Na první pohled působí jako monumentální sochařské objekty. Jejich jádro však tvoří tisíce vláken, stovky hodin ruční práce a tuny přírodního materiálu. Nahlédli jsme do zákulisí vzniku tapiserií přední umělkyně Kláry Hosnedlové, které dnes putují do nejprestižnějších světových institucí. Stojí za nimi slovenská textilní manufaktura Wnoozow.
Její dílo ukrývá mnoho vrstev a jinak tomu není ani tady. V newyorském muzeu New Museum šplhá její velkoformátová instalace až do čtvrtého patra a kouzlo návštěvník odkrývá s postupným procházením prostoru schodiště Atrium Stair. Řeč je o díle Kláry Hosnedlové, pro kterou jde o první velkou institucionální realizaci pro americké publikum.
Základem instalace je kovová konstrukce připomínající páteř. Důležitou součástí je pak i zavěšená socha z pískovce a skla, která je – jak je u rodačky z Uherského Hradiště zvykem – vystavěna kolem detailní výšivky. Jádro díla, o kterém psaly i The New York Times a další americká média, je však závěsná struktura, která z dálky připomíná kožešinu.
Svou materiálovou podstatu odhaluje až při bližším zkoumání. Rozměrná tapiserie je vytvořena ze lnu a konopí. Společně s dalšími částmi díla v Berlíně působící umělkyně sem i tato textilní část docestovala lodí z Evropy. Konkrétně ze slovenských Košic, kde sídlí manufaktura Wnoozow.
Ta s umělkyní spolupracuje už několik let. „Propojila nás kurátorka Markéta Vinglerová. Ta mě Kláře, která v té době hledala někoho na výrobu tapiserií, doporučila,“ vzpomíná majitelka značky Wnoozow Daniela Danielis. Podpis její manufaktury tak najdeme na mnoha zásadních dílech jedné z nejúspěšnějších tuzemských umělkyň současnosti.
První velkoformátová díla vznikla pod taktovkou Wnoozow pro výstavu To Infinity, kterou Klára Hosnedlová měla v roce 2023 v Hannoveru. Byla to vůbec první sólová institucionální výstava české umělkyně. Sály galerie Kestner Gesellschaft tehdy proměnila v poetickou postindustriální krajinu, která v sobě nesla nejen odkazy na brutalistní architekturu, ale i českou textilní tradici.
Textilní tapiserie hrají od té doby v jejím díle stěžejní roli. „S Klárou pracujeme s ručně zpracovaným a hrubším materiálem, díky kterému jsou její díla skutečně velkolepá,“ popisuje Daniela Danielis. „Technologii tkaní předcházelo dlouhé vzorkování materiálů z celého světa. Nakonec používáme nám blízký materiál: len a konopí,“ dodává.
Photo: Dario Lasagni
Během let této umělecko-technologické spolupráce prošla díla Kláry Hosnedlové vývojem. Na výstavu v Hannoveru měla největší tapiserie 3 metry, ta poslední – newyorská – měřila na délku 12 metrů. Změnit se tak musela i práce textilní manufaktury a způsob tkaní.
Jestliže první lněno-konopné tapiserie vznikaly na třímetrovém rámu z padesátých let, který patřil ikoně české textilní tvorby, profesorovi Antonínu Kybalovi, na díla z poslední doby byla zapotřebí jiná infrastruktura. Bývalý areál košické tabačky, kde má Wnoozow zázemí, vystřídala kasárna v centru města. Na dílech pro galerii Hamburger Bahnhof – Nationalgalerie der Gegenwart a newyorské New Museum se tu pracovalo rok a půl.
„Původní stav už na realizaci nestačil, a tak jsme postavili dvanáctimetrový rám, na kterém se tapiserie tkaly podélně. Už to nebyla práce s nití v běžném měřítku. Celá osnova se tahala s pomocí pěti brigádníků. Když byla tapiserie hotová a odstřihli jsme ji z rámu, sesunula se na nás zhruba šestisetkilová masa materiálu, kterou bylo potřeba s pomocí celého týmu srolovat a připravit na transport z Košic do Prahy,“ popisuje Daniela Danielis.
Tady se v pražské dílně Lukáše Raise vzniklé tapiserie i za pomoci vysokozdvižných vozíků znovu napínaly na rám, kde dostaly finální podobu dle návrhu umělkyně. Z Prahy pak dílo putovalo kamiony do Berlína, kde nastoupil instalační tým.
„Poslední fází bylo ruční přišívání masivních dredových částí vážících od čtyřiceti do sto padesáti kilogramů. Zatímco první jsem přišívala sama, v Berlíně už pracoval pětičlenný tým. Jako poslední pak přišly na řadu Klářiny výšivky, které se musely usadit s milimetrovou přesností,“ dodává.
Vznik takových tapiserií není dlouhý jen kvůli stovkám hodin ruční práce. Samotné realizaci předcházejí vzorky, na kterých se hledá správná struktura, tloušťka i barevnost materiálu. Podle návrhu umělce se vytváří i samotný technologický postup: od volby příze přes barvení, způsob tkaní až po finální úpravy. Každé dílo je tak výzkum.
Manufaktura Wnoozow však není jen pouhou výrobní dílnou. Funguje jako technologický partner umělců a designérů: hledá materiálová řešení, vyvíjí struktury, upravuje barevnost – součástí výroby je i vlastní barvicí dílna – a propojuje ruční tkaní s novými výrobními postupy včetně 3D tisku.
Poslední zmíněnou technologii Daniela Danielis použila při spolupráci se slovenským umělcem a fotografem Ľubošem Kotlárem. Za deset let fungování manufaktury má však na kontě spolupráce i s mnoha jinými: první tapiserie vznikaly podle děl Martina Lukáče, textilní verze děl se dočkala i výtvarnice Lucie Jindrák Skřivánková.
Na české i slovenské scéně byste nenašli podobně organizovanou textilní manufakturu. Důvodů je hned několik: ruční výroba je nejen časově, ale i finančně náročná. Problémem je také nedostatek výrobních kapacit odvětví, ale například i chybějící stroje či pracovníci ovládající historické technologie. Nic z toho však Wnoozow nezastavilo.
Daniela Danielis naopak rozšířila před několika lety svůj záběr a vedle vedení manufaktury se také začala věnovat budování širší infrastruktury. V roce 2022 založila Textilní centrum, v jehož rámci začala dokumentovat, obnovovat a propojovat technologie, stroje, materiály i odborné vědomosti. Spravuje také Knihovnu textilních materiálů propojující fyzické vzorky, data, tvůrce, výrobce a mezinárodní partnery.
Tapiserie manufaktury Wnoozow vzniklá pro umělkyni Lucii Jindrák Skřivánkovou. Aktuálně je k vidění na výstavě CESTY: Krátka história slovenského gobelínu a tapisérie v Liptovské galérii P. M. Bohúňa. Jednou z kurátorek je právě Daniela Danielis. | Foto se svolením Daniely Danielis
Sama také zrekonstruovala historický žakárový stroj z areálu bývalého textilního závodu Merina Trenčín, na kterém je schopna do textilní podoby převést tak detailní dílo, jako je fotografie. „Věřím, že i díky popularitě textilního umění bude o mou práci stále zájem. Navíc věřím, že v digitální době mají lidé větší tendenci tíhnout k haptickým dílům,“ říká.
Po fyzicky namáhavé zakázce pro Kláru Hosnedlovou vyhlíží Daniela Danielis „klasičtější“ zadání v podobě méně časově náročných tapiserií či gobelínů. „Navazuji na tradici Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí a vím, že aby řemeslo přežilo, musím se neustále zdokonalovat v samotném tkaní,“ říká.
Ctění tradičních tkalcovských technik však v případě slovenské manufaktury Wnoozow nevylučuje experiment. Právě ten provází tvorbu Daniely Danielis od samého počátku. Majitelka značky věří, že textilní dílo – ať už gobelín či tapiserie – může díky materialitě svou výtvarnou předlohu výrazně pozvednout.
