Projekt Vltavské filharmonie vstupuje do další fáze. Během února odevzdá dánské studio Bjarke Ingels Group dopracovanou podrobnou architektonickou studii a pak začne pracovat na projektové dokumentaci. S oživenou diskusí kolem velkolepého pražského projektu se ale objevily i názory, že se filharmonii postavit nepodaří.
Jedním z pesimistů je i architekt Vít Máslo, který od roku 1997 spoluvlastní architektonickou kancelář CMC Architects s americkým architektem Davidem Chisholmem.
Soutěže na podobu Vltavské filharmonie se zúčastnil po boku dalšího dánského studia Henning Larsen. Vltavská filharmonie podle něj může být tím nejlepším impulzem pro stagnující českou výstavbu, nebo dalším propadákem.
Postaví se podle vás Vltavská filharmonie, nebo ne?
Já bych byl strašně rád, kdyby se postavila. Bylo by to skvělé. A je také skvělé, že se to nějakým způsobem rozjelo. Ale myslím si, že v současné situaci kolem povolovacích a plánovacích procesů a složitosti té lokality to moc šancí nemá. To území je teď takový uzel, který je potřeba rozmotat, a nedovedu si představit složitější místo, než je tohle. Proto se obávám, že za těchto podmínek na tak složitém místě stavět nebudeme.
Změny územního plánu nám trvají dvacet let a nejsme schopni je dotáhnout, jsme jedni z posledních na světě v délce trvání stavebního povolení. A to je ten menší problém, ještě horší je územní plánování. Na Vltavské nejsme ani v souladu s územním plánem. Někde jsem četl, že by filharmonie měla stát v roce 2032. Tak to se musím smát.
Na druhou stranu mi to přijde dobře, že se třeba společnost trochu chytne za nos a řekne si, co jsme to tady za stát, že nejsme schopni nic realizovat. To je totiž závažný celospolečenský problém, který se dramaticky promítá do ekonomiky celého státu.
Takže podle vás i takhle významný projekt dojede na povolovací procesy a územní plánování?
Byl bych rád, kdyby to byl příklad toho, že by se konečně někdo tím špatným plánováním zabýval. Územní plán sice zpracovává město, ale nadřízeným orgánem je ministerstvo pro místní rozvoj, já mu říkám ministerstvo pro místní stagnaci, a to vytváří metodologii.
Ta ale vede k totálnímu kolapsu územního plánování. Praha měla snahu územní plán zlepšit Metropolitním plánem, který se začal připravovat v roce 2012 a měl být původně už v roce 2017. Dneska je rok 2024 a pořád ho nemáme a možná ani mít nebudeme.
Jedna věc je povolování a složitost a pak je tu ještě cena. Vy jste na sociální sítě napsal, že si myslíte, že to nebude třináct miliard, o kterých se teď mluví, ale třicet. Proč si to myslíte?
Jestli tady padla cena třináct miliard, tak mi přijde, že to říkají jen proto, aby se kolem toho nedělalo moc zle. Ta infrastruktura a celé okolí je hrozně složité. Kdyby se to povedlo, bylo by to skvělé pro celé Bubny, protože je to jizva uprostřed Prahy. Ale ta cena prostě podle mě bude vyšší.
Když Němci někdy před patnácti lety stavěli Labskou filharmonii, dostali se asi z osmi miliard na třiadvacet. A také to vypadalo na kolaps. A to jsou to Němci.
A ještě je tu otázka, kdo filharmonii zaplatí? Tady podle mě chybí společenská dohoda a pořád je patrný určitý údiv nad tím, proč by si Pražáci měli stavět filharmonii. Jenže bez přispění státu se to postavit nedá.
Přijde mi že na ose Praha–stát to nějak nefunguje. Mluvil jste o nesouladu města a ministerstva pro místní rozvoj, spolupráce města a státu na financování velkých investic také není ideální…
Problém je ta nadřazenost ministerstva, které má na starosti celou republiku. Ta jeho metodologie je postavená na průměrné město s pěti tisíci obyvateli, pro Prahu je ale nepoužitelná. To, že máme přes šest tisíc obcí, je ostatně také jeden z problémů. Máme takovou zemičku jako zahrádku, ale v ní šest tisíc obcí, které mají svého starostu a vlastní volby.
A v Praze sedmapadesát městských částí…
No, to je úplně neřiditelné. Když ten malý starosta navíc sedí ve velkém zastupitelstvu, je to přece největší střet zájmů. Městská část má úplně jinou pozici v prioritách města. Starosta okrajové městské části brání třicet let okruhu a zároveň má jeho strana ve svém programu na magistrátu na prvním místě, že postaví okruh. To je absurdistán. New York řídí jeden člověk, my máme sedmapadesát starostů.
Je podle vás úspěch, že Praha v soutěži na filharmonii vybrala návrh od tak známého ateliéru, jako je Bjarke Ingels Group?
Předně, to, že v soutěži bylo asi pět nebo šest dánských týmů, ukazuje, jak Dánové na rozdíl od nás investovali do vzdělání, do školství, architektury. A mají teď architekty, kteří jsou světové superstar. Je to zemička jako my a mají světové týmy. My sem musíme zvát zahraniční architekty. Na jednu stranu je to dobré, ale česká architektura si potřebuje vybudovat nějakou pozici, a to jde jen tak, že něco stavíte.
Kvalita architektury se pozná v tom, co stavíte venku. Dobrých architektů tu máme dost, ale kdo staví venku? Dánové nebo Švýcaři mají světové architekty, ale nám chybí trochu sebevědomí. Developeři si stejně nakonec radši pozvou Zahu Hadid nebo Nouvela. Protože česká architektura nemá personu, která by přesahovala český rybníček.
Dánové pro nás dělají filharmonii i hlavní nádraží, ale bylo by dobré, kdyby se nějakou velkou stavbu podařilo postavit i českýma rukama. To, že se k tomu nedostaneme ani za čtyřiatřicet let po revoluci, to bych nečekal. My za tu dobu nevygenerovali ani evropsky významnou osobnost.
Původní soutěžní návrh
Vltavská filharmonie, Bjarke Ingels Group
Původní soutěžní návrh
To je vlastně hrozně depresivní…
To je. Ale celkově si myslím, že to souvisí s tím, jak se tady málo staví. Na diskusích kolem soutěže na hlavní nádraží vidíte, jak je společnost rozdělená. Ke kvalitě se musíte nějak dostavět. Devadesát procent staveb ve městě jsou komerční stavby, tedy bydlení a kanceláře, a ten zbytek veřejných staveb by měla být ta kvalita. Jenže těch my moc nemáme.
Na menších městech v menších projektech nám to jde, v rodinných domech jsme na úrovni Evropy, ale ve velkých veřejných stavbách zaostáváme. Na tom ale architektura stojí.
Když jste zmínil hlavní nádraží, jak na vás působí celá situace kolem vítězného projektu od Henning Larsen…
Ono to bylo extrémně špatně odkomunikované. A dostalo se to až do slepé uličky. Já nechci komentovat architekturu, protože mi přijde trapné, když by měl architekt komentovat práci jiného architekta. Co můžu komentovat, je to, že asi byla chyba v zadání. Protože to, co vzniklo podle zadání, neřeší problém toho nádraží.
Asi něco značí i fakt, že se ve finále vybíralo jen ze tří projektů…
Je to těžké, protože s tím místem vlastně nejde nic moc dělat. Můžete sice zlepšit parčík, ale ta magistrála je prostě problém. A dolů s ní nemůžete, protože tam máte metro. I když tam uděláte pergolu, pořád mezi ní a Fantovou budovou máte dálnici. Kvituju ale snahu, že se tím někdo zabýval. Jen si nemyslím, že tohle řešení dojde realizace. Může přijít třeba další zamyšlení, ale bude to podle mě další věc, co se nepostaví.
Asi nejlepší ukázkou toho, jak se k takovým věcem v Praze přistupuje, je dostavba Staroměstské radnice. Tam už bylo tolik soutěží a je krásně vidět, že i když tam je kus zbouraného baráku, není společnost schopná se dohodnout, jak s tím naložit. Dnes tam jsou stromy, ke kterým by se lidé začali přivazovat s tím, že se ničí zeleň. Která tam ale nemá co dělat a která naprosto devastuje tvar středověkého náměstí.
Ten dům tam tak chybí, že bych snad překousl i to, že by tam někdo postavil novogotickou repliku radnice. I to bych byl schopen akceptovat, protože je to opět strašná jizva, kterou město neumí řešit.
Je to specifikum Prahy? Umí se jiná města s jizvami vypořádat lépe?
My jsme si vybudovali takový systém, že nic nejde. Praha je zakonzervovaná a vytvořil se konsenzus, že by se tady nic nemělo dít. Máme snad největší památkové ochranné pásmo ze všech a teď jsem četl, jak Klub za starou Prahu někde k hlavnímu nádraží napsal, že to nejde, protože Praha má přece své měřítko.
Tak to mě dostalo. Jaké měřítko má dneska Praha? To se přece pořád proměňuje, Praha se každých sto let přestavovala. Město je organismus, který když přestane být živoucí, bude degenerovat. My k tomu bohužel směřujeme. Praha má neuvěřitelný potenciál, ale vůbec ho nevyužívá.
Takže veřejnost prostě stále nechce nové stavby?
Problém je ta řídkost. Když řeknete, že je potřeba město zhustit, tak se lidé můžou zbláznit. Já jsem se proto naučil místo husté říkat slovo intenzivní. Praha je sedmkrát řidší než Barcelona a nikdo, kdo někdy byl v Barceloně, přece nemůže říct, že by se tam špatně žilo. Barcelona má to štěstí, že má z jedné strany hory a z druhé moře, takže se nemůže roztahovat.
A jsme zpátky u územního plánu. Ten by měl mít podobu jen dvou čar. Jedna by značila konec Prahy, za který se už nemá stavět, a druhá čára by oddělovala veřejné prostranství a dům. To by stačilo. Dneska máme územní plán, který vypadá jako strakapoud s osmdesáti barvami, a když se na něj podíváte, tak nepochopíte, co tam město vyvádí. Proto jsme se dostali do stavu, kdy nic nejde.
