Sucho nepřestává být v ČR důležitým tématem ani rok poté, co jsme ve speciálu Forbes NEXT vedli obsáhlý rozhovor s bioklimatologem Zdeňkem Žaludem. Ten pro vás v kontextu aktuálních debat o letních parnech odemykáme.
Česká krajina se zanedlouho změní. Zelená na žlutohnědou, vyprahlá zem na sežehnutou polopoušť a nedostatek vody bude důvodem k násilným konfliktům, říká bioklimatolog Zdeněk Žalud. Dá se to ještě zastavit? Po celou dobu našeho rozhovoru paradoxně prší.
„To je typické. Jak někde přednáším o suchu, začne pršet,“ směje se Zdeněk Žalud, přední český bioklimatolog, profesor Mendelovy univerzity v Brně, vědecký pracovník Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a jeden z autorů projektu InterSucho.
Jenže tenhle jeden déšť nás nespasí. Ani kdyby trval celé léto. Česko je vyprahlé a bude hůř: problémem není nedostatek srážek, ale především vzrůstající průměrná teplota. Právě její vliv v projektu InterSucho Žalud se svými kolegy s napětím sleduje. K dispozici mají bezpočet výpočtů a scénářů, ze kterých sestavují podobu budoucího Česka.
Ta pro nás nevyznívá zrovna příznivě. Krajina kolem nejspíš získá žlutohnědý sežehlý odstín, nížiny se promění na polopouštní oblasti a v Evropě začne boj o vodu. A jak vědec připomíná, ten je daleko nebezpečnější než válka o nerostné bohatství – jde v něm o život.
„Máme ještě šanci se připravit. Adaptovat se a zmírnit dopady sucha,“ apeluje vědec. A věří, že politici i veřejnost začnou bedlivěji naslouchat.
Suchá léta už jsme zažili. Proč je toto období vážnější?
Sucho tady už bylo, je a bude. Ten rozdíl je ale ve frekvenci – od začátku tisíciletí zažíváme více suchých epizod než dříve. Příčina není v úbytku srážek, ale v tom, že se planeta otepluje, voda se více odpařuje a chybí v půdě. A když se sejde teplejší období s roky, kdy i srážek je míň, jsou tu poměrně časté dramatické suché epizody.
Voda navíc chybí mnohem hlouběji. Mohou se ještě doplnit podzemní vody?
Pro mělké podzemní vody – to jsou ty, k nimž člověk dosáhne jednoduchou technikou, třeba hloubením studní – je zásadní zima a sníh. Plní se v období vegetačního klidu od prosince do února.
Tvrdíte, že dokážeme celkem spolehlivě říct, že v příštích 20 letech zažijeme šest sedm suchých roků. Jak je to možné?
Není možné říct, jaký bude příští rok, ale na základě klimatického vývoje víme, že zvyšující se teplota se nezastaví. Je jen otázkou, jak moc bude růst – a to má v rukou člověk. Scénáře se shodují, že porostou teploty, ale neporostou úhrny srážek. Proto je vysoce pravděpodobné, že epizody sucha budou přicházet častěji.
V některých obcích na jižní Moravě a na Vysočině už zastupitelstvo informovalo o tom, že lidé musí šetřit vodou. Stalo se jen to, že v následujících dnech odběr vody stoupl.
Jakmile voda dojde, všichni začnou myslet jen na sebe, na rodinu. Soused je nezajímá. Člověk je dravec, žijeme sice pospolu, potřebujeme se, ale v okamžiku, kdy přijde krize, je pro nás důležité jen naše dítě, a ne cizí. Když jsme se studenty mluvili o vyhoření Notre-Dame, ohromné tragédii světového rozsahu, zeptal jsem se jich, co by pro ně bylo větší ztrátou: vyhoření katedrály, či jejich rodného domu.
Odpověděli upřímně?
Odpověď jsem od nich nechtěl. Jen zamyšlení. Nedivil bych se ani, kdyby takhle v myšlenkách obětovali celou Paříž. Takhle je člověk nastavený.
Vyschlá krajina
Co jsme ale dělali špatně, že nás tak zasáhlo sucho?
Česká republika je velmi náchylná na změnu klimatu. Ta náchylnost je tvořena třemi vlastnostmi, které třeba už v Rakousku nenajdeme. Charakterem krajiny – jsou v ní velké lány půdy. Byla to velká konkurenční výhoda, levně a snadno se na nich hospodaří, ale tyto výhody se vyčerpaly a začínají převažovat nevýhody, především eroze půdy. Budeme ji muset rozdrobit na menší části.
Další vlastnost je jaká?
Utuženost. Velké lány si žádají těžkou techniku a z půdy jsme tlakem udělali v podstatě beton. Utužená vrstva nepustí dolů živiny, nepustí dolů ani nahoru vodu. Je to obrovské nebezpečí – i proto, že není vidět.
A ta třetí?
Nechráníme kvalitní půdu. Tempo zastavění je obrovské a mnohdy jsou zastavěny dobré půdy plochami, které nemají žádnou přidanou hodnotu. Zejména rozsáhlé přízemní sklady rostou raketovým tempem.
Sucho dopadá především na zemědělce, přesto se nezdá, že by výrazně bojovali proti dopadům sucha. Jaká opatření by měli přijmout, aby nedocházelo k degradaci půdy?
Nutné je zmenšit půdní bloky na svazích, což je nyní bohužel byrokraticky velmi náročné a zemědělce to demotivuje. A půda potřebuje dostatek organické hmoty, což je klíčové opatření. Existuje studie Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, která říká, že i degradovanou půdu lze za tři až čtyři roky dobrou péčí zregenerovat. Je celá řada zemědělců, kteří už řádně pečují o půdu. Daleko lépe se k ní většinou chovají ti, kdo ji vlastní. Jenže v Česku na 75 procentech zemědělské půdy hospodaří někdo, komu pozemek nepatří.
Zhruba na 16 procentech zemědělské půdy najdeme řepku, plodinu, která vzbuzuje hodně emocí. Jaká je její role v suchém Česku?
Pěstujeme ji nejvíce v Evropské unii. Pro půdu je to ale výrazně zlepšující plodina – zanechává velké množství organické hmoty, dobře koření a provzdušňuje půdu, je to protierozní rostlina. Jenže řepka chutná škůdcům a musí být hodně chemicky ošetřována, někdy postřikovač projede pole až desetkrát. Koncentrace chemie ovlivňuje okolí a snižuje biodiverzitu.
Takže co s ní?
Podle mě by bylo optimální pěstovat ji na 10 procentech půdy. Rakousko má třeba tři procenta… Problém je, že asi třetina řepky se u nás pěstuje na technické účely. Je to vlastně podobné jako s bavlníkem v Uzbekistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu. Proč je tam zničená krajina? Protože se tam daří bavlníku, rostlině pěstované pro výrobu látek. Nikdo nehlídá, kolik se na ni dá chemie.
Jak jsou na tom v současnosti české lesy?
Tam, kde sucho udeřilo, došlo k plošnému poškození smrkových monokultur. Na Vysočině, na severní Moravě jsou desítky a desítky hektarů mrtvého lesa. Dá se říct, že tam stojí palivové dříví.
Na své přednášce jste dokonce uvedl, že smrkové lesy v nejbližších letech zkolabují.
Ano, na to jsme už od roku 2000 upozorňovali.
Dalo se tomu předejít?
Povinností vědce je informovat. Vědec nemůže určit, jak bude s těmi informacemi nakládáno. Varovali jsme, ale reakce nebyly odpovídající.
Říkal jste, že půda se dá celkem rychle zrevitalizovat. Ale to asi u lesů neplatí, že?
Stromy nejsou pšenice. Pokud uděláme chybu, objeví se až za desítky let. Třeba kůrovec napadá stromy až po třicátém roku vývoje stromu. V mladém porostu není, ale až strom vyroste, tak to přijde. Zažíváme extrémní situace. Kůrovec se u nás vyskytoval vždycky, ale klimatické podmínky nedovolovaly jeho kalamitní výskyt. Těžce se nám vrací, že jsme v lesnictví podporovali výsadbu smrků, protože jsme tím kůrovci prostřeli stůl. Potřebuje dvě podmínky – sucho a teplo. A teď je má.
Vláda na začátku května minulého roku představila nový plán boje proti suchu. Zahrnuje propojení vodárenských soustav, vybudování nového přivaděče a podobná opatření zhruba za 24 miliard. Před schválením jste plán dostal k diskusi i vy. Jak se na jeho konečnou podobu díváte?
Jsem rád, že se něco děje. Nejsem si jistý, jestli je to tím, že lidé na patřičných místech pochopili vážnost situace, nebo tím, že sucho zasáhlo velké procento voličů. Chybí mi v něm ale významnější starost o půdu. Musíme krajinu zregenerovat. Voda, která steče do přehrady, už je pro pole ztracená.
Takže je to spíš betonové řešení následků než snaha o předcházení suchu?
Toho se bát nemusíme, tvořit se budou převážně sypané hráze a menší nádrže, žádné typu Orlíku. Jsem jejich zastáncem a jsou lokality, kde se bez nich neobejdeme. Důležité jsou jak pro zásobování pitnou vodou, tak jako ochrana před povodněmi.
Nepomohly by zrovna tak obnovené mokřady? Zdravá krajina má přece schopnost uchránit nás před povodněmi stejně.
Ano, to je další opatření, ale nemůže být jediné. Představte si mokřad jako nacucanou houbu. V tu chvíli na ni nalijte další vodu. Kolik jí ta houba zadrží?
Žádnou.
Sama jste si odpověděla. Mokřady jsou důležité pro biodiverzitu, pro tvorbu mikroklimatu, pro rekreaci lidí. Všichni radši půjdeme na procházku kolem životem kypícího mokřadu než přes vyprahlé pole, co má povrchovou teplotu 50 stupňů. Není to ale klíčové opatření proti povodním.
Plán ale postrádá ještě jednu důležitou věc. Někteří čeští akademici kritizují, že se vůbec nezabývá zachováním kvality vody. Třeba snižováním používání pesticidů…
To je vážný problém. Chemizace zemědělství nepřináší jen prospěch. Plně souhlasím, že tento směr chybí.
Jak na vyprahlé Česko
Jak bude vypadat Česko za 30 let, pokud se bude teplota zvyšovat?
Podle většiny scénářů stoupne teplota průměrně o další stupeň. Vzpomenete si na vyprahlé léto 2018? To bude běžné léto v roce 2050.
A co když přijde v roce 2051 extrémní sucho?
Kde už nic není, tam ani smrt nebere. Když řeka teče tříprocentním průtokem a bude ještě větší horko, tak se stane co? Nepoteče vůbec. Ale že by to byl tak velký rozdíl oproti třem procentům? To ani ne. Když budete mít veškerou vegetaci hnědou, protože není voda, tak už to více nezhnědne. Opticky to už bude vypadat všechno velmi podobně.
S čím bychom se měli už dopředu rozloučit?
Naše krajina má produkční a mimoprodukční funkce. Produkuje potraviny, energii, dřevo… Hlavní mimoprodukční funkce jsou půdoochranná, vodoochranná, biodiverzitní. Tyto služby buď ztratíme, nebo budou silně ohroženy. Stejně jako naše zemědělství. Některé roky budou velmi špatné a pár jich naopak bude velmi dobrých, ale stabilita pomine. A zemědělec potřebuje hlavně stabilitu, aby mohl podnikat.
A pokud zemědělec opustí krajinu, co se s ní stane?
Vylidní se venkov, půda bude zarostlá, neudržovaná. Sníží se naše potravinová bezpečnost. To může dopadnout tragicky.
Co budou pěstovat ti, kteří zůstanou? Co budeme jíst?
Budou to stejné druhy plodin, jen šlechtěním se změní odrůdy, aby zvládly sucho. K tomu se na našich polích objeví nové druhy rostlin jako čirok (obilnina, konzumuje se především v afrických státech, pozn. red.), který se osvědčuje. Jeho fyziologie je skutečně výjimečná a dobře připravená na sucho. Že by se tu ale objevily citrusy či olivovníky, to nepřipadá v úvahu. Pořád tu máme zimy.
Šlechtění ale trvá dlouhá léta, ne?
Ano, třeba 10 let. A teprve potom se ukáže, jestli se odrůda osvědčí jako ta, kterou skutečně potřebujeme.
Nebo budeme závislí na dovozu.
To by byla strašlivá věc s nedozírnými následky. Jiné státy by nám určovaly ceny a kvalitu. A my bychom museli brát, co bude. To už se stalo s českým bramborářstvím. Měli jsme ho na vynikající úrovni, ale pak se sem začaly vozit brambory z jiných států za dumpingové ceny. V okamžiku, kdy to zničilo české bramboráře, šly ceny nahoru. Veřejnost si teď stěžuje, proč se nepěstují brambory místo řepky. Protože je nikdo nekupoval. Cena rozhodla.
Předpokládám, že do Česka se začnou dostávat také invazivní druhy a škůdci.
To je třeba brouk bázlivec kukuřičný. Před 10 lety jsme ho potkávali na Balkáně, před pěti v Maďarsku a dnes je u nás na úrovni největších zemědělských škůdců. Najdeme ho prakticky všude, kde se pěstuje kukuřice, a jeho rozšíření se jednoznačně váže na klima.
Co bude naopak nedílnou součástí našeho života?
Nechci nastiňovat katastrofické scénáře. Sahara tu nebude, ale níže položené oblasti se začnou proměňovat v polopouště, jaké jsou ve Španělsku, v Itálii… Některé oblasti v Česku budou významně ohrožené. Ale ještě to nebude takové, abychom se museli stěhovat.
A bylo by vůbec kam?
My k tomu důvod mít nebudeme, my budeme mít opačný problém. Až v subtropickém pásmu klima způsobí, že lidé přijdou o vodu, moc možností, jak se adaptovat, mít nebudou. Zvednou se a půjdou tam, kde voda je. Buď je domácí pustí, nebo ne.
Pokud je nepustí…
…tak o to místo budou bojovat. To je daleko větší nebezpečí než současná ekonomicky podmíněná migrační krize nebo ta podmíněná válečným konfliktem. Voda je daleko větší rozbuška a válka o vodu je daleko nebezpečnější než válka o nerostné bohatství.
Vidíte ještě nějakou šanci se tomu vyhnout?
Ano, můžeme to zvládnout, pokud se rychle adaptujeme. Jsme desetimilionový národ, takové větší okresní město v Číně. Nejsme schopni sami udělat něco se změnou klimatu. To má globálně v rukou úplně jiná skupina lidí, která má zatím hlad a má nedostatek konzumu, po kterém touží bez ohledu na životní prostředí. Proti tomu jsme kapka v moři. Tím neříkám, abychom jen vyčkávali. Právě naopak. Musíme jít cestou adaptace a mitigace. Tedy přizpůsobení se a zmírňování příčin. Znamená to, že budeme šetřit energií, využívat ji rozumně z obnovitelných zdrojů a připravovat se na nedostatek vody.
Zapojit se může každý
Co je v silách jednotlivce v boji proti suchu?
Chovat se slušně. Ke svému okolí, ke krajině, k přírodě. Mezi to patří i taková drobnost jako vypnout vodu, když si čistím zuby. Vybrat si na pračce úspornější program. Místo koupele zvolit sprchu. Použít užitkovou vodu místo pitné. Pomohou i drobné změny každého z nás.
Na to si asi někdo řekne, že když se změní jen on, nic se stejně nestane.
Kdybychom všichni dali ráno do konvice jen takové množství vody, co skutečně potřebujeme ohřát, ušetřily by se za energii miliardy.
Člověk v České republice spotřebuje na den asi 90 litrů pitné vody. Na kolik by se to dalo bez větších omezení snížit?
Mohli bychom alespoň polovinu nahradit vodou užitkovou. Potřebovalo by to ale další náklady. Jsme už na relativně nízké spotřebě. V Německu je to 120 litrů, ve Švýcarsku 300. Těžko říct, jestli jsme tak ekologičtí, nebo je to cenou. Mnoho vody ale stále proteče zcela zbytečně. Když teče voda z kohoutku, lidé dál nepřemýšlejí.
Existuje pro to řešení?
Když známe průměrnou spotřebu na člověka, proč neudělat paušál na průměrnou hodnotu plus 30 či 50 procent jako prostor navíc? Pokud někdo čerpá pitnou vodu výrazně víc a je logické, že to není na základní potřeby, proč mu to pořádně nezpoplatnit? Vodoměry na to máme, fungovalo by to. Klasikou jsou třeba bazény. Nemám nic proti tomu, aby měli lidé na zahradě bazén, ale ať si jsou vědomi toho, že za to dají pětkrát víc, než kdyby vodu měli jen na pití.
Vidíte to jako reálnou možnost?
Myslím, že politicky nebude průchodná. Ztráta bodů by byla taková, že si to žádný politik nedovolí navrhnout, i když ví, že je to opatření, které by pomohlo.
Jak by se tedy odpovědní lidé měli samostatně připravit na suché roky?
Pokud žijí na vesnici, měli by začít sbírat užitkovou vodu do retenčních nádrží. Kdybych radil lidem, kteří mají finanční prostředky, řekl bych jim, ať investují do velké podzemní zásobárny vody, co bude mít objem řádově tisíce litrů. Tam by měli svádět dešťovou vodu a začít ji využívat v domě jako užitkovou.
Dokázal byste říct, jestli je klimatická změna alespoň v něčem pro naši zemi prospěšná, má svoje výhody?
Ve všem se skrývá příležitost. Výrazně se nám zlepší podmínky pro pěstování vinné révy. Je schopna využít na růst jen malé množství vody, kořeny dosáhne desítky metrů hluboko a je teplomilná. Jak se otepluje klima, naskýtá se možnost začít ji pěstovat na větších plochách. Naše soběstačnost je jenom 30 procent, takže tu máme i nenasycený trh.
Navíc Češi mají domácí vína rádi…
Kéž by to tak bylo u dalších potravin. Pokud by si čeští zákazníci zvykli na kupování českých potravin tak, jako si zvykli na pití českého piva, pak bychom neměli absolutně žádný problém adaptovat se na změnu klimatu. Naše krajina by byla mnohem pestřejší, než je v současnosti. Místo toho máme z velké části řepku na biolíh a kukuřici do bioplynek.
Pomůže klimatická změna výše položeným oblastem?
Jsme členitý stát a hospodaříme v nížinách i ve vyšších polohách. Prognózy říkají, že zemědělství v 500 metrech nad mořem si polepší, protože se tam oteplí, bude větší množství srážek než v nížinách a v zimě tam bude sněhová pokrývka, která ochrání rostliny před vymrznutím a doplní půdní profil v době tání. To už se v nižších polohách neděje, takže se s těmi výše položenými nemohou rovnat, přestože mají často lepší půdu.
A jak bychom teď mohli zabezpečit nížiny?
Tím, že v nich zabezpečíme dostatek vody. Níže položené oblasti do 400 metrů nad mořem, kde může být velmi těžké pěstovat klasické plodiny, se mohou stát rozkvetlou zahradou plnou sadů a vinohradů. U těchto plodin stačí několik hektarů a uživí vás.
Sucho je teď vaše hlavní téma, kterému se věnujete. Zaujal vás nějaký výzkum či objev, který by ještě mohl zamíchat kartami?
Myslím si, že převratný objev nás nečeká. Spíše sázím na komplex adaptačních opatření, který bude vyzkoušen na pilotních farmách. Aby veřejnost viděla, že správné nakládání s vodou funguje. Pak bude nutné poznatky rozšířit do celé krajiny.
Co jsou pilotní farmy? Fungují v Česku?
Ano i ne. Projekt se jmenuje Generel vodního hospodářství krajiny České republiky, vedl ho Státní pozemkový úřad a spolupracovala na něm řada institucí včetně Ústavu globální změny AV ČR či Mendelovy univerzity v Brně. Mapuje, co se bude dít s krajinou, když nebudeme dělat nic, a co se s ní bude dít při adaptačních opatřeních na sucho a celkovou změnu klimatu. Ve druhé etapě projektu byly vybrány čtyři pilotní farmy s různými typy hospodaření v nejvíce ohrožených oblastech. Na ty farmy jsme poslali desítky expertů, kteří vše podrobně připravili. Takže máme farmy, máme opatření…
A co schází?
Pár desítek milionů. Sám se někdy ptám, jak tento stát hospodaří, když se našly dvě miliardy na kompenzaci zemědělcům, ale nenašla se částka na realizaci tohoto klíčového projektu. Upozorňujeme na to, kudy chodíme, ale na reakci stále čekáme.
Rozhovor původně vyšel v letním speciálu Forbes NEXT 2019.
