Rodina Kuršelova ze Semil nemá zrovna obvyklý byznys. Živí se tím, že vrací zašlou krásu starým továrnám. A nejde přitom o žádná malá sousta.
Naposledy si přímo ve městě, odkud pochází, v samém srdci Českého ráje, dali za cíl vnést život do industriálního areálu o rozloze šedesáti tisíc metrů čtverečních. A tak vznikla Fabrika 1861.
Bývalá textilní továrna, kterou právě v roce 1861 založil Franz Schmitt, byla v minulosti pro svou architekturu i velkolepou rozlohu často přezdívaná Semilské Versailles.
Areál, který má za sebou pestrou historii, získala před třemi lety do svého vlastnictví rodina Kuršelových, otec Milan a tři synové Jakub, Sebastian a Adam. Ten prostřední, Sebastian, se stal ředitelem firmy, kterou společně založili.
Jejich rodina má přitom v Semilech dlouhou tradici. „Můj praprapradědeček Josef Václav Hybler zde pracoval a po dohodě se Schmittem si pak vystavěl dvě další fabriky v Benešově u Semil, aby podporoval výrobu té semilské. Pak přišlo čtyřicet let socialismu a s ním znárodnění a k majetku jsme se dostali až v privatizaci,“ popisuje Sebastian Kuršel.
Fabrika, která v minulosti patřila mezi největší v Evropě, měla po revoluci více společníků. Samotná textilní výroba v ní ale byla neudržitelná a nakonec se továrna musela uzavřít. Přišla insolvence, v níž rodina Kuršelova továrnu odkoupila celou, a od té doby ji dává dohromady.
„Franz Schmitt vystavěl fabriku na strategickém místě. Vedla za ní železnice a protékala tudy Jizera. Voda rozhýbala veškeré stroje a následně vyráběla i elektrickou energii. Spolu s fabrikou vystavěl i celé městečko. Bydleli tu mistři, nejvyšší vedení, byla tu škola, nejdříve německá, pak česká, k dispozici byl lékař, restaurace, kuželkárna a největší městská tančírna,“ vyjmenovává ředitel firmy Fabrika 1861.
V areálu je dohromady osmnáct budov. Nepřehlédnutelná je bývalá přádelna s věží s hodinami. Jejich stroj není původní, ale repasovaný, protože v době, kdy byla továrna uzavřená, z ní vandalové odnesli, co se dalo.
„V jiném z průmyslových objektů v Tanvaldu jsme objevili obdobný a nevyužívaný hodinový stroj, který jsme nechali zrenovovat a umístili ho na věž v Semilech. Poprvé se hodiny rozběhly v červenci roku 2021. Věž jsme pokřtili jménem Ludmila,“ vysvětluje Sebastian.
Čas v areálu stejně jako v minulosti oznamují dva původní zvony, jeden bije každou hodinu, druhý ve čtvrthodinovém intervalu. Věž by mohl obohatit také unikátní orloj.
Právě s přádelnou mají bratři velké plány a během dvou let by měla projít velkou proměnou. „Nabízí prostor přes devět tisíc metrů čtverečních, který bychom rádi přetvořili na galerii, na místo, kde se budou konat koncerty a které se stane středem kulturního a společenského života nejen pro lidi v Semilech,“ přibližuje Sebastian.
Zatím odhadují investice do celého projektu kolem tři sta šedesáti milionů korun. Část by mohla pokrýt i dotace, o niž bude firma usilovat.
Ač by se mohlo zdát, že celá fabrika je jen požíračem peněz, i ona si na sebe dokáže částečně vydělat. V jednotlivých budovách je v pronájmu kolem dvanácti firem. Jedna z nich se zabývá i textilní výrobou speciálních látek – damašku a brokátu. Další dvě firmy využívají areál pro své sklady.
DCIM100MEDIADJI_0042.JPG
V nájmu je tu třeba ekologická likvidace vozidel a elektrozařízení, autodoprava a v budově bývalého podnikového ředitelství sídlí zkušebny dvou místních hudebních kapel. Další výdělek pak firmě poskytují filmaři. Loni tu třeba padla první klapka hollywoodského akčního thrilleru Ballerina s Keanu Reevesem v hlavní roli. Filmaře přitáhla právě historická tvář továrny a její atmosféra.
V areálu se už dnes konají nejrůznější akce jako třeba Festival malých pivovarů nebo Jazz pod Kozákovem. Pro ně je ideálním místem bývalá zámečnická dílna, v níž je dodnes zachovaný unikátní portálový jeřáb z roku 1890 a podle Sebastiana je to nejstarší zařízení svého druhu na světě, které stojí na svém původním místě.
Architektura dílny je naprosto výjimečná, i když i na ní se podepsaly desítky let komunistického režimu. „Na stropě například bývaly čtyři lustry, které ale tehdejší provozovatelé odstranili a místo toho do štukového ozdobného stropu vyřízli obří díry pro papundeklová světla. Ale restauratéři už teď pracují na štukových lamelách, abychom mohli vše vrátit do původního stavu. A pak chceme nechat vymalovat celou dílnu Heshamem Malikem,“ prozrazuje ředitel.
Nebude to poprvé, kdy mezinárodně uznávaného umělce rodina osloví. Stojí rovněž za výmalbou vodní elektrárny v Přepeřích u Turnova, kterou rodina Kuršelových provozuje, a které rovněž vrátila původní lesk.
Malik tehdy přímo na betonové zdi namaloval dílo, které vyjadřuje, jak on sám vnímá udržitelnost alternativního zdroje energie, jakou voda je. „Dokonce si toho všimli i v New York Times, kde napsali, že je to Sixtinská kaple vodního inženýrství,“ podotýká Sebastian.
Řeku Jizeru, která areálem protéká, využívají v semilské továrně stále. I dnes jim pomáhá vyrábět elektřinu. Vodní elektrárna má výkon sice jen pět set kilowatt za hodinu, pro potřeby nájemníků ale stačí. A voda se hodí i pro malý pivovar, který chtějí ve fabrice postavit.
„S bratry jsme milovníci piva, a tak jsme si udělali radost a v pivovaru v Lomnici nad Popelkou jsme si uvařili vlastní pivo pod názvem Fabrikant. Zatím jsme létající pivovar, ale do budoucna bychom chtěli mít kamenný, právě tady,“ přeje si Sebastian a doufá, že se jim tak podaří obnovit pivovarnickou výrobu, která měla v Semilech svou tradici.
Už před třiatřiceti lety založil otec Sebastiana a jeho bratrů spolu s jeho vzdáleným bratrancem společnost, která investuje do různorodých aktiv. Dohromady rodina vlastní deset funkčních firem s obratem kolem tři sta až čtyři sta milionů korun. Nově se stal generálním ředitelem celé investiční skupiny Adam Kuršel a o právní agendu všech firem se skrze svoji advokátní kancelář stará bratr Jakub.
Většina firem působí v oblasti energetiky, především v provozu vodních elektráren na toku řek Jizery a Kamenice. Jednou z nich byla třeba i elektrárna v Železném Brodě, která získala titul Stavba roku 2010. V semilské fabrice zase chystají velkou fotovoltaickou elektrárnu, která bude umístěna pouze na těch střechách, jež nejsou vidět ze země. I tak pokryje plochu kolem deseti tisíc metrů čtverečních.
„Vize našeho otce je, abychom tady z toho areálu udělali krásný kulturní podnik a dokázali, že kulturou to nežije jenom v Praze, ale i tady u nás v Semilech,“ podotýká Sebastian. Kromě opravy bývalé přádelny, která spolkne stovky milionů korun, půjdou další řádově desítky milionů i do ostatních budov.
„Během socialismu sem nějaké peníze proudily, ale hlavně do výroby, nikdy se však neinvestovalo do samotných budov. Dokud jely stroje, tak jimi byly vytápěné, ale jakmile to přestalo, fasády vystydly, vymrzly, začaly se odlupovat, hnily střechy. A co nezničilo počasí a zub času, to dokončili vandalové, kteří vysekávali železo, vyřezávali potrubí a prodávali je za pár stovek ve sběrných surovinách.“
V nejbližším plánu je tak oprava kancelářské budovy a pak největší haly, která je v dezolátním stavu a potřebuje nutně rekonstrukci střechy. Jediné, co nechala firma zdemolovat, byla už značně zchátralá hasičská zbrojnice.
Jinak se snaží všechny budovy zachovat a postupně zrestaurovat. „Naším cílem je, aby Semilská fabrika dělala radost nám i ostatním. A chceme ukázat, že se dá zkombinovat stále funkční průmysl s kulturou,“ uzavírá Sebastian Kuršel.
