Dost možná vůbec nejúspěšnějším člověkem koloniální Ameriky byl tiskař, literát, polyhistor a státník Benjamin Franklin. Jeho život je inspirativní na mnoho způsobů a obsahuje řadu výtečných a nadčasových rad, které najdou uplatnění i 230 let po Franklinově smrti.
Jedna konkrétní se odvíjí od příběhu, který se odehrál ve Franklinem vydávaném deníku The Pennsylvania Gazette. Do jeho kanceláří dorazil muž, který se dožadoval otištění jistého článku za úplatu. Franklin pojal podezření, že za článkem stojí nekalý záměr, a proto vyzkoušel následující experiment.
„Cestou z práce jsem v pekařství nakoupil nejlevnější chléb, nabral vodu ze studně a to byla moje večeře. Pak jsem si oblékl teplý kabát a ulehl na podlaze, kde jsem spal až do rána. Posnídal jsem opět chléb, zapil ho vodou a seznal, že mi takový režim nečiní žádné potíže. Do práce jsem se vrátil s odhodláním, že mi lepší živobytí nestojí za prostituování vlastních novin.“
Takto vzpomíná ve svých nedokončených memoárech a já si díky němu vzpomněl na jinou historku ze současnosti. V té pro změnu figuruje chicagský čtyřicátník pohybující se v nejvyšších patrech finančního světa.
Setkali jsme se v jednom baru a po pár drincích ze sebe začal sypat samé stížnosti. Vadilo mu, jak nákladný životní styl vede jeho rodina, jak drahý je jejich dům, jak mu rostou dluhy. A aby toho nebylo málo, svou práci nenáviděl.
„Ale mohlo by to být horší, že jo?“ ukončil svou tirádu otázkou.
Určitě mohlo. Ale mohlo by to být přece i lepší. Problémem podobných lidí bývá, že mezi čtyřicítkou a padesátkou vrcholí jejich kariéra. Vydělávají nejvíce peněz za svůj život a zvykají si na úroveň, již je následujících 20 let nutné dotovat prací, která jim leze krkem.
Psychologové tomu říkají „hédonická adaptace“. Člověk si při dosažení předem vytyčeného cíle rychle zvykne a daný standard přestane vytvářet další emoce. Což může vést ke snaze své standardy dále zvyšovat i za cenu uvázání se do smyčky, která vás v praxi začne rychle škrtit.
Výmluvná je v tomto ohledu studie, která ukazuje, že výherci loterie nejsou o rok a půl později o nic šťastnější než ti, kdo nic nevyhráli. Ze stejného důvodu se můžete přistihnout, jak si ve vlaku v první třídě stěžujete na výběr vín, i když jste ještě docela nedávno v obyčejném kupé s chutí dojížděli pivo do kelímku z nádražky.
Neříkám, že si nemáte užívat potěšení, která nám bohatý život nabízí. Nebo že je něco špatného na touze po luxusu. Jen je při jeho dosažení důležité nezapomínat na vývoj, kterým jste prošli. Může se stát, že z nabytého budete muset slevit – o to těžší takový krok zpátky bude.
Zkuste se proto po Franklinově vzoru podrobovat drobným zkouškám. Odpusťte si občas první třídu, nechte pro jednou auto doma, nebojte se odepřít si čas od času něco, co je pro vás samozřejmostí, ale pro jiné už tohle může být luxus.
Nejenže si pocvičíte empatii, ale především sami sobě ukážete, že se bez daných výdobytků obejdete. Že stejně jako jeden z největších mužů americké historie zvládnete večeři o chlebu a vodě a spánek na podlaze.
Vyhnete se tak tragikomickým pádům, jaké zažívali například protagonisté dokumentu Královna Versailles z Las Vegas. A naučíte se, co před 230 lety pochopil Benjamin Franklin.
Že s vámi nikdo nemůže orat jen proto, abyste si udrželi, co vlastně udržet nepotřebujete.
