Mámy na prvním místě, tátové až na sedmém. České děti mají s otci komplikované vztahy. Podle průzkumu institutu Solvo řadí na vyšší příčky i trenéry nebo tety a strýce. Jak zvrátit tuhle neblahou statistiku a zapojit otce více do výchovy, řešili manažeři, šéfové firem a experti na konferenci Táta v 21. století.
Uspořádala ji organizace Dobrý táta Davida Škrobánka, který pomáhá tátům skloubit kariéru a rodičovství a učí firmy, jak vycházet vstříc rodičům. Založil ji na základě své vlastní zkušenosti, když neuspěl s hledáním flexibilního úvazku, aby se mohl starat o děti v rámci střídavé péče.
V péči obou rodičů přitom po rozvodu končí stále více dětí, ale pořád je to jen kolem pětiny případů. Dvě třetiny dětí se dostanou do výhradní péče matky.
„S oběma rodiči žije 35 procent dětí, polovina bydlí s matkou a s otcem jen asi čtrnáct procent dětí,“ popisuje Michaela Marksová, výkonná ředitelka think-tanku Solvo, který založila podnikatelka Ivana Tykač.
Dostatek času ale s dětmi často netráví ani tátové z úplných rodin. Mimo jiné i kvůli stereotypům, že muž má živit rodinu a o děti se má starat žena. „Ve společnosti pořád přetrvává přesvědčení, že čas pro tátu přichází, až když jsou dětem dva nebo tři roky. Pak si ale děti včas nevytvoří k otci dostatečnou citovou vazbu. Tátové si také občas neumějí poradit s emocemi dětí a často jsou překvapení tím, že jsou osobnostně jiné než oni sami,“ vyjmenovává některé z příčin krize otcovství psycholožka a zakladatelka Teorie typů Šárka Miková.
Podle psychologa a psychoterapeuta Tomáše Mertina je problém také to, že muži o problémech neumí mluvit. „Když přestanou vychovávat a začnou s dětmi komunikovat, najednou se jim otevře nový svět a jsou to mnohem lepší rodiče.“
Dnešním otcům podle něj chybí pozitivní vzory. „V osmdesátých nebo devadesátých letech byl průměrný otec takový, že dnes bychom na něj s nadsázkou zavolali OSPOD. To nebyly ideální vzory. Muži by proto potřebovali podporu, aby mohli rozvíjet své otcovské dovednosti. Ale většina má problém říct si o pomoc,“ popisuje své zkušenosti Mertin.
Foto Dobrý táta
Podle průzkumu institutu Solvo muži takovou podporu často nenacházejí ani u blízkého okolí. Polovina z nich necítí podporu své partnerky a z těch, kteří žijí v trvalém vztahu, jich má takový pocit dokonce 77 procent. „V tomhle bychom si jako ženy měly sáhnout do svědomí,“ říká šéfka Solva Michaela Marksová.
Otcové se navíc cítí pod velkým tlakem, jak zvládnout všechny své role. Podle dat od Solva si muži jako „ideálního chlapa“ představují člověka, který se kromě uživení rodiny umí postarat o dítě a uvařit jídlo, je pracovitý, ctižádostivý, odvážný a sebevědomý, majetkově zajištěný a sportovec. A ženy k těmto požadavkům přidávají ještě atributy jako spolehlivý, zodpovědný, férový, pozorný, statečný a vyrovnaný.
„Je tam spousta kontrapožadavků. Muž by měl být empatický, ale dostatečně vydělávat. Mít kariéru, ale trávit hodně času doma. Ideálem je superman, který dokáže přepínat podle potřeby. To vytváří tlak na chlapy, kteří ve výsledku nevědí, co se po nich chce. Všechno to zvládnout nejde a člověk musí hledat cesty, jak to rozumně vybalancovat. Protože pokud fungujete jako ‚multitool‘, tak děláte všechno, ale nic pořádně,“ říká mentor mladých mužů Filip Hájek.
Souvisí to i s postupným bořením tradičních rolí žen a mužů. Ženy se stále častěji chtějí realizovat i jinde než v domácnosti a bez většího zapojení mužů do péče o děti to jde jen těžko.
„Doba se mění a s ní i lidé. Nepotřebuji, aby chlap ulovil mamuta, protože si ho ulovím sama. Ostatně ani v minulosti tak ostré rozdělení rolí nebylo – viz objevy hrobů pravěkých válečnic. Spousta žen i v minulosti musela pracovat,“ podotýká Michaela Marksová.
Dívky ve věku třinácti až osmnácti let mají podle průzkumu think-tanku Solvo ambicióznější očekávání od života než chlapci ve stejném věku. Častěji chtějí studovat, a to i v zahraničí. Mnohem více dívek než chlapců se chce také vdát a mít děti.
„Jako by chlapci byli pozadu v očekáváních a ambicích. Chybí jim povzbuzení, že si to mohou přát také. Ženy jsou dnes vzdělanější než muži a vychovávané v tom, že to mohou mít všechno. Ale zároveň po nich chceme, aby zůstávaly doma s dětmi, a to působí různé konflikty,“ upozorňuje Marksová.
Rodičovství je stále doménou žen i proto, že muži v Česku vydělávají v průměru o osmnáct procent víc než ženy, a rodinám se tak například střídání na rodičovské moc nevyplatí. Na rodičovskou proto odchází pouze dvě procenta mužů.
„Přál bych si, abychom neměli jen dva týdny otcovské, ale do budoucna přešli na švédský model, kde jsou otcům vyhrazeny minimálně tři měsíce na rodičovské. U nás jsou divní tátové na rodičovské, tam naopak ti, kteří tuto možnost nevyužijí,“ popisuje Michal Kadera, ředitel vnějších vztahů Škody Auto.
V práci má pravidlo, že nechce vidět žádného tátu v kanceláři po páté hodině, aby mohli večer trávit s rodinou. A sám jim jde příkladem tím, že odchází jako první. Muži se podle něj ale často bojí říct si o flexibilní podmínky. „Líná huba, holé neštěstí. Kdo se nezeptá, nic nemá. Lépe se ale samozřejmě přichází s požadavky, když nejste low performer,“ podotýká Kadera.
Spoustu zaměstnavatelů ale žádosti mužů o volnější pracovní dobu nebo třeba home office kvůli péči o děti pořád překvapují. Stejně tak jako požadavky na zkrácené úvazky, které má v Česku celkově jen šest procent zaměstnanců, což je výrazně méně než evropský průměr, který se pohybuje okolo pětiny pracovníků. Mužů, kteří nějakou formu flexibility využívají, tak sice přibývá, ale stále velmi pozvolna.
Vztah s dětmi podle nich přitom nezávisí jen na množství společně stráveného času, ale hlavně na jeho kvalitě.
„My jsme vždy chtěli dětem zprostředkovat spoustu zážitků, dovolené, věci, které jsme sami jako děti neměli. Ale nakonec jsme zjistili, že děti nejraději vzpomínají na chvíle, kdy jsme společně pracovali – doma i na zahradě. Člověk tak nemusí plánovat návštěvy zábavních parků, ale stačí ty malé drobné společné chvíle,“ sdílí svoji zkušenost ředitel výrobce čajů a bylin Sonnentor Josef Dvořáček.
Často také vzpomíná na dobu před pěti lety, kdy se jeho nejstarší dceři stal při lezení vážný úraz. „Byla v kómatu a vezli ji vrtulníkem. Jel jsem za ní autem a mezitím přemýšlel, co jsem jí řekl naposledy. A zjistil jsem, že jsem jí toho strašně moc neřekl. Všechno to dobře dopadlo. Ale tenhle zážitek je pro mě jedním z důkazů toho, že každý den s dětmi je dar. A neměli bychom na to zapomínat,“ připomíná Dvořáček.
