skip to main content
Byznys

V Austrálii zanevřel na boty, teď šíří lásku k barefoot u nás. Se stomilionovým obratem

2 minuty čtení

Kamil Vedral nepřišel s revolučním produktem ani chybějící službou. „Pouze“ prodává to, co za něj vymysleli jiní. Je ale sakramentsky úspěšný. Bot Vivobarefoot, které dodává do celého Česka a Slovenska, se nikde na světě – v přepočtu na obyvatele – neprodá více než u nás.

Přibližně sto milionů korun. Tolik dvaačtyřicetiletý podnikatel z Prahy ročně utrží za obuv, jejíž devízou je, že chodidlům umožňuje dokonalý pohyb do všech stran, a tak věrně napodobuje chůzi naboso. To vše navzdory tomu, že barefootové boty tak trochu rozdělují společnost.

Jedni na ni nedají dopustit a argumentují nespočtem zdravotních výhod, jiní pro ni – zejména kvůli netypickému vzhledu – nemají pochopení. Kamil Vedral spadá do kategorie první. A tuto filozofii se mu daří šířit napříč oběma zeměmi.

Jeho cesta k milovníkovi barefootové obuvi započala před více než desetiletím v Austrálii. Vedral si tam při studiích přivydělával v jedné z největších seafood restaurací na jižní polokouli. Denně trávil dvanáctihodinové směny v uzavřených botách a jeho chodidla trpěla. Ve volném čase navíc – s ohledem na teplé podnebí – nosil především pantofle, nebo dokonce chodil po pláži bosý. Postupně tak na klasickou obuv zanevřel.

Když se po dvou letech vracel do Česka, hledal alternativu a na internetu objevil právě britskou značku Vivobarefoot. Původně si chtěl pořídit pouze několik párů pro sebe, záhy jej ale napadla myšlenka, že by k nám tyto boty mohl dovážet.

„Nevěděl jsem, co budu po návratu dělat. Do reklamní agentury, kde jsem pracoval před odjezdem, se mi ale zpátky nechtělo. A tak jsem si řekl, že když barefoot vyhovuje mně, mohl by vyhovovat více lidem,“ vzpomíná.

V roce 2010 se proto obrátil na britskou centrálu s tím, že by značku s logem o pěti hexagonech ve tvaru V rád zastupoval. Zástupci Vivobarefoot Vedrala nejprve nebrali vážně, odmítali s ním komunikovat. Následující rok ale vytrvalého Čecha přece jen na ostrovy pozvali a později si s ním plácli. Kladli si ovšem podmínku – musí objednat boty v hodnotě 50 tisíc dolarů (tou dobou zhruba milion korun).

Reklama

Vedral, jenž je výhradním distributorem značky pro český a slovenský trh, měl našetřeno kolem 400 tisíc. Zbylou část si půjčil od rodičů. Vstříc mu vyšli, ačkoli byli přesvědčeni, že „cosi vypadající jako boty do vody“ se prodávat nebude.

„Já věřil, že bude, ale pochopitelně jsem měl obavy, jestli rozprodám vše,“ přiznává rodák z Kolína. Podařilo se. Osm stovek párů bylo pryč za několik měsíců.

Tehdy Kamil Vedral začínal na pražském Chodově. V kočárkárně o rozloze 80 metrů čtverečních, jež sloužila jako sklad, měl zboží naházeno v krabicích takovým způsobem, že při každé objednávce hledal správný typ a velikost bot půl hodiny. Než se přesunul do větších prostor, vydržel takto přes rok.

Momentálně provozuje celkem šest – ať už vlastních, či franšízových – prodejen v Česku a jednu na Slovensku. Vivobarefoot ale distribuuje i do dalších 25 tuzemských multibrandových obchodů po celé republice.

Loni Vedralova firma dosáhla 98milionového obratu s čistým ziskem kolem 15 milionů. Letos optimisticky věří, že tržbami překoná 100 milionů a zvýší se i zisk. Neustále rostoucí prodeje Vivobarefoot totiž nezastavila ani koronavirová pandemie, ba naopak je spíše ještě o něco více popostrčila. Vedral to přisuzuje tomu, že se lidé během složitého období začali více hýbat a přemýšlet o svém zdraví.

A kdo vůbec jím prodávané boty kupuje? Ze značné části maminky, které je pořizují i svým dětem. Hojně je nosí také umělci, zejména herci, a stále častěji rovněž manažeři. Z Vivobarefoot se i přesto, že díl společnosti na tento druh obuvi pohlíží s nelibostí, stal lovebrand.

Reklama
Reklama