skip to main content

Už jsem tady se čtvrtým dítětem! Ten dům měl dávno stát, vzpomíná architektka na českou byrokracii

Londýnsko-pražské studio Bogle architects na sebe v Česku upozornilo několika výraznými realizacemi ať už třeba budovou laserového centra v Dolních Břežanech, nebo kancelářemi SmíchOff pro Pentu. A aktuálně projektuje dvě fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

Spolumajitelkou ateliéru, který má vedle Londýna a Prahy pobočku i v Hong Kongu, je sympatická Viktorie Souček. Právě její příběh otevírá knihu ARCHITEKTI, která přináší profily šestadvaceti špičkových tuzemských tvůrců. Autoři Matej Šišolák a Zuzana Melicharová se soustředili na osobnosti, které české architektuře vtiskují mezinárodní rozměr.

David Chmelař projektuje domy na exotickém ostrově Roatan, ADR na Maledivách a v Kanadě, Jakub Cigler se výrazně podepsal na nové tváři rozsáhlé městské čtvrti v Moskvě a zmíněná Viktorie Součková z Bogle Architects staví doslova po celém světě. A vedle toho zvládá vychovávat čtyři děti.

Forbes vám exkluzivně nabízí ukázky z jejího knižního vyprávění o vlastní kariéře. Tu odstartovala v jenom z nejslavnějších architektonických ateliérů světa podepsaným třeba pod londýnskou „Okurkou“, Millenium Bridge nebo One World Trade Center v New Yorku.

Kniha ARCHITEKTI
Reklama

******************

Ve „třeťáku“ přišla na VŠUP Eva Jiřičná. Byli jsme její první ročník a ona nám věnovala nesmírné množství času. Najednou jsme stáli před diametrálně odlišným pohledem na pedagogiku: už jsme netahali čáry na kšefty některých učitelů.

Eva Jiřičná nám dávala koncepční úkoly: najděte si parcelu, vymyslete, co a proč by se tam mělo postavit, jak by to mělo být velké, jaká by měla být náplň… Neřešte detaily fasád, to se naučíte, až budete v praxi, teď se musíte naučit přemýšlet. Myslím, že podobný přístup chybí spoustě českých architektů – všichni řeší problémy, ale zapomínají na vize.

V pátém ročníku, těsně potom, co jsem si vybrala téma diplomové práce, mi Eva nabídla, abych odjela do Londýna. Ukázala pár lidem moji práci a ozvali se z ateliéru Normana Fostera, že by měli zájem, akorát bylo potřeba zařídit vízum… Měsíce běžely, nevěděla jsem, zda pojedu či ne, zda už začít pracovat na diplomové práci… Nakonec vše zařídili a já jsem odjela v únoru na původně tříměsíční stáž. 

Občas jsme se s Evou v Londýně potkávaly, zajímala se, jak se mám. Jednou jsem si postěžovala, že je to sice fajn, ale že když poplatím nájem a jídlo, tak mi z výplaty nezbývá moc peněz. Dostávala jsem pět set liber měsíčně a měla pocit, že mám na české poměry královský plat.

Eva se do toho opřela – a zjistili jsme, že Foster mi z každé výplaty strhával splátku za právníky, co zařizovali moje vízum… Eva se ozvala, druhý den jsem seděla na schůzce, kde mi nabídli prodloužení kontraktu na rok a zvýšení platu.

******************

Člověk se u Fostera opravdu hodně naučil. Byla to týmová práce, makali jsme společně, abychom byli opravdu nejlepší – hodiny a hodiny, večery, noci, víkendy. Dnes už to tak nefunguje, kolikrát mi kolegové říkají: „Já dnes nemohu, mám večer s přítelem.“ Nebo: „Víkend mi musíte zaplatit, to je přesčas!“ 

Kniha ARCHITEKTI

My jsme se před zaměstnavateli klaněli – zaplaťte nám, co myslíte, a my budeme makat, jen abychom se něco naučili. 

Toužila jsem po diplomu, tak jsem se vrátila do školy do Prahy. Spala jsem tři hodiny denně, abych dokončila projekt, u nějž jsem stejně narazila. Polovina z komise mě chtěla vyhodit třeba proto, že jsem zapomněla požadovaný detail, druhá polovina mě chtěla vyznamenat.

Po hodinové hádce mi dali dvojku…, já jsem chtěla jedničku! Eva na to: „Viktorie, na známku z vaší diplomky se vás nikdy nikdo nezeptá!“ A měla pravdu.

Reklama

Odjela jsem dospávat ty hodiny k příteli do Francie. Najednou volali od Fostera, že mají projekt v Praze, ať přijedu zpátky. Dům v Praze se nakonec nekonal, ale objevil se projekt iniciovaný Tonym Blairem – školy do problémových londýnských čtvrtí.

Během navrhování požádal spoluinvestor projektu o výměnu stávajícího vedoucího projektového týmu, protože s ním nebyl spokojený. Nový vedoucí si k nám přivedl velmi schopný tým – a jedním z jeho členů byl Ian Bogle.

Mně bylo dvacet čtyři, jemu devětadvacet a už měl za sebou pět velkých staveb. Ian od Fostera těsně před dokončením projektu odešel – to byla taková doba, kdy právě tihle třicetiletí architekti zjistili, že makají jak blázni, ale pokud si chtějí založit a uživit rodiny, že jim plat v ateliéru nestačí. 

******************

I když naše jméno evokuje, že jsme zahraniční ateliér, považuji nás za české architekty. Máme pětatřicet kolegů, většina jsou Češi a Slováci. Máme zde ale také jednoho Kanaďana, Italku, několik Poláků… Jsme česká firma, ale máme mezinárodní know-how. 

Styl práce v Anglii a u nás je velmi odlišný. Zatímco tam si obvykle sednou k jednomu stolu všechny profese: architekti, statici, TZB a společně projekt tvoří, u nás se vymlouvají jeden na druhého.

V Londýně třeba přijde statik s řešením, které je staticky v pořádku, ale zároveň zkoordinované s architektem po estetické stránce a s rozpočtářem po ekonomické stránce. Je to vždy týmová práce. Vymýšlíme společně, je to o vzájemném obohacení. V Praze funguji dvanáct let, a ještě se mi podobný systém zavést nepovedlo. 

Neexistuje žádný „Bogle rukopis“ nebo „Souček rukopis“. Snažíme se vytvářet kvalitní architekturu, která je funkční a dává smysl. Na obou je ale znát, že jsme se řemeslu učili v Anglii. V Česku jsem už párkrát slyšela otázku, zda dokážeme navrhnout projekt tak, abychom se vešli do stanoveného rozpočtu. No samozřejmě!

Mezinárodní laserové centrum ELI v Dolních Břežanech | Foto archiv Bogle architects

V Londýně bychom si nikdy nedovolili překračovat rozpočet, a už vůbec ne z důvodu architektovy ješitnosti. Dodržujeme předpoklad, že architekt je služba. Musí tvořit kvalitní architekturu, ale za cenu odpovídající klientově peněžence. Přesně tak se nám podařilo navrhnout do ceny a úspěšně načas dokončit několikrát oceněné Mezinárodní laserové centrum ELI v Dolních Břežanech.

******************

Mám čtyři děti, dva kluky a dvě holky, dvanáct, deset, šest a pět. De facto jsem nikdy nebyla na mateřské – s prvním šest měsíců, kdy jsme navrhovali Nákladové nádraží Žižkov a klient se trošku „zasekl“, což mi přišlo vhod.

S druhou dcerou jsem byla doma asi čtyři měsíce. Děti se pokaždé narodily na jaře, tak jsem si vzala volno na léto a na podzim zpátky do práce. Samozřejmě bez pomoci manžela by to nešlo. Mám taky úžasné rodiče a pak taky štěstí na skvělé chůvy a pomocnice.  

Na magistrátu, na stavebním úřadě v Praze 6, když jsme projednávali projekt Šárecký Dvůr – velmi komplikovaný, pokud jde o stavební povolení –, mě už znali: zase je tady architektka Součková s miminkem, zavázaným v šátku!

Šárecký dvůr | Foto archiv Bogle architects

Projednávali jsme třeba kanceláře pro Pentu na Smíchově – projekt SmichOFF – a zase se vyměnily politické strany, zase nová komise územního rozvoje… Byli jsme tam už asi posedmé a já znova s miminkem… Představili jsme projekt, a komise se znova a znova ptala na to samé. Říkám: „Už toho mám dost! Už jsem zde se čtvrtým dítětem! Ten dům tu měl už dávno stát!“ Hned na druhý den nám to podepsali.

Díky letošní karanténě jsem se musela zároveň s prací více věnovat rodičovské roli, a navíc začít plnit spoustu dalších funkcí… Stala se ze mě vedle architektky i uklízečka, kuchařka, učitelka… Syn měl před přijímačkami na gymnázium, takže to bylo dost náročné.

Musela jsem v srpnu na měsíc odjet, abych se z toho vzpamatovala. Našli jsme si úchvatné místo ve Francii, kde není elektřina, takže tam ani nenabijete telefon. Knížky, plavání v řece, malování… Myslím, že člověk nemůže získat inspiraci sezením u stolu a koukáním na monitor… 

Reklama
Reklama