Pandemie koronaviru ochromila normální život a s ním i byznys. Právě proto se každý den budeme vracet k inspirativním příběhům českých podnikatelů, které jsme pro vás v posledních letech napsali. Protože teď potřebují naši i vaši podporu víc než kdy jindy. #zachraňbyznys
Ne, tady byste spontánně na zmrzlinu rozhodně nezastavili. Nemá vás co přilákat. Bílý plechový stánek, před nímž je sice cedule sdělující něco jako italská zmrzlina domácí výroby, ale kdo by tomu v Horních Počernicích vedle silnice vedoucí kamsi ven z Prahy uvěřil.
Obrovská chyba.
Tohle malé, na první pohled nikterak lákavé zmrzlinové království totiž patří Janu Černouškovi, který je sice pro centrum Prahy, okupované vyhlášenými podniky jako Angelato, Crème de la crème nebo Puro, neznámým, ale zato k němu chodí celé okolí Prahy 9. V nabídce má jak ovocné sorbety, tak sofistikovanější příchutě, jako například masajská káva s pepřem.
„V hlavní sezoně tady prodám tisíc kopečků denně,“ rozbije skeptický pohled na okolí rukama muž, kterému drtivá většina zákazníků tyká. „Když jdu do nákupního centra na Černý Most, mám sklopenou hlavu, aby mě nezdravilo tolik lidí,“ dodává s úsměvem.
Černoušek se zmrzlinářskému řemeslu věnuje již 20 let. Předtím pracoval jako kuchař v tehdy prominentní pražské restauraci Flambée a připravoval jídla pro hosty jako Madeleine Albright, Michael Jackson nebo Nicole Kidman. „Tam mi můj nadřízený sdělil, že mám talent a měl bych přemýšlet o něčem vlastním,“ vzpomíná Černoušek. Psal se rok 1999 a jeho známý si z ničeho nic založil firmu na dovoz kvalitních surovin, které se v Česku objevovaly jen zřídka.
Když si Černoušek z kvalitních ingrediencí zkusil vyrobit první zmrzlinu, poznal, že narazil na životní vášeň. Prodal auto i motorku, za statisíce nakoupil stroje a za sedm tisíc korun si pořídil onen plechový stánek. Krátce po začátku mu přišel povolávací rozkaz, avšak díky svým zkušenostem z toho vyšel ještě docela elegantně – vojnu strávil na palubě charterových letů, kde vařil pro vážené hosty. Po „odkroucení“ si povinného roku se vrátil do stánku, s nímž mu v mezidobí vypomáhal otec, a pustil se do práce.
Od začátku do toho šel s tím, že to chce dělat nejkvalitněji, nebo vůbec. „I proto se třeba dnes raduju jako malé dítě, když koupíme pistácie, které sice stojí 1400 korun kilo, ale o nichž vím, že jsou co do chuti daleko před ostatními,“ vypráví podnikatel. Kopeček Černouškovy zmrzliny zákazníky vyjde na 28 korun.
Černouškova manželka Jana se do zmrzlinového podnikání postupně zapojila také.
„Vím, že by to mohlo být i víc, v centru klidně dvakrát, ale my to chceme dělat pro všechny,“ podotýká jeho manželka Jana, která se se svým mužem seznámila před čtyřmi lety a postupně zmrzlině propadla také. Dnes tráví ve stánku značnou část měsíce, a to i přesto, že vlastní a vede konzultační společnost. „Líbí se mi ta diverzita. V jednu chvíli jsem u Deloittů, poté přednáším v další prestižní firmě a během chvilky jsem zase ve stánku a prodávám lidem zmrzlinu,“ usmívá se energická žena.
Právě ona byla tím důvodem, proč dnes Černoušek dokáže prodávat tisíc kopečků denně. „Než jsme se poznali, byl jsem tak na polovině. Manželka si ale najednou začala hrát s propagací a sociálními sítěmi… No a návštěvnost byla na dvojnásobku,“ rozhodí Černoušek rukama. Několikrát ale také zdůrazní, že se zdánlivě pohádkovými penězi jsou spojeny velké náklady.
Stánek Černouškových funguje do listopadu, v prosinci je v kalendáři odpočinek, ale v lednu už pár zase kupuje letenky do Itálie, kde tou dobou probíhají veletrhy surovin. „Lískové oříšky jsou nejlepší v Piemontu, ale pěstitelů je celá řada. To samé platí pro pistácie z Bologni. Ochutnám jich desítky, než najdu to, co potřebuji. Pak to naskládám na kamion a nechám si to dovézt do skladu v Újezdě,“ vypočítává Černoušek.
Podobné výpravy do Itálie pořádá pár i na samotnou zmrzlinu, jsou tam prý co do řemesla a chutí vždy o krok napřed. „Věřte, že když ochutnám 120 zmrzlin, tak se sice inspiruji, ale zároveň jsem rád, že po třech dnech letím zpět do Česka.“ Na začátku dubna pak stánek začíná vítat první jarní zákazníky.
Na otázku, zda ho 20 let v plechovém stánku neomrzelo a zda by nechtěl svůj um předvést někde blíže centru dění, dokáže Černoušek jasně odpovědět jen z poloviny. „Mám to tady rád, mám rád své zákazníky a daří se mi tu.“ V ten moment se do toho znovu vloží manželka Jana: „Musím se přiznat, že já jsem ta, která ho k tomu mírně postrkuje. Když vidím, jak o sobě všichni prohlašují, že jsou nejlepší, a on si tu v jakémsi stánku jede mlčky první ligu, mám nutkání o tom povědět světu.“
