Jen málokdo toho ví o přeměně firmy na zelený byznys tolik jako oni. V rámci diskusního fóra Úplně nejlepší kraj, které Forbes pořádá v rámci karlovarského filmového festivalu (KVIFF), se na jednom pódiu sešli Petr Dvořák, Milan Kratina, Lukáš Zrůst a Tomasz Wiatrak.
Muži stojící v čelech firem, jejichž směřování v posledních letech zásadně ovlivnila zelená revoluce, přišli v rámci festivalu diskutovat právě o tématu udržitelnosti.
Zelená stopa je podle zástupců Accolade, Vodafone, Orlenu a Progresusu, mimo jiné partnerů letošního 57. ročníku KVIFF, znát už na samotném festivalu.
„Na první pohled je zřejmé, že je festival udržitelnější než kdy jindy. Od vratných kelímků přes zástupy firem, které ve svých stáncích propagují ekologická či jiná udržitelná témata,“ poznamenal hned na začátek Tomasz Wiatrak, generální ředitel skupiny Orlen Unipetrol.
Spolu s dalšími diskutujícími se však shodl na tom, že takové aktivity zdaleka nestačí. „Byť to může znít, že toho jako země či firmy děláme pro udržitelnost hodně, pořád toho neděláme dost. Na rozdíl od jiných marketingově vděčných témat totiž udržitelnost není jen trend, který přijde a zase odejde. Je skvělé, že nepoužíváme jednorázové kelímky, ale je to jen špička ledovce,“ řekl Petr Dvořák, generální ředitel Vodafone.
Mobilní operátor je jedním z největších zastánců udržitelnosti ve svém odvětví, podle Dvořáka je dokonce nejzelenějším operátorem u nás. Firma už totiž více než dvanáct let využívá pouze takzvanou čistou energii, svou síť tedy pohání čistě z obnovitelných zdrojů.
„Pokud chceme všichni na naší planetě dál žít, není to otázka toho, zda bychom měli, či neměli být udržitelní. Je to naprostá nutnost,“ souhlasně dodal další z panelistů Lukáš Zrůst, zakladatel investiční skupiny Progresus. „Naše primární podnikání se točí okolo dřevostaveb, proto se na téma díváme pozitivně a téma udržitelnosti nám samozřejmě hraje do karet,“ dodal.
Příležitost v přeměně na zelené podnikání vidí i Milan Kratina, CEO investiční skupiny Accolade, do jejíhož portfolia spadají především logistické haly. „Většina našich hal na střechách má či bude mít fotovoltaické články. Jedná se o obrovské plochy, troufám si proto říct, že budeme přispívat opravdu velkým množstvím udržitelné energie,“ řekl.
Jedním dechem však dodal, že i když bude celá Evropa do roku 2050 uhlíkově neutrální tak, jak je to v plánu, ve světovém měřítku je to velmi zanedbatelná část.
S tím souhlasil i Petr Dvořák. „Jako Evropa zacházíme v kontextu udržitelnosti velmi daleko, pokud k tomu ale nepřesvědčíme i zbytek světa, nezmůžeme nic. Měli bychom tlačit na naše partnery – na Ameriku, na Čínu, ať závazky k udržitelnosti dodržují i oni,“ poznamenal.
„Zároveň se k udržitelnosti pořád stavíme často jen naoko. Vídám staré, dieselové dodávky, které si na sobě nesou zelenou nálepku „uhlíkově neutrální“ jen proto, že je jejich vysoká uhlíková stopa vykoupená jakýmisi odpustky. Tohle ale není cesta,“ dodal.
„Musíme jako Evropa začít od sebe,“ přišel s druhým úhlem pohledu Tomasz Wiatrak. „Jsme teprve na začátku a každý musíme dělat nejvíce, co dokážeme. Samozřejmě že později přijdou větší otázky, například to, jestli je opravdu udržitelné nakoupit dodávku z Číny levněji než tu, kterou vyrobíme u nás,“ řekl.
Stejně velkou otázkou podle něj bude zelená elektřina. „Tu, kterou v současné době dokážeme zajistit tím, že si připlatíme za určitou část energie z udržitelných zdrojů. Za třicet let se ale naše spotřeba zdvojnásobí a už to nebude otázka zelených nálepek, ale opravdová výzva,“ řekl.
„Je to jako slepice a vejce. Každý musíme jít příkladem. Je pravda, že když máte haly a na nich solární panely, nájemce často nezužitkuje ani třetinu takto získané energie, a mnoho lidí tak namítá, že je to zbytečné. Zbylou část této zelené energie ale ve skutečnosti můžeme dát dál do sítě, a pomoct tak i ostatním. Nemůžeme jen čekat na to, až se začnou více snažit ostatní,“ uzavřel Lukáš Zrůst.
