skip to main content

Trabant projíždějící berlínskou zdí je pro mě symbol revoluce, říká David Černý

Psal se rok 1989 a mnoho východních Němců tehdy odcházelo na Západ. Bylo jich přes čtyři tisíce a kromě opuštěných domovů po nich v ulicích zůstala i zaparkovaná auta značky Trabant. A přesně na tuhle část historie odkazuje socha výtvarníka Davida Černého Quo Vadis.

Více než třítunový trabant na nožičkách zaparkoval na rok před libereckou radnicí. Bronzový odlitek originálu, který stojí v německém Lipsku, je vysoký 3,8 metru, dlouhý 4,2 metru a široký přes 1,5 metru. Při jeho odhalení asistoval i sám výtvarník.

Máte k Liberci nějaký specifický vztah? Nedaleko radnice jste vytvořil před lety zastávku, kterou lidé přejmenovali na Hostinu obrů…

Já jsem dlouho neznal v Čechách jiné město než Prahu a Liberec, protože máme kousek odtud chalupu, kam jsme s rodiči jezdili. A asi až v pěti letech jsem pochopil, že Liberec je mimo Prahu další město, ve kterém žijí lidi. Nevím, jak to vysvětlit, prostě jsem Liberec bral jen jako hezkou dekoraci, že tady lidi jsou, ale pak zase odjedou do Prahy. Myslel jsem, že všichni tady jsou jen na chalupě.

Takže jste si město vybral pro svou sochu záměrně?

Reklama

Oslovila mě Jitka (kurátorka Jitka Mrázková, pozn. red.), se kterou se léta známe. Původně jsem tuhle sochu dělal pro Reichstag, jenže kvůli koroně se všechno změnilo. A tak je tady, sem se hodí. Liberec, tedy Reichenberg, bylo v minulosti velmi hezké německé město.

Proč vás tehdy napadl zrovna trabant?

Byla to taková otázka, co se děje a co se stane se znovusjednocenným Německem. Proto Quo Vadis – kam kráčíš. A současně je to i reflexe toho, co se v tom osmadevadesátém roce dělo. Najednou východní Němci naskákali do západoněmeckého velvyslanectví a řekli, že pryč nepůjdou. Trabant na pochodu byl spouští konce bolševika. Pro Američany je symbolem roku 1989 Václav Havel, pro mě trabant projíždějící rozbořenou berlínskou zdí.

Socha je ve veřejném prostoru, lidé na ni mohou lézt, třeba ji i poškodit. Své o tom ví i sklář Jiří Pačínek, jehož skleněné koule tu stály předtím. Pár z nich mu krátce po instalaci rozbil opilec, protože si myslel, že to jsou balonky, a tak do nich narazil hlavou…

Jo, já říkám, že nejhorší pro sochy jsou lidi a nejhorší pro město auta, ve kterých lidé sedí. Tak uvidíme.

Jaké dílo vás teď zaměstnává? Chystáte něco nového?

Pracuji na poměrně hodně projektech. Třeba v Los Angeles, vedle Hollywoodu v Santa Monice, přibude letos v lednu jedna moje velká socha. Už rok tam sedí v kontejnerech, protože kvůli koroně jsme nemohli cestovat a můj tým ji tam nemohl instalovat. Stejný osud potkal i další velkou sochu v arabském Kataru, i tam čekáme, až ji budeme moci postavit.

No a v Praze vzniká hned několik mých věcí. Třeba třicetimetrová socha dívky, která vyroste v rámci výstavby multifunkční budovy Fragment naproti Invalidovně. V centru hlavního města připravujeme i další hezkou instalaci, o co půjde, ale ještě neprozradím.