Tohle nechcete zažít. Nebo vlastně chcete, ale máte strach. Nevíte, co vás čeká. Zjistíte to až ve chvíli, kdy sedíte v kokpitu malého letadla, letíte rychlostí tři sta kilometrů za hodinu a další tři stejné stroje jsou od krajů toho vašeho mnohem blíž, než vám připadá rozumné. Zhruba tři metry.
A pak to přijde. Akrobatická sestava, ze které mi, nevím proč, v hlavě zůstalo jen jedno slovo: souvrat, což je laicky řečeno ta chvíle, kdy prudce stoupající letadlo zpomalí, začne řízeně padat, aby ho pilot sedící za vámi po několika dlouhých sekundách zase nějak dostal do roviny a vy jste si oddechli, že nejspíš ještě budete žít. Výkruty, přemety, let na zádech… To už je pak jen taková divočejší součást toho všeho. A další tři letadla jsou ve stejné formaci pořád stejný kousek od vás.
Za kniply čtyř letadel vinařskou terminologií sedí letecký výběr z hroznů. Stanislav Čejka, Martin Špaček a Jan Tvrdík, piloti armádních gripenů. Čtvrtým členem týmu je Jan Rudzinskyj, letecký instruktor a majitel historického dvouplošníku přezdívaného Elenka, který pravděpodobně zvládne do vzduchu dostat i traktor. Tenhle tým je srdcem skupiny s víc než šedesátiletou historií, která si říká Flying Bulls Aerobatics Team.
Na světě byste takových partiček šílenců schopných předvést podobné výkony napočítali kolem šesti. Část jich je soukromých, část funguje jako výkladní skříň armádního letectva dané země. Druhá varianta platí třeba pro Jordánsko, Maroko nebo Egypt. V Anglii si do podobných letadel sedají bývalí piloti Red Arrows, akrobatické letky RAF.
Češi názvy své skupiny střídali. Začínali jako Chrudimská čtyřka, pak se název změnil na Box trenér, NTC Skybox a od roku 2001 jsou Flying Bulls Aerobatic Team. Mezitím uteklo už víc než šedesát let, během nichž se v akrobatických letadlech vystřídalo třináct pilotů. Čtrnáctý přibyl letos.
Základ položil v roce 1960 Jiří Tlustý, který nápad létat akrobacii ve čtyřech schoval pod Svazarm. Piloti byli špičkoví a to, co v pevné formaci na nebi dokázali předvést, bodovalo kromě Československa i na leteckých show v zahraničí. Dnes důvod k oslavě, tehdy cesta k problémům. Komunisté cesty na západ neviděli rádi a fungování Chrudimské čtyřky komplikovali, co to šlo. Výsledek? Její konec v roce 1982. Dočasný.
Sametová revoluce tak dala šanci i pilotům. Zakladatel skupiny Jiří Tlustý začal v novém prostředí oslovovat šéfy firem s tím, aby výměnou za reklamu v show světové úrovně koupili čtyři letadla. A nakonec i uspěl, když přesvědčil majitele družstva Unimax, načež Chrudimská čtyřka osedlala akrobatické speciály Zlín Z50-LS. „České letadlo s americkým motorem. Na svoji dobu naprosto špičková mašina,“ říká současný manažer skupiny Martin Nepovím.
Jenže pod Unimaxem skupina odlétala jeden letecký den a Unimax skončil v likvidaci. Letadla se prodala a piloti neměli na čem létat. Zbylo jen stěžování si na nepřízeň osudu na baru chrudimského letiště, ze kterého piloty vytrhl až emigrant Michek, který se vrátil zpátky domů, aby tady rozjel obchod s nářadím. „Viděl v nás obchodní příležitost, takže ty čtyři Zlíny opravdu koupil,“ vzpomíná Nepovím na první polovinu devadesátých let.
Životnost Zlínů ale byla jasně daná. Tisíc dvě stě hodin bez možnosti prodloužení. Po dvaceti letech tak bylo potřeba řešit, co dál. Jestli pořídit letadla nová, nebo skupinu rozpustit. V té době už byl ale víc než deset let hlavním sponzorem nápojový gigant Red Bull. A jeden z návrhů Martina Nepovíma, jak pokračovat dál, měl v jeho rakouské centrále úspěch.
Red Bull tak koupil čtyři německá letadla Xtreme Air XA42 s tím, že si je bude skupina pronajímat. Pilotům se tak do rukou dostal německý stroj s americkým motorem, který je oproti Zlínu o sto kilometrů za hodinu rychlejší a je téměř celý z karbonu. Například i táhla řízení jsou z uhlíkových vláken. Cena takového letadla se dnes pohybuje nad půl milionem eur.
„Nestandardní je i to, že má dvě sedadla. Red Bull nám totiž čas od času přivede hosty, kteří chtějí poznat leteckou akrobacii ve skupině na vlastní kůži. To je něco, co se jinak zažít nedá,“ říká Nepovím. Dvě místa ale mají i praktickou výhodu. Pokud se čtveřice přesouvá na delší vzdálenost, na přední sedadlo si může sednout mechanik nebo se místo něj naloží bagáž.
Za letní sezonu v něm Flying Bulls odlétají v průměru patnáct akcí, což někdy znamená během tří dnů zvládnout tři dvacetiminutová vystoupení, po nichž piloti kvůli jejich náročnosti z letadel vystupují promočení potem. Typicky jde o zahajovací ceremoniál závodů formule 1, ale létali i na německé svatbě, pro představenstvo Volkswagenu nebo saúdského krále při otevření soukromého královského letiště. Nejčastější je ale vystoupení na leteckých dnech.
„V Česku je nám jedno, kde a pro koho se létá. Cena 175 tisíc korun je stejná pro všechny. Vystoupení v zahraničí, které prodražuje přelet na místo, pak v průměru vychází na třináct tisíc euro,“ vypočítává Nepovím. Tým pak z vydělaných peněz platí Red Bullu pronájem letadel, servis, pojištění a tréninky.
„Být členem týmu je něco, co neděláte kvůli penězům, pro každého je to hlavně otázka cti,“ zdůrazňuje manažer. I proto mají všichni vedle práce pro Flying Bulls ještě vlastní práci. A i proto se od skupiny jen tak neodchází.
„Nás piloti opouští jen kvůli věku. Nikdy se nám nestalo, že bychom se s někým rozešli, protože by mu to nešlo. Každý létá, dokud může,“ vysvětluje Nepovím s tím, že když už k takové situaci dojde, je v záloze několik adeptů připravených skočit do kokpitu.
Jenže ne vždy se podaří nástupce vybrat na první pokus. „Výcvik trvá dlouho a někdy se stane, že se pilot dostane do určité fáze, narazí na svůj strop a dál nepokračuje. Chvilku se to ještě zkouší, ale když se to nezlomí, musíme to uprostřed výcviku zastavit a hledat dál. Výcvik úspěšně dokončí v průměru jeden ze čtyř pilotů,“ přiznává Martin Nepovím.
V posledních letech se ukazuje, že nejlépe připravení jsou armádní piloti. „Dopravní piloti létají rovně a sóloví akrobatičtí piloti jsou pro nás nevhodní tím, že jsou zvyklí létat sami za sebe. Armádní piloti mají všechno dohromady. Létají často, skvěle se orientují v prostoru a jsou zvyklí pracovat v týmu,“ dodává manažer akrobatické letky.
Zároveň ale přiznává, že mít ve čtyřčlenném týmu trojici pilotů armádních gripenů přináší obtíže z hlediska plánování. Obzvlášť v současné bezpečnostně nestálé době. „Vážíme si toho, že klukům armáda umožňuje létat u nás, ale máme dohodu, že armáda má vždy přednost,“ říká Nepovím.
