V malebném obchůdku s názvem Orel and Friends na začátku Nerudovy ulice v Praze je během čtvrtečního odpoledne úplný klid. Venkovní ruch jako by se zastavil před prahem místnosti a nedokázal vystoupat tři malé schody. Stejně tak turisté. Mezi stěnami a poličkami plnými porcelánu, kožených drobností či věcí z modrotisku se odráží jen hudba, kterou pouští sám majitel.
Sympatický chlapík stojící na konci místnosti má košili s krátkým rukávem a brýle s výraznými obroučkami. „Zatím jsem nedokázal přijít na to, podle čeho se návštěvnost řídí, je to děsně nahodilé,“ rozhodí nemohoucně, leč s úsměvem rukama. Když si všimne, že se zálibně podívám na bluetooth reproduktor, mírně zesílí zvuk. Hraje Could you be loved od Boba Marleyho.
Devětačtyřicetiletý Francouz Stéphane Pierre Corbet provozuje svou prodejnu suvenýrů teprve pár měsíců. Nikdy předtím v retailu nedělal, nebyl na žádné konferenci ani nečetl maloobchodní literaturu. Všechno je pro něj nové. Dlouhých 27 let strávil v pojišťovnictví a posledních sedm vedl v roli ředitele Komerční pojišťovnu.
„Pro mě osobně bylo větší riziko tam zůstat než odejít,“ pronese upřímně vystudovaný matematik a zadívá se na něco, co připomíná velký dřevěný talíř. Roztočí v něm malou dřevěnou káču, která se po několika sekundách obrátí o 180 stupňů na svůj tenčí konec. Při pohledu na můj udivený výraz se mu rozzáří oči. „Je to starý vynález, ale tyhle ručně vyrábí manželé Jirsovi z Dobrušky,“ komentuje s výrazným francouzským přízvukem pozadí malé dřevěné hračky.
Stéphane se narodil v Paříži, v Praze žije 17 let a dlouho ho rozčilovalo, že si z hlavního města turisté odvážejí matrjošky a falešný absint. Ve svém obchůdku proto prodává výhradně věci z Česka, které jsou vyráběny řemeslným způsobem. Je vášnivým turistou, dlouhodobě chodí po tuzemských turistických trasách, a dokonce má vlastní sbírku fotografií turistických značek. Dle svých slov se mnohem více cítí jako Čech než jako Francouz. Svůj podíl na tom nepochybně bude mít i česká manželka, s níž má už tři děti.
Zhruba uprostřed našeho povídání se z reproduktoru začíná linout píseň Love will tear us upart again od Joy Divison. Stéphane znovu nenápadně přidává hlasitost, když vtom do prodejny svižně vejde drobná žena a už zdálky navazuje oční kontakt. Stéphane se jí nadšeně vydává naproti. Po několika minutách, během nichž několikrát zopakoval slovní spojení „très difficile“, se vrací zpět ke svému pultu s pokladnou. Pobaveně zakroutí hlavou. „Přišla se zeptat na parkování,“ popíše konverzaci se ženou, která náhodou uměla francouzsky.
Nad dotazem, zda mu práce ve velké firmě nechybí, se rozesměje. „Nechybí doslova vůbec. A jsem rád, že už nemusím nosit obleky.“ Když vypráví něco o tom, jak se v korporaci mnohému naučil a jak tam před jeho odchodem začali aplikovat, možná tak trochu nemotorně, agilní principy, nahrne se do malé místnosti početná skupinka turistů. Po dlouhém vybírání si odnáší tenké porcelánové mističky a kožené zápisníky s pražskými motivy.
„Five yeeears, that’s all we’ve got,“ zpívá procítěně David Bowie a Stéphane ho přeruší. „Spíš tak dva roky,“ usměje se. „Jsem sice rád, že si to na nemalý nájem vydělalo už po dvou měsících, ale platím to z vlastního finančního polštáře, veškeré zásoby jsem nakoupil, a tak potřebuju víc. Můj hlavní cíl nyní je dostat se do různých pražských průvodců a hotelů. Už k tomu dělám potřebné kroky a věřím, že to dopadne. Praha si smysluplné české suvenýry, které nesou nějaký příběh, zaslouží. A já jí chci dát něco zpět.“
