás velké zápasy. Tohle byl několik let náš sen, takže moje plná připravenost a koncentrace se soustředí na současnost.
Co bys považoval osobně jako úspěch?
Chci na turnaji odehrát minimálně pět zápasů, tedy podívat se alespoň do osmifinále. To je můj cíl a hranice úspěchu. Následně se může stát cokoliv a samozřejmě bych si přál dojít s národním týmem co nejdál.
Léta jsi byl kapitánem reprezentace, jenže na podzim jsi po neshodách s fanoušky byl téhle funkce zbaven. Jak moc tě mrzí, že jsi to nebyl ty, kdo tým dovedl tým na šampionát z pozice lídra?
Trochu to zamrzelo. Moje srdce je nastaveno tak, abych pro úspěch svého týmu, obzvláště v případě postupu na šampionátu, udělal maximum. Samozřejmě jsem tak chtěl být tím, kdo tam nároďák dovede, snil jsem o tom.
Časem jsem si ale uvědomil, že to není podstatnou součástí cesty a že kapitánská páska je stejně hlavně signál navenek. Uvnitř sebe jsem se snažil zůstat vyrovnaný. Nepochyboval jsem, jaká je má důležitost pro tým a jak do něj zapadám, což se nakonec potvrdilo. Je to tedy za mnou.
Nebudu tím, na němž budou ležet veškeré povinnosti, a budu se moct soustředit jen na výkony na hřišti.
S egem to ale minimálně trochu zamává, ne?
Trochu jo. Najednou zase musíte dokazovat, jestli jste platní, nebo ne. Ale já jsem optimista. Ačkoliv bych tenhle krok vůči sobě mohl klidně vnímat osobně, nepřestával jsem věřit, že když budu nadále pracovitý a skromný, znovu se to otočí, což se také stalo. Zpětně jsem nakonec rád, jak to dopadlo.
Dělal jsem kapitána šest let a za tu dobu jsem toho měl na sobě naloženo hodně. Ať už se řešily trenérské změny či všelijaké kauzy, vždy se ode mě očekávalo, že se jednoznačně vyjádřím nebo to dokonce vyřeším. Tenhle tlak, který se nezdá, ale je velký, nyní odpadá. Nebudu tím, na němž budou ležet veškeré povinnosti, a budu se moct soustředit jen na výkony na hřišti.
Jedu si na repre užít, že mám možnost nosit reprezentační dres, což je obrovská čest, a nemusím se tímhle zabývat. Čeká nás první zápas na šampionátu po dvaceti letech, cloumají s námi velké emoce a máme obrovskou motivaci. Jsme natěšeni a dáme do toho všechno. Jako jeden tým.
A na nového kapitána Láďu Krejčího měla změna očividně výborný vliv…
Určitě! Jemu se obě barážová utkání podařila a měl velkou zásluhu na tom, že jsme postoupili. Třeba kdybych byl kapitán já, tak by se to nestalo. A třeba jo. To už se samozřejmě nedozvíme. Každopádně to dopadlo pozitivně, tudíž to byla dobrá volba.
Každý víkend Premier League, kapitánská páska v reprezentaci, v životopisu tituly z domácí ligy i evropské soutěže a na bankovních kontech tolik peněz, že aspoň trochu rozumný člověk je do konce života nezvládne utratit. Život, po němž prahne nespočet mladých kluků pobíhajících s míčem za barákem.
Tomáš Souček měl všechno. Nejlepší práci na světě, jak sám podotýká. Měl být spokojený, šťastný. Naopak ale prožíval nejhorší období své kariéry. Dva roky pekla.
„Dlouho jsem se styděl o tom mluvit. Ani rodiče, než jsem se rozhodl sepsat svoji zpověď neměli páru, že se děje něco zlého. Něco, co mě trápilo natolik, že jsem přemýšlel o konci kariéry. Nespavost. Deprese. Strach o budoucnost,“ překvapil vyprávěním ve své oficiální autobiografii Suk, vydané loni na podzim.
Hraní fotbalu se pro něj proměnilo v noční můru, která mu nedala spát. Doslova. „Žádná radost, jen povinnost, která netěší. Věděl jsem předem, že nezahraju úplně dobře. Nešlo to. I když jsem náhodou dal gól, lehce mě zahřálo, jak mě lidé chválí, ale za vteřinu mi spadly koutky,“ ohlíží se.
Návštěva psychiatra, pojídání melatoninu či lexaurinu, dýchání podle Wim Hofa, jóga, infračervené brýle nebo spirituální rady o přenosech energie. Vyzkoušel mnohé. Čím více toho bylo, tím hlouběji do problému zabředával. A jediné, na co pomýšlel, bylo, že před dalším zápasem zase probdí celou noc.
Až vznikla helikoptéra, dnes už symbolická gólová oslava, kdy se po vstřelené brance točí s roztaženýma rukama. Pro leckoho možná dětinskost, pro Tomáše Součka symbol toho, přes co se dokázal přenést a kde je nyní.
„Stal jsem se helikoptérou, protože navzdory špatným časům můžu pořád létat. Jakmile dám gól, nastartuju vrtule a letím k nebi, abych se mohl znovu dotknout hvězd.“
Foto: Jana Mensatorová
Pořád nevíš, co se tehdy stalo a proč prožíval takové pocity?
Nevím. Je to zvláštní, protože můj soukromý život byl vždy dobrý, užíval jsem si ho naplno, a ten fotbalový byl jeden velký splněný sen.
Asi největší změna v mé hlavě nastala ve chvíli, kdy se dařilo, ať už týmu, tak mně osobně, a najednou jsem si nechtěl ani připustit, že by se to příští nemělo opakovat a nemělo to trvat pořád. Začal jsem klást na sebe tlak: Teď to musím dokazovat znovu a znovu. Pořád chci vyhrávat a dávat góly. A v jednu chvíli můj osobní cíl byl tak vysoko, až jsem se fakt bál, že o svůj sen přijdu.
To je jediné možné vysvětlení toho, co se stalo. Nic jiného mě nenapadá, protože fotbal miluju a o rodinu je postaráno, žijeme spokojený život.
Byl to hlavní důvod, proč ses ještě během kariéry rozhodl napsat svou autobiografii? Chtěl ses z toho vypsat?
Měl jsem tu myšlenku v hlavě delší dobu. Důvodů bylo více. Bylo mi třicet a myslím, že jsem prožil úspěšnou kariéru, o níž mám co vyprávět. Taky jsem slýchal, že se chystala životopisná kniha o mně poskládaná z různých rozhovorů, což bych absolutně neměl pod kontrolou a mohla by obsahovat věci, které nemusí být úplně pravda. A do toho se objevily tyhle problémy, tak jsem si řekl: Tak jo, je čas. Řeknu vám svůj příběh, se vším všudy. A třeba mi to i pomůže.
Ani na chvíli jsi nepřemýšlel nad tím, jak veřejnost tvou zpověď přijme?
Bál jsem se. Vím, že pro mladší generace je přirozené o mentálních slabostech mluvit, ale já jsem v tomhle stará školu. Přehrával jsem si, jak si lidi budou myslet, že jsem slabý a že si stěžuju, i když mám všechno a můžu si dovolit dělat, co chci.
Jenže každý, bez ohledu na to, čemu se věnuje a co má za sebou, může mít problémy. Dneska se každý kouká na Instagram, vidí fotky z pláže, před vyprodaným stadionem, ale nikdo už nevidí, že se třeba může rozvádět nebo mu krachovat byznys. A knížka by měla lidem mimo jiné ukázat, že není třeba se bát či stydět dát je najevo, pokud to tak cítí.
Co ti pomohlo dostat se z tohohle martyria ven?
Vyzkoušel jsem snad úplně všechno. Od psychiatra a prášků na spaní nebo na deprese přes speciální dýchací cviky nebo třeba jógu na rady ženy, která s ní má velmi dobrou zkušenost.
Nejvíc ale pomáhalo si o tom povídat s Paulem Mortimerem, bývalým hráčem Premier League, který se po kariéře zaměřuje na duševní zdraví fotbalistů. Díky němu jsem přestával pochyboval, získával sebedůvěru a zase dokázal před zápasy usínat.
Do toho přišla knížka. Když jsem ji tvořil, panovalo pořád období, kdy jsem to stále dost hodně prožíval. Jakmile ale byla dopsaná, cítil jsem, jak se mi ulevilo. Zároveň jsem věděl, že se to brzy dostane ven k lidem, budou to vědět a nebudu mít tajemství. Navíc to třeba ještě dobře přijmout, což se taky stalo. A také mi v průběhu pomohla helikoptéra.
Myslíš tvou dnes ikonickou gólovou oslavu?
Ano. Po gólu se zakloním, přivřu oči, roztáhnu ruce, začnu se zlehka točit a užívám si pocitu, že vzlétám. Dlouho nikdo nevěděl, co to vlastně znamená. Když se mě všichni ptali, co to má znamenat, říkal jsem jim, že správný čas na prozrazení přijde.
Foto: West Ham United
Foto: West Ham United
Foto: West Ham United
To gesto nemá evokovat, že všechno špatné je pryč, je to spíš návrat ke kořenům. Ke skutečné lásce k fotbalu, kterou jsem na dva roky ztratil a musel o ni bojovat.
Stal jsem se helikoptérou, protože navzdory špatným časům můžu pořád létat. Jakmile dám gól, nastartuju vrtuli a letím k nebi, abych se mohl znovu dotknout hvězd.
Když teď vidím děti, které ji po mě opakují, je to zvláštní, ale strašně příjemný pocit. Důkaz toho, že to může mít obrovský smysl.
Jsou ty stavy definitivně pryč?
Můžu říct, že jsem klidnější a když se začnou objevovat, poznám to a už s tím umím pracovat. I díky tomu, co jsem v posledních měsících zažil, ať už v reprezentaci nebo ve West Hamu, jsem si uvědomil, že když se ve fotbale něco nepovede, není to tragédie.
Jsem stoprocentní profesionál, snažím se správně jíst, kvalitně spát, připravuji se po fyzické stránce. Dávám tomu sportu všechno, abychom byli jako tým úspěšní. Jestli ale budu hrát kariéru další pět, sedm let nebo skončím zítra, věřím, že jsem na to připravený. Můžu být nejšťastnější člověk za to, co se mi podařilo a co mám, a tak se k tomu snažím přistupovat.
Byla tahle zkušenost důvod, proč s manželkou Natálií rozbíháte nadační fond, nazvaný příznačně Helikoptéra?
Nápad vznikl hlavně díky tomu, že žijeme v Anglii a vidíme, jak jsou tu podobné fondy mezi hráči rozšířené. Říkali jsem si se ženou, že až se vrátíme do Česka, bylo by fajn něco podobného také mít. Jenže jak se to potkalo s mým příběhem, zkušenostmi, helikoptérou a potřebou vznášet se ke hvězdám, tak jsem si říkal, proč to nespojit a neudělat to hned.
Myslím si, že v mém případě je správné, možná až povinné konat dobro. Žiju život, který si snad ani nezasloužím, tudíž když mám určité výhody a možnosti, proč by nepomáhal ostatní, kteří nemají takové štěstí a příležitosti.
Ostatně všechny vydělané peníze nejde dát jen do investic nebo je hromadit. Vezmu si je pak do hrobu? Když se každý, kdo jen trochu může, bude dívat na svět podobnou optikou a připojí se se svým, byť malým dílkem, můžeme společně dosáhnout velké věci.
Na co přesně se bude nadační fond zaměřovat?
Tvrdíme, že pomáháme lidem vzlétnout. Chceme pomáhat dětem, rodinám, komunitám, zkrátka všem, kteří se ocitli v náročné nebo sociálně slabší situaci, najít sílu růst, zvednout se a mířit ke svým snům. Zaměření je prozatím hodně univerzální a uvidíme, zda se časem přikloníme více k nějakému konkrétnímu tématu. Ambice jsou ale rozhodně velké.
Jaká bude tvá role?
Minimálně ze začátku budu největší donátor fondu. Rád bych mu ale pro něj skrze své jméno a kontakty získával další podporovatele. A postupně budoval značku, kterou budou lidé věřit natolik, že se třeba přidá i širší veřejnost. Proto jsem do názvu schválně nedal své jméno, aby se s ním mohl ztotožnit každý.
Co potom?
Proč jste se rozhodli pro vlastní nadační fond a nepřipojili jste se k některému z řady již existujících?
Protože až skončím kariéru, chci mít něco, co budu zase moct budovat a věnovat tomu většinu své energie a úsilí, což se lépe dělá, když jste sám sobě pánem. Možná si teď jen něco nalhávám a za pár let celý projekt zavřeme s tím, že nenaplníme naše představy, i kdybychom ale pomohli „jen“ pár lidem, budu spokojený. Věřím, že to má smysl.
Co ty a dobročinnost?
Snažím se potřebné podporovat dlouhodobě. Ponejvíc asi skrze různé fotbalové aktivity nebo přes Donio. To je skvělý projekt s velkým množstvím silných příběhů.
Zmínil jsi své štědré příjmy. Jak nad nimi v současnosti přemýšlíš i s ohledem na blízkou budoucnost, kdy se jejích příval patrně zpomalí?
Snažím se velkou část z toho, co vydělám, směřovat do investic. Čeho se ale bojím mnohem víc než toho, že mi jednou nebudou plynout také příjmy, tak to je výchova dětí. Aby z nich byli hlavně dobří a s vědomím toho, co mají, skromní lidé.
Oni už vnímají, jak žijeme, že si můžeme dovolit zajít do restaurace, máme pěkné auto, jenže navzdory tomu chceme žít relativně normální život. Nehýři penězi, nedávat je na odiv, nepovyšovat se nad nikoho. To se snadno říká, těžko praktikuje a ještě hůře o tom přesvědčuje okolí.
Má představa o životě ale vždy byla a je poněkud prostá: mít skvělou rodinu, vychovávat zdravé děti, žít v baráčku se zahradou a užívat si sportu. Primárně nehraju a nežiju pro peníze. Ty jsou jen příjemným bonusem, s nímž je tohle všechno snažší.
Pár měsíců nazpět jsem se přístupu k penězům bavil s tvým reprezentačním kolegou Lukášem Provodem. Líčil mi, jak se snaží všechny finance mít pod kontrolou a od začátku kariéry je sleduje v rámci excelové tabulky. Jsi podobně pečlivý a přísný?
Lukáš Provod je můj dlouholetý kamarád, tudíž spolu spoustu věcí řešíme a vím, že je velký detailista. Já možná ne takový, ale rozhodně jsem jeden z těch, co ví, kde všude a proč má uložené peníze, přestože diverzifikace portfolia je veliká.
Zakládám si na tom, abych peníze nedával někam, kde tomu úplně nerozumím. Asi jako většina sportovců vlastním nemovitosti po Česku, které pronajímám, investoval jsem do řady různorodých fondů, akcií a také malou část peněz mám v bitcoinu. Ale to je spíše taková sranda.
Když to v jednu chvíli rostlo, koupil jsem si bitcoinovou peněženku Trezor a zainvestoval do toho určitou částku. Nehodlám ale nijak spekulovat nad tím, zda to půjde nahoru nebo dolů. Prostě to nechávám, nesahám na to a uvidím, jak to bude vypadat za deset let.
Mým cílem není rychlý zisk, zhodnocení třicet procent ročně. De facto mi stačí porážet inflaci, což se dlouhodobě daří.
Co byla tvá nejlepší investice?
Když pominu fotbalu, hodně si teď slibuju od jedné firmy, v níž jsem desetiprocentní spolumajitel. Pochází z Británie, jmenuje Hempe, ale vyrábí gelové masti pro sportovce v Česku, takže pro mě symbolické propojení. Věřím, že se na trhu může velmi dobře uchytit. Nedávno se značkou začala spolupracovat třeba Slavia Praha a cíl je, aby se jednou dostala i do Premier League. To by bylo wow! Proto věřím, že to potenciálně může být skvělá investice.
A je něco, co si naopak rád dopřeješ a neváháš za to peníze utrácet?
Za rodinu a kamarády. Rád hostím své nejbližší, když za mnou přijedou, protože když už spolu trávíme čas, chci abychom si ho užili naplno. Občas spolu jezdíme také na dovolenou v partě více lidí, to pak vyberu skvělou lokalitu i hotel, všechny pozvu a nepřemýšlím úplně na penězi.
A také mám rad jídlo, ale úplně neobjíždím pravidelně michelinské restaurace, protože nerad jezdím do centra Londýna. Ale když už se tak jednou do měsíce stane, rozhodneme se pro nějaký dobře hodnocenou a vyzkoušíme ji. Jinak žádné přehnané výdaje nemám. Nekupuju si předražená auto, hodinky nebo oblečení, to není můj styl. Myslím, že do jisté míry jsem, jak by řekli Angličané, „low profile“ člověk.
Užíváš si po tom všem zase naplno i fotbal?
Řekl bych, že navzdory tomu, jak dopadla klubová sezóna, si fotbal zase užívám na maximum, miluju ho. Cítím se uvolněný a baví mě vše s tím spojené. Kdybys mi teď řekl, ať si jdu zahrát jeden na jednoho nebo jsme zašli večer na Hanspaulku, snad bych i šel, kdybychom neměli zápas. Tak třeba příště.
