Mezinárodně uznávaný ultramaratonec a ikona běžeckého světa. Dean Karnazes mluví v rozhovoru pro Forbes o tom, proč bychom měli být méně pohodlní a co pro něj běh znamená. „Běhání mi ukázalo fyzickou bolest a naučilo mě, co znamená o něco usilovat. Jsem přesvědčen, že v tomto utrpení je jistý druh magie, který se ze západní kultury vytratil,“ říká.
Dean Karnazes je legendou ultramaratonu a současně autor celé řady knih z prestižního seznamu bestsellerů New York Times. Hranice a možnosti lidského těla a mysli testoval hned několikrát.
Na stezce v pekelném horku v Údolí smrti se mu roztavily podrážky tenisek a v krutém mrazu na jižním pólu mu dech zamrzl v plicích. Běhal a závodil na všech kontinentech a mezi jeho slavné výkony patří například padesát maratonů v padesáti státech za padesát dní.
Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s jedním z nejvýznamnějších ambasadorů ultraběhu.
S běháním jste začal až po třicítce, což je u profesionálních běžců poměrně netypické. Jak na toto období vzpomínáte?
Jednou večer, když jsem slavil své třicáté narozeniny, jsem se v nočním klubu rozhodl, že místo dalšího pití uběhnu třicet mil (tedy asi 48,3 kilometru, pozn. redakce). Řekl jsem kamarádům, že odcházím, a prostě jsem utekl. Neměl jsem žádnou běžeckou výbavu, ale měl jsem pohodlné hedvábné boxerky, do kterých jsem se svlékal za pochodu.
Běžel jsem na jih a věděl, že do města Half Moon Bay je to přesně třicet mil. Ani nevím jak, ale podařilo se mi to. Ta noc navždy změnila směr mého života. Jako by mi nějaká vyšší autorita chtěla říct, abych se stal běžcem. Rok předtím jsem při tragické autonehodě přišel o sestru a myslím, že to byla ona, kdo ke mně ten večer promluvil.
Jak vás to změnilo?
Po její smrti jsem dlouhé hodiny přemýšlel. Bolest, kterou jsem cítil, jsem se snažil utišit alkoholem. Zvenčí se přitom mohlo zdát, že mám všechno – získal jsem tři tituly, našel si zajímavou práci a konečně dosáhl finančního úspěchu a nezávislosti. Ale nebyl jsem šťastný.
To, kam můj život směřoval, mě nenaplňovalo. Žil jsem si tak pohodlně, že jsem byl nešťastný. Běhání mi ukázalo fyzickou bolest a naučilo mě, co znamená o něco usilovat. Dodnes jsem přesvědčen, že v tomto utrpení je kouzlo, které se ze západní kultury vytratilo. Zvykli jsme si myslet, že když ze svého života odstraníme veškerou bolest a námahu, budeme šťastní. Ale jsme nemocní.
Potřebujeme prostě nějakou formu utrpení. Když si tím projdeme a ohlédneme se zpět, cítíme se nejživěji. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč je dnes běh tak populární. Náš život se stal všedním, a tak hledáme něco víc. Já sám dělám díky výzvám pokroky. V utrpení zkrátka nacházím radost.
Ve své knize Ve stavu totální euforie, která je mimo jiné vaší ódou na běh, píšete také o útěku před vlastními myšlenkami…
Díky běhání se mi podařilo utéct od myšlenek, které jsem nemohl utopit v alkoholu. Běhání se pro mě tehdy stalo skvělým uvolněním a stále je to skvělý způsob, jak se dočasně osvobodit i od těžké životní situace.
Když mě někdy přepadnou nepříjemné myšlenky, jdu si zaběhat a doslova cítím, jak mi z ramen spadla obrovská tíha. Dobrý běh vám pomůže podívat se na věci z jiného úhlu pohledu a často vám je přiblíží.
V čem ještě spočívá „radost z utrpení“, o níž často píšete?
Možná si vzpomínáte na všechny radostné chvíle, které jste v životě prožili, a určitě na ně vzpomínáte rádi, ale ty těžké ve vás zanechají mnohem nesmazatelnější stopu. Změní vás. Proto je pro mě utrpení zajímavé.
Vzpomínám si, jak jsem v největším letním horku běžel přes Saharu a byl jsem přesvědčený, že umřu. Ale když jsem to udělal, mnohem víc jsem si vážil každodenního života.
Dean během maratonu v Antarktidě
Přes poušť jste tehdy uběhl 135 mil, tedy něco přes 217 kilometrů. A to bez přestávky. Jaké to bylo?
Běžet přes Údolí smrti v letním horku nebo přes poušť Atacama v podmínkách jako na Marsu se nevyrovná žádnému pozemskému zážitku. Teploty se vyšplhaly na více než padesát stupňů Celsia a foukal pekelný protivítr, jako by vám do tváře foukal sám ďábel.
Dýchání přehřátého vzduchu způsobilo, že moje ústní dutina zcela změnila strukturu a její část se začala odlupovat jako had, který svléká kůži. Ale tento závod jsem si opravdu užil.
Tomu je těžké uvěřit. Byla to vaše nejbláznivější výzva?
Nejsem si jistý, takových akcí bylo více. Jednou jsem 48 hodin nepřetržitě běhal na běžeckém pásu ve studiu v centru New Yorku. To bylo šílené. Po 24 hodinách běhu vaše tělo odejde, ale po 48 hodinách odejde i vaše mysl.
Každá nová výzva mě však naučí něco nového o mně samém. Pokud vytrváte, zjistíte, že jste lepší, než jste si mysleli, a že se můžete dostat dál. Znovu se překvapíte.
Dean s částí svých ocenění
Z vašich běžeckých bláznivin zmíním padesát maratonů, které jste uběhl v padesáti státech USA v padesáti po sobě jdoucích dnech nebo třeba maraton na jižním pólu. A hlavně výzvu, kvůli které jste běžel osmdesát hodin a 44 minut bez přestávky a celkem zaběhl 563 kilometrů. Co vás tehdy udrželo při vědomí?
Když se ohlédnu zpět, zdá se mi nemožné, že jsem to dokázal. Soustředil jsem se hlavně na to, abych co nejlépe kladl jednu nohu před druhou. Po druhé noci beze spánku se však mé tělo začalo vzpouzet a udržet si soustředění stálo hodně psychických sil. Třetí noc jsem byl tak ospalý, že jsem sotva udržel oči otevřené.
Pak se stalo, že jsem se probudil uprostřed cesty a uvědomil si, že jsem během běhu na chvíli usnul. Zvláštní bylo, že jsem se pak cítil jako znovuzrozený. Moje tělo si potřebovalo odpočinout. Už nějakou dobu předtím jsem měl různé halucinace. Měl jsem pocit, že mě drží vyšší moc.
Nebylo to však poprvé, co jste při běhu zažil halucinace…
Ne. Když své tělo tlačíte do takových extrémů, často se dostaví nejrůznější přeludy. Například poštovní schránky, které na sebe berou podobu zvířat nebo lidí, hadí oči přímo před vámi, za kterými se začnete ohánět, a pak si uvědomíte, že jsou to světla aut na míle daleko… Jednou jsem dokonce měl halucinaci, která na mě promluvila. Bylo to opravdu bizarní.
Co prožíváte těsně předtím, než se pustíte do těchto extrémních výzev? Nebojíte se?
Jsem velmi nervózní a myslím, že je to zdravé. Často mi chybí sebevědomí, a proto se tak snažím. Chci si dokázat, že na to stále mám. Přílišné sebevědomí by mě jen brzdilo. Podle mého názoru je to právě ego, které nám mnohokrát brání v plnění našich snů. Vidím to kolem sebe, a to nejen při běhu.
Ego je v běžecké komunitě velké téma…
Ano, mnoho lidí kvůli tomu vyhoří. Zejména v počátečních fázích ultra běhu je pokušením běžet příliš rychle. Vaši konkurenti jedou rychle a předjíždějí vás. Výzvou je pak udržet ego na uzdě a nechat je.
Protože v závodě na sto mil nezáleží na tom, kdo doběhne na devadesátou míli jako první. Někdy jsou to ti nejrychlejší, kteří nedojdou do cíle, protože je na startu přemohlo jejich ego.
Mnoho výzev, které podstupujete, se netýká jen vzdálenosti. Proč?
Protože běžný běh je pomalý, metodický, nudný a nesmírně bolestivý. V ultrarunningu se říká: „Mind over Miles.“ To znamená, že běh je mnohem více o tréninku hlavy než o tom, kolik uběhnete. Cítím to stejně, a proto si vybírám výzvy, které mě posouvají, zejména psychicky.
Pokud se chcete stát ultramaratoncem, musíte být obzvlášť odolní. Mnohdy se musíte zvednout a jít dál, i když většina lidí na vašem místě skončí. Myslím, že to je můj jediný „talent“. Tvrdohlavost.
Změnil se v průběhu let váš přístup k běhání?
Běhání už pro mě není tolik o závodění a soutěžení, ale spíše o hledání vnitřního klidu. Pandemie to ještě zvýraznila. Ano, běhání je moje práce, ale nechci, aby mi to vzalo jeho kouzlo. I díky tomu se o sobě dozvídám víc.
Co tím myslíte?
Běh je hlavně o vnitřní cestě, kterou procházíte. Jste nuceni konfrontovat sami sebe. Běh vám nastavuje zrcadlo. Zjistíte, kdo jste. Říká se, že bez války nevíš, jestli jsi hrdina, nebo zbabělec. Běhání vám umožní takovou „válku“ se sebou samým.
Myslím, že na světě zbývá jen velmi málo příležitostí k osamělosti, k opravdovému úniku z pasti civilizace a k tomu, abychom si uvědomili, kdo skutečně jsme. Běh na dlouhé tratě je pro mě způsob, jak se osvobodit od tohoto světa, odhodit všechny masky a odhalit své vnitřní zvíře.
Takže si myslíte, že toto sebepoznání je něco, co nám dnes chybí?
Jistě. Myslím, že to byl Sokrates, kdo řekl: „Dávejte si pozor na prázdnotu uspěchaného života.“ Měl pravdu. Mám pocit, že jsme dnes všichni uspěchaní svým vlastním shonem. Obrazovky nám kradou život. Často si kladu otázku, kam jsme se dostali.
Díky pohybům našeho těla, poslechu tlukotu srdce a celkovému vnímání sebe sama se dozvídáme, kdo jsme. Většina lidí však prochází životem, aniž by si to uvědomila. Mně v tom pomáhají extrémy.
Jak se cítíte na jejich konci? Osobně si dovedu představit, že je to směs hrdosti a úlevy, že už to máte za sebou…
Je to ironie, ale to, co cítím na konci výzev, je smutek. Překročení cílové čáry je jistě uspokojující, ale největší kouzlo pro mě spočívá v cestě. A když to skončí, přichází pocit prázdnoty. Tyto emocionální výkyvy jsou někdy zničující. Je to jako bolest hlavy po sedativech zapíjených levným alkoholem.
V Bílém domě Deana přivítala bývalá první dáma Michelle Obama.
A jak zvládáte neúspěch?
Snažím se být v přítomném okamžiku, tady a teď. Když jde opravdu do tuhého, většina lidí přepne na „hyperpohon“. Trik nespočívá v přemýšlení, ale v jednání.
Jediným skutečným neúspěchem je podle mého názoru nezkusit to. I při neúspěchu uspějete, protože jste měli odvahu to zkusit.
