„Ahoj, zasílám svůj smutný příběh muže o extrémním workoholismu, muže, který pracoval, pracoval, pracoval, pracoval, až už nemohl dál a nebyl na světě pozemském. Proč tolik stresu a nervů ‚jenom‘ kvůli práci?“
Takhle uvedl dvaatřicetiletý úředník Jakub Šeps svůj dopis na rozloučenou. Pracoval jako vedoucí oddělení cestovního ruchu na Krajském úřadě Libereckého kraje a ve svém příběhu popisuje extrémní pracovní vytížení, přesčasy, ale i zradu kolegů a bossing.
Chtěl, aby se o jeho poselství mluvilo – a poslední přání se mu splnilo. Příběh vyvolal záplavu reakcí na sociálních sítích a psala o něm i většina tuzemských médií.
Šepsův tragický osud znovu upozornil na témata, o kterých se učíme mluvit: nastavení hranic a vyváženosti mezi prací a osobním životem, o workoholismu a syndromu vyhoření. Podle terapeuta Jana Piskače je právě vyhoření rozšířeným společenským problémem.
Na pokraji vyhoření, či přímo vyhořelých, je podle něj v České republice asi dvacet procent populace, ze všech věkových skupin i oborů.
Na rok vyřazená z provozu
V byznysu o vyhoření otevřeně mluvila například Hana Fořtová, spoluzakladatelka známého startupu Frusack. Fořtová byla v roce 2018 kvůli přepracování a stresu téměř rok skoro vyřazená z provozu a rozjely se jí panické ataky.
„Objevovaly se zničehonic a bylo to dlouhodobým stresem. Jela jsem dlouho ve vysokém pracovním nasazení, bez odpočinku,“ vrací se v čase.
„Prací jsem žila a zpětně říkám, že jsem jí prokrastinovala od života. Dlouhodobě jsem čelila stresu, nestarala jsem se moc o sebe: ať už o své psychické, či fyzické zdraví. Takže to bouchlo,“ přiznává Fořtová, která si poté zavedla cíleně volné víkendy, kdy se naučila zaklapnout počítač a věnovat se přítomně rodině i sama sobě.
Negativní zkušenosti s obrovským pracovním tempem popsal také další úspěšný mladý podnikatel Lubo Smid, CEO úspěšné technologické společnosti STRV a člen našeho výběru 30 pod 30 z roku 2016.
„Před třemi lety jsem měl v STRV jedno z nejtěžších období, jel jsem nonstop, pracoval do čtyř do rána a byl v neustálém napětí,“ vzpomíná Smid.
„Skončilo to tím, že jsem se musel odvézt do nemocnice. Poté jsem výrazně změnil život a začal se daleko více zaměřovat na sebe,“ říká a navazuje popisem úprav svého režimu. Začal víc spát, přestal pít alkohol a snaží se denně cvičit. Dokonce v STRV inicioval vývoj aplikace na dechová cvičení Float, která mu pomáhá každý den.
Důležitost vyváženosti práce a osobního života si už jako formu prevence vyhoření uvědomují i firmy a jejich HR oddělení. „Správná cesta, jak odhalit přepracování a vyhoření, je otevřená komunikace vedoucího pracovníka a zaměstnance,“ zdůrazňuje odborník na lidské zdroje a HR Business Partner ve společnosti ManpowerGroup Tomáš Urban.
„Od pandemie mají naši zaměstnanci možnost využít pomoci naší kolegyně, která je koučem a terapeutem, a řešit s ní problémy, které je trápí,“ přibližuje.
Forbes přinesl na téma vyhoření i podcast z cyklu Jak být lepší, kde jsme vyzpovídali v úvodu zmíněného Jana Piskače. Nyní navazujeme rozhovorem o rozpoznání vyhoření a o jeho prevenci.
Jakub Šeps ve svém dopisu uvedl, že měl za tři roky 1177 hodin přesčasů, tedy téměř třicet pracovních týdnů. Co z jeho příběhu vám přijde jako nejvarovnější signál?
Je tam těch věcí víc. Jako rizikové vidím například to, když máme práci jako jediný smysl života a opíráme se tak o jedinou nožičku. Všem klientům i v terapiích radím, ať si najdou i jiné věci, které jim v životě dělají radost: koníčky, rodinu, přátele, vztahy a cokoli dalšího je naplňuje.
Dalším varovným signálem bylo, že neměl čas starat se o zdraví a tělo mu dávalo signály, že nefunguje. Na to musíme dávat pozor. A nakonec fenomén přesčasů: že pracujeme přesčas neznamená, že jsme lepší. Na to by měli dbát nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé.
To v tomto tragickém případě selhalo. Je důležité umět si sám nastavit hranice, ale ne každý je toho schopen a měl by to hlídat i zaměstnavatel. V každé práci by měly být mechanismy, které umí odhalit, zda se někdo přepracovává.
Jak se máme stavět k tomu, když nestíháme svou práci v běžné pracovní době?
Je nutné to řešit jinak než prací ve svém volnu. Jednorázově to samozřejmě možné je, ale pokud jde o dlouhodobou věc, je to cesta do pekel. V dnešní době fungujeme většinou tak, že se nám agenda valí. Nikdy neodcházíme od čistého stolu. A tady jsme opět u našich hranic.
Představte si to jako Tetris: čím víc toho stíháme, tím víc toho padá. Když jde o přesčasy, není to žádná ctnost. Rozhodně neplatí, že čím víc máme přesčasů, tím lépe pracujeme. Není to ani v zájmu vedení: tomu by mělo jít o dlouhodobou výkonnost a ta nejde v případě, že lidé nemají čas na odpočinek a osobní život.
Takto člověka vysajeme do poslední kapky a pak ho někým nahradíme, což je velmi neefektivní i pro firmu. Nábor nových lidí je náročný časově i finančně a v zájmu firem by mělo být, aby lidé pracovali dlouhodobě a byli výkonní stabilně. Zaměstnanci, kteří mají čas na koníčky, na rodinu a své zdraví, mají pro firmu větší přidanou hodnotu, než lidé makající od rána do večera.
Slyší dnes podle vás firmy na důležitost vyváženosti práce a osobního života?
Ano, firmy si to dnes uvědomují a dokládá to i zájem o naše školení. Odpočatý pracovník je pro firmu prospěšnější, má třeba víc nápadů, je víc tvůrčí. Firmy pak získávají na konkurenceschopnosti, je to provázaný systém.
Existují samozřejmě i firmy, které jsou pro zaměstnance atraktivní a ví o tom, takže cíleně pracují třeba s mladými nadšenými lidmi, které vycucají jako citron a pak za ně naberou další. I tak to může fungovat, ale je to fenomén, který je dnes méně častý.
Co je hlavním spouštěčem vyhoření, na co si máme dát pozor?
Dlouhodobý stres. Tomu krátkodobému se nevyhneme, ale dlouhodobý chronický stres nás ničí. Má velmi špatné dopady na zdraví a každá firma by měla dávat podmínky pro to, aby lidé měli i čas sami na sebe.
Je to i v jejich zájmu – vyhořením jsou nejvíc postiženi nejschopnější pracovníci, kteří mají naloženo často nejvíc práce a úkolů. To je dokázané.
Jaké jsou první příznaky vyhoření a kam až může zajít?
Vyhoření je emoční a fyzické vyčerpání, které se projevuje kombinací projevů. Mezi hlavní patří extrémní vyčerpání, depersonalizace, tedy jakési odpojení od sebe a také snížení výkonnosti. Jedním z prvních příznaků je únava, zvláště ta dlouhodobá, pak bolesti břicha, hlavy, úzkosti.
Varovným signálem je také změna stravovacích návyků: buď jíme hodně, nebo naopak nedokážeme sníst nic. Přetížení lidé trpí i poruchami spánku. Ukazatelem jsou také sociální vztahy, když nám okolí dá najevo, že jsme jiní, že jsme nepříjemní, že jsme se změnili.
V dalších fázích pak lidé ztrácí smysl života, přestává je bavit samotná práce, upadají do depresí, jsou rezignovaní, apatičtí a nihilističtí. To je znakem, že jsme už za hranou a musíme se léčit. Mezi nejhorší projevy patří stavy, kdy člověk nezvládne vstát z postele a trpí depresemi.
Zažil jsem ve své praxi například manažery, kteří skončili vyčerpáním v nemocnici na kapačkách. Pak je potřeba dlouhodobá léčba včetně psychofarmak.
Jak se vyhoření léčí a jak si můžeme pomoci sami?
V počátku může pomoci i jednorázová psychoterapie. V krajních případech se nasazují právě i psychofarmaka. Zdůrazňuji, že nám mohou pomoci překonat exponované období a není to tak, že je budeme muset brát dlouhodobě. Je to pomoc v nějaké fázi.
Za jak dlouho člověk může vyhořet?
Je to individuální, může to být velmi rychlé. Pokud člověk pracuje třeba šestnáct hodin denně bez odpočinku, může vyhořet v řádu měsíců.
Jaká je nejlepší prevence vyhoření?
Základem je mít v životě kromě práce ještě další pilíře, o které se můžeme opřít: přátele, rodinu, koníčky. Když si najdeme třikrát do týdne čas na nějakou činnost, která nám dělá radost, tak je to velmi přínosné v rámci prevence. Může to být cokoli, třeba sport nebo čtení.
Lidem, kteří se cítí přetížení, doporučuji vyzkoušet psychoterapie, kde se mohou naučit, jak si nastavit hranice a bránit se manipulaci i třeba ze strany kolegů, když na nás přehazují práci.
Syndromem vyhoření je ohrožená pětina populace. V jakém věku jsou lidé nejohroženější?
Nedá se to říct paušálně, každý věk má svá úskalí. Mladší lidé jsou obecně nadšenější do práce a mají často více ideálů, takže setkání s realitou je pak pro ně těžké. Dávají do práce velké úsilí, které se třeba nevrací, a to je pak frustruje a mohou vyhořet.
Starší lidé si už umí v mnoha případech nastavit lépe své hranice, ale neplatí to pro všechny. Často se víc bojí o práci a mají třeba větší respekt k autoritám, neumí se tolik ozvat.
V závěru se vrátím k Jakubovi Šepsovi, který napsal, že jeho zpověď je varováním a „apelem na všeobecné zvolnění a zmírnění tlaku společnosti na výkon a úspěch“. Je naše společnost v současnosti opravdu tak zaměřená na výkon a mění se to s mladší generací?
Naše společnost je obecně hodně výkonová, vzrůstá třeba i užívání psychofarmak, což může být spojené s tlakem na výkon. Pořád máme tendenci věci, které chceme dělat, odkládat, protože musíme stíhat a zvládat to tempo.
Ukazuje se však, že pokud si nastavíme hranice, tak se ty věci nezblázní. Prostě to počká. To se mi potvrdilo i během práce s klienty ze světa byznysu. S mladými z generace Z se to teď skutečně mění – práce už pro ně není středobodem života, chtějí si víc užívat a myslí víc na sebe.
