Zatímco většina světa byla letos kvůli pandemii koronaviru zavřená doma, Taťána Bujnochová strávila šest měsíců na cestě. Za tu dobu přešla 4265 kilometrů dlouhou Pacifickou hřebenovku, která vede západním pobřežím Spojených států od Mexika až po Kanadu.
Zvládla to bez přípravy a s mizernou angličtinou. Potýkala se se ztíženým zásobováním, hladem, úrazem i divokou zvěří. Ani na chvíli ale nepomyslela na to, že by to vzdala.
„Spousta lidí se na tuhle cestu vydává, protože hledají sami sebe nebo si tam chtějí vyřešit nějaký problém. Já jen chtěla jít na dlouhou túru. A tak jsem si vybrala jednu z nejdelších ucelených cest na naší planetě,“ říká pětačtyřicetiletá projektová manažerka a lektorka na volné noze.
Na stezku Pacific Crest Trail (PCT) ročně vyráží kolem tří tisíc lidí, ale dokončí ji v průměru jen asi 180 z nich. Letos ji kvůli pandemii koronaviru většina hikerů předem vzdala.
Popularitu Pacifické hřebenovce přinesla autobiografická kniha Wild od Cheryl Strayed z roku 2012 a její stejnojmenné zfilmování z roku 2014. Americká autorka se na cestu vydala v roce 1995 ve snaze vzpamatovat se z traumatického rozvodu, smrti matky a divoké minulosti plné drog a nezávazného sexu.
„Proti mně to měla Cheryl Strayed mnohem těžší. Tehdy ještě neexistovaly ultralehké stany, spacáky a vařiče ani dehydrované odlehčené jídlo. Neměla v mobilu mapu s vyznačenými vodními zdroji a kempovišti ani nemohla komunikovat se svými blízkými,“ srovnává Bujnochová, která si před výpravou přečetla několik knih a blogů. Tím ovšem její příprava skončila.
Neabsolvovala žádné speciální tréninky ani si detailně neplánovala trasu. „Chodím pravidelně na hory a na procházky se psem a věřila jsem, že to bude stačit,“ předpokládala.
Hory miluje díky rodičům odmalička, hlavně Beskydy, kde dokonce značí turistické trasy. „Vyrůstala jsem v Ostravě a dnes žiji v obci Baška u Frýdku-Místku, takže to mám kousek. Jediná delší trasa, kterou jsem před PCT absolvovala, byla šestidenní túra West Highland Way ve Skotsku. S půlročním putováním se to ale rozhodně nedá srovnat,“ říká Bujnochová.
Aby mohla na Pacifickou hřebenovku vyrazit, musela nejdřív získat povolení. Permity se vydávají jen dvakrát ročně v omezeném množství – žadatelé se musí přihlásit přes webovou stránku asociace PCTA, která stezku spravuje, a doufat, že na ně vyjde řada.
„Ten den se rozdávaly tři tisíce permitů a já měla pořadové číslo asi osm tisíc. Dost mě to znervóznilo, ale manžel mě uklidňoval, že jeden člověk se často hlásí z více počítačů a ve ‚frontě‘ je tak řada mrtvých duší. A měl pravdu, nakonec jsem povolení skutečně získala,“ líčí Bujnochová.
Termín jejího nástupu na PCT byl 14. března. Do Spojených států přiletěla 11. března. O dva dny později Amerika uzavřela hranice.
„O hikery se v San Diegu starají dobrovolníci zvaní trail angels, kteří jim pomáhají s přípravou na cestu. Asi dva dny před odletem jsem se dozvěděla, že kvůli koronaviru tahle služba fungovat nebude. Pohrávala jsem si tak s myšlenkou, že odletím později. Naštěstí ale letenky byly drahé a já let nepřesunula,“ vypráví cestovatelka.
Trail angels obvykle také cestovatelům pomáhají správně si zabalit batoh, aby v něm neměli zbytečnosti. Bujnochová si s tím musela poradit sama. Manžel jí například vybral klávesnici pro psaní blogu, která měla „jen“ 300 gramů. Po dvou týdnech chození ji ale z batohu vyhodila, stejně jako třeba pilník na nehty.
Když nosíte na zádech půl roku těžký náklad, roli hraje každý gram. Naučíte se zvážit, jestli tu věc opravdu potřebujete. Někteří hikeři dokonce odstřihávají každou cedulku na stanu či oblečení. Jiní ani nevaří, aby nemuseli tahat vařič a plyn. Namočí nudle, kuskus nebo instantní brambory do studené vody a večer to snědí.
„Tak daleko jsem nešla, vařič jsem mít chtěla. A můj batoh byl jeden z těch těžších. Měla jsem z toho modřiny po celém těle. Musela jsem se s tím nějak smířit. Stejně jako s tím, že první týdny v kalifornských horách jsem se brodila hlubokým sněhem, často sněžilo nebo pršelo a spala jsem ve vlhkém spacáku. Všechny počáteční těžkosti ale přebila prvotní euforie,“ popisuje Bujnochová.
Co ji ale trápilo, byla situace kolem pandemie koronaviru. Asociace PCTA začala hikery odrazovat. Psala jim, ať cestu přeruší, protože ohrožují Ameriku. Hrubým odhadem 70 procent lidí proto výpravu skutečně vzdalo. PCTA dokonce přestala sledovat počty lidí, kteří se letos na Pacifickou hřebenovku vydali, a neudělovala ani certifikáty za její absolvování.
„To mi bylo jedno. Nešla jsem tam pro kus papíru. Ale ty zrazující zprávy mě znepokojovaly. Nicméně všechno to byla jen doporučení. Nadále jsem se tak řídila oficiálními nařízeními, která túru povolovala. Hodně mi pomohlo, když jsem na prázdné stezce konečně potkala další hikery. Navzájem jsme se podpořili v tom, že hodláme pokračovat,“ líčí cestovatelka.
Byl mezi nimi i krajan Lukáš zvaný Caveman. Část cesty absolvovala společně s ním a jeho americkým parťákem Wolfem. Díky jejich přítomnosti zvládala nepříznivou situaci daleko lépe. Chvíli jí dělal společnost také hongkongský turista zvaný Catch.
„S ním jsme společně prošli Sierru Nevadu. Kvůli možným vysokým brodům a sněhu nám místní nedoporučovali, abychom do Sierry chodili sami. Pro mě to ale byla zkouška trpělivosti. Catch byl velmi opatrný, a tudíž pomalý, bál se sněhu, vody i větru. Dělala jsem mu tak průvodce, byť jsem neměla o nic větší zkušenost s cepínem ve vysokých horách než on,“ vypráví Bujnochová.
I proto nakonec 70 procent cesty prošla sama bez doprovodu. Občas se s někým potkala přes den nebo večer na kempovišti. Nejvíc si ale užívala putování o samotě ve vlastním tempu. Začínala dvaceti kilometry denně a postupně se dostala až na padesát. Jak ale chodila stále více mil, její organismus potřeboval mnohem více energie.
Na stezce běžně hikeři zhubnou na maximum, po třech měsících už na sobě nemají ani gram tuku. Tělo si tak bere živiny jen z jídla. A když ho nedostane, má hrozný hlad. Bujnochové za polovinou cesty přestaly stačit zásoby, které si nosila s sebou.
„Vedle snídaně, oběda a večeře jsem jedla ještě pět snacků. V obchodě jsem se vždy dívala, co má nejvíc kalorií. Nejlepší byly snickersky, ale zase si jich nemůžete vzít 20 na den, protože pak máte těžký batoh. I tak jsem ale v jedné fázi měla osm snacků na den,“ líčí cestovatelka.
Kvůli pandemii byly, především v Kalifornii, zavřené i některé kempy, kde původně plánovala přespávat. Když se chtěla umýt, vyprat si nebo dobít telefon, musela do hotelu. Už během prvních 14 dnů tak téměř vyčerpala svůj původní rozpočet na ubytování.
Jedním z nejnáročnějších momentů její výpravy byl ošklivý úraz ruky. Na konci Sierry Nevady z batohu vytáhla zimní výbavu a poslala ji balíkem před sebou, protože podle svých informací už neměla narazit na žádné další ztížené sněhové podmínky. Jenže cestou občas potkávala pozůstatky ztvrdlých sněhových splazů.
Na jednom z nich uklouzla a sjela asi 50 metrů po srázu, který končil nánosem kamení, a narazila si hlavu a loket. Její první myšlenka byla: hlavně aby ruka nebyla zlomená a mohla jsem stezku dokončit. V té době s ní šel její hongkongský parťák Catch, který sjel také, ale nic se mu nestalo.
Společně vyšplhali nahoru, rozdělali stany a ránu na lokti omyli. Bohužel použili nefiltrovanou vodu, což se později ukázalo jako problém.
Druhý den potkali kempující Američany, které požádali, jestli by jim nepomohli ránu pořádně vyčistit. Když ale odmotali obvaz, loket byl nateklý a propukal v něm zánět. Bujnochová tak musela do nemocnice, kde ji ošetřili a nasadili jí antibiotika.
„Domluvila jsem se s doktorem, že nezůstanu v nemocnici, ale využiju možnost jít do hotelu, kde si dokážu ránu pravidelně omývat sama. Doktor byl překvapený, že chci v cestě pokračovat. Ale ve mně promlouvalo moje ego, které si nedokázalo představit, že po tom, co jsem prošla snad nejtěžší část v Sieře Nevadě, to najednou vzdám,“ říká Bujnochová.
Během cesty se setkávala i s nejrůznější zvířenou. V poušti například často narážela na chřestýše, kteří se vyhřívali uprostřed stezky. Nemohla nosit ani sluchátka, aby případně slyšela jejich chřestění.
„To pro mě bylo velmi náročné, protože hudba mi při cestě pomáhala zaměstnat hlavu, která se strašně nudila. Občas jsem se hádala sama se sebou – můj rozum, ego a emoce vedly neustálé spory. A hudba mi to pomáhala zastavit,“ líčí cestovatelka.
Když se ale naučila, jak chřestýše včas zpozorovat, začala si každé střetnutí s nimi užívat. Stejně tak ji nabíjelo setkání s laněmi či medvědy. Obzvlášť velkou radost z toho měla ve dny, které trávila úplně sama a měla pocit, že ji zvířata berou jako součást přírody.
„Nejblíž ode mě byli medvědi asi 30 metrů. To byl největší zážitek. Přes den jsem se jich nebála, jsou to plachá zvířata. Ale když jsem se dozvěděla, že poblíž jednoho kempoviště se pohybuje medvědice se dvěma mláďaty, tak jsem v noci měla velký strach,“ vybavuje si cestovatelka.
Za tmy ji ostatně snadno vyplašil jakýkoli zvuk. Na začátku státu Washington se jí například stalo, že se dvě zvířata hádala přes její stan. Narychlo si tak stáhla střílecí hru, pustila zvuk samopalu a problém se tím velmi rychle vyřešil. Stejnou taktiku zvolila, i když v dálce slyšela vytí kojota.
Odpověď na to, co pro ni byly nejsilnější zážitky z cesty, vás možná překvapí: byť ji nadchla americká příroda, za úplně nejkrásnější považuje setkání s lidmi.
„Smazala jsem naprosto své předsudky vůči Američanům. Chovali se ke mně neuvěřitelně mile. A nejen oni, potkávala jsem spoustu osobností s velkým srdcem nejrůznějších národností. Mám blog plný lidí, kteří mě okouzlili.“
Když konečně došla do cíle, měla obrovskou radost, že už konečně nemusí chodit. Ale zároveň pociťovala smutek, že její výprava končí.
„Šest měsíců jsem neřešila žádné problémy každodenního života. Nemusela jsem si ráno mýt hlavu ani se malovat. Netrápilo mě, že mám díru na tričku ani že pořád nosím stejné oblečení a smrdím. I můj mozek zlenivěl. Návrat do pracovní reality tak byl velmi těžký,“ vyjmenovává Bujnochová.
Těšila se ale domů na manžela, maminku a dcery ve věku 16 a 18 let, se kterými byla celou dobu v kontaktu přes videokonference. „Trochu rodinu podezřívám, že jim dělalo radost, že mají na půl roku klid od mého sekýrování. Když jsem po návratu prohodila něco o myčce a vysavači, holky se pohotově ptaly, kdy zase odjedu,“ směje se cestovatelka a přiznává, že by ji ještě nějaká podobná výprava lákala.
Vyhlédnuté má další dvě stezky ve Spojených státech: Appalachian Trail na východním pobřeží a Continental Divide Trail, vedoucí středem Ameriky. Spolu s PCT tvoří dohromady takzvanou Triple Crown of Hiking. Bujnochová by se ráda vypravila i na túru po Novém Zélandu. A už teď se nemůže dočkat, až znovu vyrazí na cestu.
Celý článek si v nezkráceném znění můžete přečíst ve speciálu Forbes Woman 2020.
