Bezpochyby největší developer v Česku. Po letech příprav loni jeho společnost Sekyra Group rozjela na jednom z nejžádanějších brownfieldů Prahy výstavbu nové městské čtvrti Smíchov City. A příští jaro začne Luděk Sekyra stavět podobně velkorysý kus města na Rohanském ostrově v Karlíně.
Změnu územního plánu pak očekává i u posledního ze svých strategických projektů na Žižkově. Celkem drží skoro milion čtverečních metrů v centru Prahy, jejichž hodnota může se stavebními povoleními přesahovat dvě desítky miliard korun – to kdyby je chtěl prodat bez jediného kopnutí.
Což se evidentně nestane. Další kapitola v příběhu dostavby metropole, nejobsáhlejší od secesních dob před první republikou, se tak pod Sekyrovým dohledem sune ke svému velkému rozuzlení.
Tam ostatně po všelijakých vlnobitích míří i osobní příběh muže, jehož hlas je slyšet z odposlechů s kmotrem Mrázkem, ale dnes i známého filantropa a sběratele umění, jehož jméno nese také studijní budova v Oxfordu.
Až to dostavíte, bude na Smíchově Sekyrova ulice?
To bych musel umřít, v Česku se ulice pojmenovávají pouze po zesnulých. Ale jsem si jistý, že o ulice tady bude zájem. Už mi někteří přátelé s nadsázkou říkali, abych na ně pamatoval, až tu nebudou (smích). Osou celého projektu bude kilometrový pěší bulvár jako středobod občanského života, jistá obdoba Příkopů a Národní.
Objevují se i návrhy, abychom tento bulvár pojmenovali po Karlu Gottovi, byl bych ale rád, aby veřejný prostor připomínal spíš intelektuální než showbyznysové elity. A chtěl bych, aby polovina ulic nesla jména žen.
V Praze existují čtyři zásadní strategická rozvojová území: Bubny, Karlín, Žižkov a Smíchov. Vy jste ve třech z nich.
Je to tak. Třeba známá a diskutovaná revitalizace území u Masarykova nádraží je velikostí srovnatelná s jedinou z fází Smíchova. V centrální Praze jsme určitě největší ze všech. Zároveň jsme unikátní tím, že máme mix funkcí. V okrajových částech Prahy má silnou pozici Central Group.
Kdybychom to ale sečetli v objemu peněz, tak projekty za padesát miliard v pipeline nemá nikdo.
To nemá.
Jak se stalo, že se to povedlo právě vám? Se smlouvami, které vás nestáhnou na dno Vltavy…
Byla to kombinace vize a opatrnosti. Snažili jsme se vyjednávat co nejlepší podmínky, protože jsme si říkali, že můžou přijít horší časy. A ony v letech 2007 až 2009 opravdu přišly. Současně jsme se dívali kolem a viděli, jak na západ od nás dochází k revitalizaci měst.
Bahnhof City ve Vídni, Hudson Yard v New Yorku, Kings Cross v Londýně… Proces gentrifikace a oživování měst běžel ve světě od sedmdesátých let.
To přece vedle vás viděli i ostatní, ne?
Možná si to tak dobře neuvědomovali, protože byli koncentrovaní na výstavbu a vydělávali velké peníze na rodinných domcích v Průhonicích. Na těch vyrostla řada velkých developerů, v Orcu se zase koncentrovali na hotely. Každý měl nějakou strategii. Ty konkurenční byly ve své době možná úspěšné, ale ta naše se ukázala jako trvalejší, i když zabrala mnohem více času.
Musel jste být zdatný diplomat a vyjednat podmínky se spoustou hráčů. Se státem. S městem.
Nebyla taková konkurence. Všichni se soustředili na jednoduché stavby na okraji Prahy, kde bylo možné rychle získávat povolení. Tady jsme v centru města, poblíž památkové rezervace, jsou to dopravně komplikovaná území. Kdyby něco takového přišlo na trh dneska, bylo by tam padesát zájemců, ale tehdy jsme neměli konkurenty.
Měli jste to dobře vymyšlené a smlouvy o smlouvách budoucích vám nevázaly moc peněz. Vlastně jste platil až teď.
To by ani jinak nešlo. Orco koupilo Holešovice-Bubny a to byl jeden z důvodů jejich konce. My se vždy snažili držet finanční disciplínu, a to se během finanční krize ukázalo jako klíčové.
Říká se, že jste velký pragmatik. Je váš zájem o veřejný prostor také pragmatický?
Neřekl bych. Znám konkurenty, nechci je jmenovat, kteří to rvou na sílu, a taky jim to může vyjít. Když si předem řeknete: v pořádku, budu mít dvě odvolání, ale legislativně to prosadím a vynese to víc… Můžete jít touto cestou. Byznysmeni většinou mívají instrumentální racionalitu, touhu dosahovat výsledků. A k tomu transakční mentalitu. Na druhou stranu pak s touto výbavou neumí fungovat ve veřejném prostoru, v politice. Neumí reprezentovat veřejný zájem, protože celý život reprezentují jen ten svůj, často jim schází respekt k neutralitě institucí.
Tím, že mě zajímá filozofie, vnímám veřejný prostor v té abstraktní rovině jako prostředí pro sdílené hodnoty, pro hledání konsenzu. A v rovině fyzické jako místo, kde žijete, kde se lidé mohou shromažďovat, kde sdílejí prostory stvořené architekturou.
Jméno Luděk Sekyra nebylo vždy spojováno pouze s velkolepými vizemi a několik kapitol svého životního příběhu by dnes Sekyra nejspíš rád vymazal.
„Je dáno instrumentálním charakterem byznysu, že na cestě potkáváte lidi, které si nevybíráte. Samozřejmě že to můžete zastavit a říct, s tím člověkem se nepotkám,“ konstatuje byznysmen, který v rozhovoru pro březnový Forbes o problematických zákrutách své minulosti otevřeně mluví.
V čísle, které právě vychází, se také dočtete, kam by Luděk Sekyra napřel energii, kdyby stanul v čele hlavního města. A umožní vám nahlédnout i do své nové vily v pražské Troji.
