skip to main content
Forbes History

Ucpaná tepna globálního obchodu. O Suezském průplavu básnil už Neruda

Jeden díl světa odtrhl od druhého jako natržený kramflek od boty. Poetickým způsobem popsal ve svém fejetonu Jan Neruda dílo Ferdinanda de Lessepse. Nyní je v tomto díle špunt: Suezský průplav, impozantní projekt francouzského podnikatele, zablokovala v úterý obří kontejnerová loď a dosavadní pokusy o její vyproštění byly zatím marné.

Nehoda je mimo jiné připomenutím křehkosti současného světa budícího díky moderním technologiím mylný dojem dokonalosti. V „globálním stroji“ ale naopak stačí ke kolapsu jedno vzpříčené ozubené kolečko. Denní obchodní ztráty kvůli zatarasenému kanálu jsou 5,1 miliardy dolarů u nákladů mířícího na západ a 4,5 miliardy v opačném směru.

Ano, jde o obrovské sumy. A přesto jsou to „drobné“ ve srovnání s tím, co Lessepsův kurážný plán, který byl po realizaci slavnostně otevřen 17. listopadu 1869, ušetřil a po odstranění gigantické překážky zase šetřit bude.

Díky téměř 200 kilometrů dlouhé spojnici mezi Středozemním a Rudým mořem nemusí lodě – kromě největších supertankerů – složitě obeplouvat Afriku. Vodní cesta prokopaná skrz Egypt zkrátí kupříkladu při plavbě z Perského zálivu do New Yorku trasu o 30 procent, do přístavu v Rotterdamu o 42 procent.

42 % O tolik se zkrátila cesta z Perského zálivu do Rotterdamu díky Suezskému kanálu
Reklama

Není divu, že vybudování zkratky mezi Evropou a Asií lákalo od starověku. Už 600 let před naším letopočtem se o ni pokusil faraon Nechos II. „Při kopání kanálu ztratil 120 tisíc Egypťanů,“ napsal antický historik Hérodotos. „Faraona zastavila až věštba, že průplavem připravuje cestu barbarům, kteří přijdou po něm.“

„Barbaři“ by dílo patrně skutečně dokončili. Perský král Dáreios byl dokonce částečně úspěšný, stejně jako egyptský vládce Ptolemaios II. Z rodu dosazeného na trůn Alexandrem Velikým. Přesto jejich záměry skončily truchlivě: v Bibli se Rudé moře rozestoupilo, v éře starověkých panovníků ustoupilo, kanál byl zanesen bahnem a nakonec zmizel v poušti.

Co nezmizelo, byly myšlenky na něj. Opájeli se jimi arabští králové, osmanští sultáni či benátští kupci. Na obrátkách nabraly v hlavě Napoleona při jeho egyptském tažení roku 1799, který se chtěl prostřednictvím průplavu dostat do Indie, lesknoucího se klenotu počínajícího britského impéria, a jejím ovládnutím mu zasadit úder.

K prozkoumání myšlenky povolal vojevůdce tým geodetů, ti se ale fatálně „sekli“, když určili rozdíl mezi hladinami obou moří devět metrů, čímž ideu pohřbili. V alternativních dějinách se Napoleonova flotila přeplavila do Indie, neexistuje Waterloo a Francie je teď císařstvím (a v zemi se místo proti rozhodnutím republiky věčně stávkuje proti monarchii…).

Vodní projekt byl za Napoleona puštěn k vodě. „Vylovil“ ho z ní jeho krajan Ferdinand de Lesseps. Dva týdny poté, co se v listopadu 1805 Lesseps narodil ve Versailles do rodiny Napoleonova diplomata, slavil císař triumf v bitvě u Slavkova. Na Ferdinanda čekala vítězná bitva v severní Africe – s egyptskou půdou, do níž vyhloubil plavební cestu.

Vyvrácen byl omyl o rozdílné hladině moří, takže ani nemusely být budovány plavební komory. Lesseps získal koncesi k provalení suezské šíje a shodl se na řešení rakouského projektanta Aloise Negrelliho, který je v Česku známý hlavně zásluhou Karlínskému viaduktu – historicky první železniční most přes Vltavu je jeho práce.

Negrelliho viadukt umožnil přejet suchou cestou vodu. Suezský průplav umožnil mokrou cestou překonat místa, kde dosud byla pevnina. Stavba byla oficiálně zahájena 25. března 1859 a osm metrů hluboký kanál vedl z místa, kde je dnes přístav Port Said, přes Velké Hořké jezero až k Rudému moři.

Reklama

Velké Hořké přitom nebylo jen jezero. Velké hořké byly místy i Lessepsovy pocity. Podle propočtů musel na stavbu sehnat kapitál ve výši 200 milionů zlatých franků, jenže Británie – vrchní finančník tehdejších časů – měla před očima memento s Napoleonem, průplav brala jeho ohrožení dominance a odmítla se na něm jakkoli podílet.

Investory se posléze stali egyptský panovník a rovněž Francouzi, ti díky podpoře tamější větvě Rothschildů a Napoleona III., synovce vítěze od Slavkova. Stavba byla dotažena vzdor tomu, že problémy s financováním se dostavily i v jejím průběhu a v kanálu byl „utopen“ dvojnásobek původního rozpočtu.

Kromě množství peněz si Suez vyžádal i množství lidských životů. Utonutí, pracovní nehody a rovněž cholera – hlavní příčiny smrti převážně dělníků se opakovaly, není však známo kolikrát, respektive kolik bylo přesně obětí. Odhady, že jich bylo přes 100 tisíc, jsou zřejmě přehnané, avšak dokládají, že tragédie se kolem kanálu shlukovaly četněji než hejna komárů.

Bylo tomu tak hlavně zpočátku, kdy byl moderní projekt budován středověkými metodami. Krumpáče a lopaty ale byly v průběhu kopání nahrazeny bagry a rypadly, které poháněly – jak jinak ve Století páry – parní stroje. Za deset let bylo přemístěno 75 milionu krychlových metrů zeminy a zázrak techniky byl uveden do provozu.

Ferdinand de Lesseps byl veleben; se dvěma manželkami měl dohromady 17 dětí a průplav byl vlastně jeho osmnáctým „dítětem“, tím nejproslulejším.

Jenže místo aby si na stará kolena užíval obdivu, vrhl se Lesseps do dalšího vodního dobrodružství: v pětasedmdesáti zahájil v Panamě projekt spojení Tichého a Atlantického oceánu. Štěstí již ale vyčerpal v Egyptě: projekt vinou různých okolností zkrachoval, Lesseps byl odsouzen na pět let za zpronevěru a jen vysoký věk ho uchránil od vězení.

Zemřel v prosinci 1894, Panamský průplav dokončili Američané až o dvacet let později.

V tu dobu už měl Suez za sebou turbulentní časy. Dostal se do potíží s financováním a šanci zavětřili Britové. V roce 1875 odkoupila londýnská vláda 44 procent akcií kanálu a postupně svůj podíl ještě navyšovala – z místa, které měla kdysi v nelibosti, se stal strategický bod impéria. Tím spíš, že jeho ekonomický význam narůstal, ve 20. století přes něj proudila do Evropy většina ropy.

Otevření kanálu vedlo k rozkvětu evropských říší v Asii a Africe a je proto velmi symbolické, že právě zde dramaticky zazvonil i umíráček kolonialismu. V roce 1956 egyptský prezident Gamál Násir průplav znárodnil a následný odpor západoevropských států byl stejně urputný jako marný.

Suez je od těch časů v držení Egypta a ačkoliv se nevyhnul stagnaci zaviněné válečnými konflikty s Izraelem, stal se tepnou světového obchodu. Platí to doposud, byť je tato tepna momentálně ucpaná.

Reklama
Reklama