Na začátku všeho byl jeden nevšední nápad. Už při pouhém pomyšlení na něj člověka rozbolí nohy. Pro Petra Koska z Liberce byl ale novým začátkem, který zároveň položil základy firmy Nalehko.

Muž, který nachodil tisíce kilometrů ročně, rozjel před deseti lety projekt s jediným cílem. Ukázat lidem, že dlouhé treky nemusí absolvovat s těžkou krosnou na zádech, která jim zbytečně ubírá síly, ale zvládnou je, i když půjdou jen nalehko. Dnes už firma ultralehké vybavení nejen dováží, ale i sama vyrábí.

„Dříve jsem hodně času trávil v Americe, kde jsem lezl, chodil po horách, cestoval. Krátkodobé výlety mě ale přestaly bavit. Chtěl jsem být na cestě mnohem déle, a tak jsem se dozvěděl o Pacifické hřebenovce. S tehdejší přítelkyní jsme si řekli, že je to přesně pro nás a že bude skvělé strávit spolu pět měsíců a jít při tom čtyři tisíce kilometrů na sever divočinou,“ popisuje Petr Kosek moment, který projekt Nalehko odstartoval.

Pacifická hřebenovka, v originále Pacific Crest Trail je dálková turistická i jezdecká stezka na západě Spojených států. Vede od hranice s Mexikem po Britskou Kolumbii v Kanadě, přes státy Kalifornie, Oregon a Washington. Dlouhá je 4 286 kilometrů a chodci se na ní pohybují v nadmořské výšce místy až čtyři tisíce metrů nad mořem. Hlavní roli si zahrála ve filmu Divočina, který v roce 2014 natočil Jean-Marc Vallée.

„Člověk musí jít tak, aby stihl dojít na kanadské hranice, než napadne sníh, ale přitom nesmí vyrazit moc brzo, protože kalifornská Sierra Nevada je ještě pod metry sněhu. Na tři tisíce kilometrů potom nezbývá moc času. Díky tomu jsem zjistil, že nemůžu cestovat stylem, jaký známe v Čechách. Že si na záda nahodíte pětadvacetikilogramovou krosnu, kterou se snažíte někam dovláčet. To se odrovnáte už po pár dnech,“ říká.

Při přípravách na cestu jsem narazil na ultralight vybavení. Informací, jak svůj náklad na zádech odlehčit, bylo naštěstí na zahraničních webech dost, a tak k novému způsobu cestování „konvertoval“ i Petr Kosek. Na Hřebenovku se tak nakonec vydali s šestikilogramovým batohem a s předsevzetím, že ani jednou nezaplatí za nocleh a nakupovat budou pouze zásoby. Až na pár výjimek, kdy si přespání zvládli odpracovat, se to povedlo.

„Po návratu do Čech jsem si uvědomil, že na ultralehké vybavení tady nikdo moc nehraje, a tak jsem začal dělat blog, spustil web, začali jsme dovážet pár značek, které tady do té doby na trhu vůbec nebyly, začali se ke mně přidávat další, podobně smýšlející blázni, a nakonec z toho je dobře fungující byznys, který nás všechny uživí,“ dodává.

Růst firmy posílil i její pozici na trhu, dnes už si Nalehko může dovolit vybírat, jaké značky podpoří. Loni navíc začal i s výrobou vlastních věcí pod značkou Nalehko. Sami si určují, kdo je bude šít, a od koho nakoupí materiál. Prodejny mají v Liberci, v Praze i v Brně. Zákazníkům radí, jak si cestu naplánovat, jaké vybavení na ni pořídit, jak se na ni připravit, někdy stačí jen dodat odvahu. „Není moc českých firem, které ultralightové vybavení vyrábějí, takže většinu z toho dodáme my a to nás také živí,“ podotýká. Obrat firmy je v řádech desítek milionů korun ročně, soustavně ale roste.

A jaký je vlastně princip ultralightu? Podle Koska stačí přemýšlet nad věcmi, které si do batohu sbalím tak, aby na cestě nic nechybělo, a zároveň, aby se člověk nedřel se zbytečnou zátěží. Batoh by měl s jídlem a vodou vážit maximálně patnáct kilogramů. A to i přesto, že v něm bude spacák, karimatka, stan, nepromokavé oblečení, funkční prádlo, teplé vrstvy, pomůcky na zpracování vody, na vaření, navigace.

„Třeba stan může vážit čtyři sta gramů, složený je velký jako sedmička vína. A nefunguje tak, že k němu mám ještě kilo duralových tyček, ale na jeho postavení použiji trekové hůlky, které mi zároveň poslouží i k chůzi. Velikosti půllitrové lahve pak může být karimatka, o něco větší je spacák. Tohle vybavení u nás zatím neseženete, dovážíme ho, samozřejmě nejsme jediní, kdo se tím zabývá, ale byli jsme první,“ upozorňuje Petr Kosek.

Společně s Martinem Kubešem z firmy Rebelt vyrobili také limitovanou edici odlehčených batohů. Ušité jsou z materiálů, které nikdo v běžné komerční sféře nepoužívá, protože jsou příliš drahé. Váží 655 gramů a vznikal přesně podle požadavků na základě zkušeností z ultra dlouhých treků.

„Aby věc byla co nejlehčí, vynecháte vše, co je zbytečné. Třeba složitý zádový systém s nastavováním anebo se síťkou proti pocení, který sám o sobě váží dva kilogramy. A navíc vám může ve finále udělat horší službu. Pocení stejně stoprocentně nezabrání, a tím, jak je odtažený od zad, vám na ně bude akorát foukat a bude vám zima. Menší zlo je mít ten batoh na záda přilepený. Navíc vás nebude tahat dozadu a řezat do ramen,“ vysvětluje Kosek.

Jen o odlehčeném vybavení to ale není. Přemýšlet se musí i při samotném plánování cesty. Volit denní trasu i její délku tak, aby končila u vody a člověk se tam mohl umýt a měl dost vody na doplnění. Oblečení pak lze vyprat v některé z veřejných prádelen při nutné zastávce v civilizaci. Do civilizace stačí dorazit jednou za týden, nakoupit zásoby, případně boty. „Důležité při dlouhých túrách jsou boty. Já radím místo pohorek kvalitní běžecké. I tak ale musíte počítat s tím, že jich pár prochodíte a že si budete muset cestou koupit nové.“

Své zkušenosti z cest a rady pro ty, kteří se na dlouhé treky chystají, sepsal Kosek do příručky Nalehko, kterou vydal ve spolupráci s Albatrosem. V plánu je i kniha z těch nejlepších a největších zážitků, o kterých píše na blogu. „Člověk musí vystoupit ze systému. Aby mohl vyrazit na dlouhou cestu, potřebuje alespoň pět měsíců volna. Musí dát třeba výpověď v práci, pustit pronajatý byt, prodat auto. Na Pacifické hřebenovce jsme potkávali vysoce postavené manažery, kteří utekli před vyhořením, nebo profesora z univerzity Yale, který se takhle odreagovával,“ vzpomíná Petr Kosek.

Hřebenovka pro něj přitom nebyla nejdelší túra, tou byla až Continental Divide Trail. Na trasu dlouhou zhruba čtyři a půl tisíce kilometrů se vydal se svou ženou krátce po svatbě a pojali ji jako 153 dní dlouhé líbánky.

„Na našich cestách veškeré vybavení i zkoušíme. A protože manželka není úplně sportovní typ, spíše takový kavárenský, tak jsem musel zaručit, že jí i přesto zajistím veškerý komfort, aby ji netlačily boty, nebyla v noci zima. Představovala tedy takový normální vzorek populace. A vidíte, byla schopna ujít téměř pět tisíc kilometrů a ještě se u toho bavit,“ uzavírá s tím, že už má v plánu další dlouhou cestu. Cíl ale zatím prozradit nechce, s dvěma dětmi už je opouštění domova na několik měsíců přece jen složitější.