Jejich rodiče prodávali oblečení, stáli za pulty večerek a pracovali sedm dní v týdnu. Oni vedou špičkové restaurace, píšou knihy, pracují v medicíně, právu, marketingu i kultuře a říkají si o místo ve společnosti. „Život je pestrý a stejně pestrá je vietnamská komunita,“ říká Do Thu Trang. „Není špatně vystoupit z davu,“ dodává Tomáš Ngoc k výstavě Little Hanoi, Next Generation.
Druhá generace stále hledá jazyk pro to, co znamená být doma tady, ale mít kořeny jinde. Mluví česky bez přízvuku, znají české pohádky, básničky, školní výlety, popkulturní odkazy i hlášky z devadesátkových filmů.
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Zároveň však doma slýchali vietnamštinu, slavili lunární nový rok, učili se jinému způsobu úcty, poslušnosti, rodiny a práce. A mezi těmito dvěma světy si dlouho hledali vlastní jazyk a identitu.
„Pro mnohé mladé Vietnamce to bylo těžké. Když jsme byli doma, byli jsme moc čeští. Když jsme byli venku, byli jsme zase moc vietnamští. Chvíli jsme měli pocit, že nikam nepatříme,“ popisuje spoluorganizátorka Thuy Duong Nguyen Trinh.
Právě identita je jedním z hlavních témat výstavy. Co znamená být Vietnamcem, když jste se narodili v Česku? Co znamená být Čechem, když vás okolí na první pohled jako Čecha nečte? Musíte žít ve Vietnamu, abyste byli Vietnamci? Musíte mít české jméno a český obličej, abyste byli Češi?
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Výstava Little Hanoi, Next Generation od 18. června do 11. července zaplní halu číslo 11 v Holešovické tržnici. Na 76 fotkách ukazuje jednu z nejrychlejších sociálních proměn, jež se odehrály přímo před očima české společnosti.
Jedním z portrétovaných je Tomáš Ngoc, spolumajitel brněnské restaurace Soyshi, bývalý manažer londýnské michelinské restaurace Story a osobnost výběru Forbesu 30 pod 30 z roku 2025. Projekt mu je blízký právě proto, že ukazuje generaci, která se přestává schovávat.
„Myslím, že mezi námi je pořád dost Vietnamců, ať už z mojí generace, nebo z té po mně, kteří mají pocit, že je špatně vystoupit z davu. Ale pozdní druhá generace, kam patřím také já, je důkazem, že i když jsme menšina, vůbec není špatně dělat něco, s čím si nás lidé pořád nespojí,“ říká.
Další z portrétovaných, Do Thu Trang, autorka knihy Asijatka v Česku a další osobnost výběru Forbesu 30 pod 30 z roku 2017, se tématu druhé generace věnuje dlouhodobě. Sama říká, že vietnamskou komunitu nelze jednoduše zobecnit. Přesto podle ní existuje jeden společný rys.
„Nejde to paušalizovat. To, co nás ale zároveň definuje, je množství příležitostí. Rodiče nám přesunem do Česka dali obrovské možnosti. A spousta z nás ty možnosti bere za pačesy,“ vysvětluje Trang.
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Doma slýchala vietnamštinu, venku mluvila česky bez přízvuku, po škole pomáhala rodičům a zároveň se učila, jak si v české společnosti říct o vlastní místo.
Když se Thuy Duong Nguyen Trinh vracela z Hanoje, kde měla výstava loni premiéru v rámci Photo Hanoi Biennale, vezla si s sebou zprávu o silné odezvě. Zároveň také vnitřní potvrzení, že téma, které druhá generace Vietnamců v Česku často žije uvnitř rodin, je srozumitelné i za hranicemi komunity.
Otázka, kdo jsme, když jsme doma tady, ale kořeny máme jinde, se totiž podle ní nedá odbýt jednou větou. A právě kolem ní je nová výstava postavena.
„Pořád budeme asi spíš Češi s vietnamskými kořeny, každý to však prožívá trochu jinak. Ale spousta z nás už cítí, že jsme součástí české společnosti. Oproti našim rodičům, kteří měli mnohdy pocit, že stojí vedle nebo stranou, my už, když říkáme, že jedeme domů, často tím myslíme domov tady v Česku,“ říká Thuy.
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Little Hanoi, Next Generation volně navazuje na výstavu Little Hanoi z roku 2008, kterou vytvořili Štěpánka Stein a Salim Issa. Tehdy v Mánesu zachycovala především první generaci Vietnamců žijících v Česku.
V době, kdy byla vietnamská komunita pro většinovou společnost pořád do značné míry uzavřená, šlo o jeden z prvních uměleckých pokusů podívat se za výlohy obchodů a tváře lidí, které Češi často potkávali, ale málokdy opravdu znali.
Nová výstava, jejíž portréty vytvořily fotografky Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská, posouvá pohled o generaci dál. Na děti těch, kdo sem přišli pracovat, přežít, vydělat peníze, poslat je domů do Vietnamu a vybudovat svým potomkům zázemí, jaké sami neměli.
„Já většinou říkám, že jsem česká Vietnamka. Asi bych řekla, že jsem trochu víc Vietnamka, ale nemůžu říct, že jsem stoprocentně Vietnamka z Vietnamu,“ říká Thuy, jež do Česka přišla v sedmi letech.
Little Hanoi, Next Generation rozbíjí jednu z nejtrvanlivějších zkratek české společnosti: Vietnamec rovná se večerka. „Byli bychom rádi, kdyby se to postupně změnilo. Abychom nebyli spojovaní jen s večerkami. Aby někdo přišel domů a řekl: ‚Dneska jsem potkal vietnamskou paní doktorku a byla hrozně milá.‘ Aby bylo vidět, že Vietnamci nejsou jen večerkáři, ale i umělci nebo lidé v různých jiných profesích,“ říká.
Mezi portrétovanými jsou lékaři, bankéři, právníci, lidé z médií, bezpečnostních sborů, kultury, gastronomie i podnikání. „Nechtěli jsme vybírat jen elitu. Nechtěli jsme, aby to byla výkladní skříň mladých Vietnamců. Chtěli jsme sdílet příběhy naší generace a ukázat rozmanitost. Nejen profesní, ale také lidskou,“ vysvětluje Thuy.
Ngocův příběh do této mozaiky patří přesně. Jeho rodiče prodávali oděvy a později měli hernu. Nakupovali ve skladech, mimo jiné v Sapě, a zboží pak prodávali ve městě, kde Tomáš vyrůstal. I jeho rodinný příběh je součástí většího příběhu první generace, kde práce je hlavní strategie přežití a podpory příbuzných ve Vietnamu.
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
Právě v tom je ambice výstavy tak citlivá. Ukazuje druhou generaci jako výsledek dlouhé a často neviditelné práce rodičů. Za profesní rozmanitostí kariér dětí stojí lidé, kteří neměli volné víkendy, dovolené, svátky, často ani jazykovou jistotu nebo společenský respekt. Stáli v obchodech, skladech a provozovnách. A doma své děti učili, že musejí být lepší, pracovitější a výkonnější.
„Maminka mi vždycky zdůrazňovala, že i když tady budu žít dlouho a budu mít české občanství, navenek budu pořád působit jako cizinka. A v mnoha ohledech to budu mít těžší. My jako imigranti se musíme mnohem víc snažit, abychom se ve společnosti prosadili,“ říká Thuy.
Z této výchovy vyrostla generace s mimořádným tahem na branku. Ale také generace, která si dnes poprvé dovoluje ptát, kde končí výkon a začíná vyčerpání. Kde končí úcta k rodičovské oběti a začíná právo na vlastní život. Kde končí vděčnost a začíná potřeba mluvit o bolesti.
„To je jedna z věcí, kterou naše generace hodně vnitřně řeší. Kde je zdravá hranice. Ano, hodně pracovat a mít tah na branku, ale pracovat jako naši rodiče skoro čtyřiadvacet sedm je nezdravé a dlouhodobě neudržitelné. Hodně přemýšlíme o balancu,“ dodává Thuy.
Tomáš Ngoc mluví o stejné věci syrověji. „Je důležité navnímat, jaké jsme měli dětství. Mnozí z nás ho neměli bůhvíjaké právě proto, že rodiče byli celou dobu pryč a vydělávali peníze, aby se dítě mělo líp, aby mělo z čeho platit školu a vzdělání. V přelomu první a druhé generace je tam vždycky něco za něco. Obětování času s rodinou tomu, aby se potomci měli líp,“ říká.
A pak přidává vzpomínku. „Netajím se tím, že až za posledních pět let jsem pořádně slavil Vánoce nebo narozeniny. Ony dřív prostě moc nebyly. Myslím, že to tak má hodně lidí. Buď byli odloučení od rodiny, což jsem byl já, nebo to prostě nebylo takové, jak lidé v Česku běžně slaví,“ říká Tomáš.
Thuy popisuje, že řada lidí z její generace měla s rodiči složité vztahy nejen kvůli času, který rodiče trávili prací, ale i kvůli jazyku. Vietnamština často stačila na každodenní provoz, ale ne na rozhovor o vztazích, pochybnostech, strachu či osamělosti.
„Na běžné úrovni, jako co si dáme k večeři, se domluví skoro každý. Ale když se lidé chtějí s rodiči bavit o hlubších tématech, o vztazích a podobně, často jim slovní zásoba nestačí. I proto pak vztahy s rodiči nejsou tak hluboké nebo úzké,“ vysvětluje.
A pak dodává jednu z nejjemnějších definic rodičovské lásky. „Navíc vietnamští rodiče nejsou moc zvyklí vyjadřovat lásku slovy. Dělají to spíš skrze činy. Uvaří nám oblíbené jídlo nebo nakrájí ovoce a donesou nám ho skoro až pod nos. To je jejich způsob, jak říct, že nás mají rádi. Když si to člověk nejdřív neuvědomí, může mít pocit, že jsou ty vztahy chladné. Ale je tam jen jiný jazyk lásky,“ popisuje.
Z této zkušenosti vyrůstá i humor. „Na hrníčcích a plátěnkách máme hlášku: ‚Jednou se mi stalo, že mě rodiče pochválili.‘ To je pro naši generaci strašně typické. Každý se s tím dokáže ztotožnit. Když někdo přijde domů a řekne: ‚Mami, byla jsem druhá v soutěži,‘ vietnamská maminka často odpoví: ‚A proč jsi nebyla první?‘ Je to tak typické, že jsme z toho udělali merch,“ říká Thuy.
Trang sama je příkladem života, který se nevejde do jedné profesní škatulky. Začínala blogem Asijatka, loni vydala stejnojmennou knihu, pohybuje se v marketingu, reklamě i filmu. Zahrála si také v reklamě s americkým hercem Orlandem Bloomem, což popisuje s nadhledem jako malý, ale hezký „zářez“.
„Loni jsem vydala knihu o Vietnamcích v Česku, takže psaní se mě pořád drží. Už ne v takové frekvenci jako před deseti lety, kdy jsem byla ve výběru Forbesu 30 pod 30, ale to téma se mě drží dál. Jen jsem se posunula víc do pozorovací role. Reklamní herectví a marketing jsem vždycky měla jako další aktivní nohy v životě,“ líčí.
Její kariéra dobře vystihuje posun, jejž výstava zachycuje. První generace často pracovala jednosměrně, tvrdě, bez zastavení, s cílem zabezpečit rodinu. Druhá generace už si dovoluje experimentovat. Sedět na několika židlích. Nejen vydělávat, ale hledat smysl.
„Nechceme jít úplně tradiční cestou. Jednosměrná práce a čistý fokus na práci už není hlavní náplní našeho života,“ říká Trang o rozdílu mezi první a druhou generací.
Foto Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská
To však neznamená, že by druhá generace odmítala komunitu nebo rodinné hodnoty. Spíš se je učí překládat do současnosti. „Myslím, že jako vietnamská komunita pořád velmi dobře fungujeme, držíme při sobě, pomáháme si a snažíme se věci propojovat. Zvlášť druhá generace vnímá sílu v tom, že když se věci dělají společně, chytře, dobře a efektivně, mají mnohem větší dopad,“ vysvětluje.
I samotná výstava je důkazem této soudržnosti. Vznikla z open callu, osobních pozvání, komunitních kontaktů, dobrovolné energie a partnerství. Do projektu se zapojili lidé z Viet Upu, Českých center, Viet Castu i dalších organizací. Podle Thuy je víc než polovina partnerů vietnamských firem, mnohdy založených právě druhou generací.
„Máme velkou radost, že když se jedná o podobný komunitní projekt, umíme se semknout a podpořit se. Víc než polovina našich partnerů jsou vietnamské firmy a často to jsou firmy založené právě druhou generací,“ říká.
Hlavním organizátorem pražské výstavy je spolek Viet Up a vznikla ve spolupráci s Českými centry, koná se pod záštitou předsedy Senátu Miloše Vystrčila a vietnamského velvyslance v Česku Duong Hoai Nama. Generálním partnerem je ČSOB, vstupné na samostatnou výstavu je sto korun.
Doprovodný program nabídne panelovou diskusi o mezigeneračních vztazích a identitě, Story Night s vybranými portrétovanými i interaktivní inscenace U Nguyenů a Strejda Nguyen na návštěvě, které s humorem přibližují každodenní kulturní rozdíly.
V Hanoji měla výstava už loni silný mediální dopad. V Česku ale může být její význam ještě osobnější. Ukazuje totiž společnost, jež se proměnila, aniž si toho většina možná všimla. Generace dětí, které kdysi seděly po škole v zázemí obchodů, pomáhaly rodičům, překládaly úřední dopisy a učily se na jedničky, dnes vstupuje do veřejného prostoru jako sebevědomá součást Česka.
„Jde o navnímání nové generace. O to, že ne každý Vietnamec je pořád ten stejný člověk z večerky. Doba je úplně jiná,“ říká Tomáš Ngoc. Sám se přitom považuje za Čecha. „Mám obě občanství, ale vždycky jsem vyrůstal víc mezi Čechy než mezi Vietnamci. K Vietnamcům mám o dost dál než k Čechům,“ vysvětluje.
Co by si tedy měl návštěvník z výstavy odnést? „Každý s něčím bojujeme. Každý se snažíme najít svoje místo pod sluncem. Život je pestrý a stejně pestrá je vietnamská komunita,“ říká Trang. „Až přijdou na výstavu naši rodiče, nedají najevo své emoce, ale budou velmi hrdí na to, kam jsme se i jejich zásluhou posunuli,“ uzavírá Thuy.
