Vyznamenal ho prezident, jeho nadřízeným je král. Dirigent Jakub Hrůša právě v Londýně odřídil představení a od historické budovy tamější Královské opery, kde je hudebním ředitelem, přechází na protější stranu ulice. Do pubu. Držitel medaile Za zásluhy jde na zasloužené pivo.
Bez taktovky v ruce je Jakub Hrůša podoben kouzelníkovi, který odložil čarovnou hůlku. I on zjevně ztrácí moc, v jeho případě jde o moc nad lidmi a nad hudbou. „Můžete, prosím, zeslabit muziku, abychom se lépe slyšeli?“ „Nemohu. Tohle je pub a je pátek večer.“
Pár desítek minut předtím ovládal nejslavnější český dirigent současnosti orchestr londýnské Královské opery a určoval ráz Janáčkovy Věci Makropulos. Sklidil za to skvělé recenze i nadšené ovace návštěvníků, kterých se do honosného sálu vešlo dva tisíce dvě stě; také toto mnohočetné publikum měl maestro ve své moci.
Jenže kouzlo, jímž omámil přes dva tisíce lidí, ani trochu nezabírá na číšníka v přeplněném hostinci naproti Královské opeře. Zázrakem je už to, že se našel zastrčený kout, kde se může Jakub Hrůša usadit, tím jsou veškerá přání vyčerpána.
Vlídně, leč rezolutně je odmítnuta žádost o ztišení rockových kytarových riffů, do nichž se ještě mísí rozjařený hlahol hostů ve stavu úměrném tomu, že se pátek brzy překulí do soboty. Fakt, kdo je v tomto domě „dirigentem“, je ještě zdůrazněn, když číšník vytáhne s utěrkou i vlastní žádost, jež je na rozdíl od té Hrůšovy vmžiku vyplněna:
„Nedostanu se přes vás, mohli byste setřít desku stolu?“ Setřeno, podtrženo! V živoucím organismu hospody se témata k dialogu líhnou rychlostí nalévaných drinků a zase překotně zanikají, stejně jako drinky mizí; následný rozhovor podá pro toto přirovnání důkaz.
Ve stejné sestavě – autor textu, fotograf a Jakub Hrůša – jsme se u výčepu již sešli. A to v říjnu 2021 v bavorském Bamberku, kde je Hrůša šéfdirigentem uznávaných symfoniků. Nyní sedíme v Londýně, tam je brněnský rodák od září hudebním ředitelem Královské opery, což je podle šéfa České filharmonie Davida Marečka stejný úspěch, jako by český fotbalový trenér vedl Real Madrid.
Právě Českou filharmonii Hrůša coby šéfdirigent převezme v roce 2028, takže si žertem slibujeme, že příštím pivem bude plzeň u Rudolfina. Teď je tu britská ipa bez pěny a oproti Německu jeden společník přibyl – Hrůšova manželka Klára.
Nad sklenicí s rauchbierem aneb uzeným pivem, specifickou specialitou v Bamberku, se Klára skutečně fyzicky nevyskytovala, v jistém smyslu ale i tam přítomna byla: dirigent dlouze a s velkým vděkem vyprávěl, jak mu žena vytváří zázemí, bez nějž by svůj talent prakticky nemohl rozvinout.
Slova z Bamberka byla v Londýně potvrzena. Po představení, vřelé děkovačce a krátkém setkání s VIP osobnostmi v zákulisí dokráčel čtyřiačtyřicetiletý dirigent do své kanceláře, když nejprve minul na chodbě po své levici zarámovanou fotografii Rafaela Kubelíka, který jako jediný Čech před ním řídil Královskou operu v 50. letech minulého století.
V dosud nepříliš zabydleném prostoru, prozrazujícím, že majitel se do něj nastěhoval teprve nedávno, se unavený Hrůša převlékal a v průběhu toho se jej choť tlumeným a účastným hlasem ptala, zda s něčím nepotřebuje pomoct. Klářina kooperace se ale netýká jen skládání manželovy propocené košile. Zdaleka ne!
„Jsem právnička a mám dojem, že umělci se mají soustřeďovat na umění, zatímco právníci mohou udělat zbytek. Jakub je tak odborníkem na všechny hudební a umělecké výzvy, já jsem zodpovědná a kompetentní v právních aspektech a daňových souvislostech Jakubovy umělecké činnosti, v otázkách smluv, strategie plánování a podobně. Cítím to jako budování společného díla.“
„Od dětství jsem hrála na housle a při studiu jsem působila ve studentských orchestrech, tedy k hudbě a hudebnímu provozu mám velmi osobní vztah. S mezinárodním vývojem Jakubovy kariéry se ukázalo, že mé původní směřování, stát se v Česku správní soudkyní, není s tímto nastavením slučitelné, tím pádem jsem se pracovně začala víc orientovat na hudební průmysl, autorská práva a s tím související administrativní stránku. Po justičních zkouškách jsem se stala advokátkou a v rámci postgraduálního studia jsem mimo jiné studovala právě tyto věci zde, v Londýně.“
Forbes
Přesně podle pravidel hospodského pábení uhne najednou hovor o Klářině péči k bůhvíčemu a v rámci bůhvíčeho, od tázajícího padne několik nepřesných výrazů z hudební terminologie. Hrůša je zprvu s trpělivým pedantismem opravuje, ale když je taktovka překřtěna na dirigentskou hůlku, mávne s úsměvem a naoko rozčileně rukou: „Tak, a už se s vámi nebavím!“
Počkejte, vyžehlím to znalostí, kterou nebudete čekat: vaše taktovka je z Japonska.
Není. Je odsud, z Londýna.
Jak je to možné?! Vždyť Klára mi, když jste se pro Forbes fotil, vyprávěla, že taktovky si vždy kupujete v Japonsku.
Bývalo to tak. Protože jsem se ale usadil v Londýně, už si je kupuji tady. Ano, míval jsem zvyk, že pokaždé, když jsem byl v Tokiu, koupil jsem si tam několik taktovek. V Japonsku jsem býval dvakrát třikrát za rok, jenže teď už daleko méně, proto jsem přešel na dostupnější zdroje.
Takže v zákulisí, když jsem si vzal vaši taktovku ze zvědavosti do ruky, jsem si mylně myslel, že vím, odkud pochází…
Všiml jste si na taktovce srdíčka?
V rozhovoru zazní:
- Jak Hrůšův vstup na londýnskou scénu komentuje odborná veřejnost?
- Jak dirigent reaguje na nesouhlasné bučení?
- Kolik naseká on a hudebníci v živém představení chyb?
- Proč si musí hlídat, aby nezneužil vlastní moc?
- A proč má téměř jistotu, že v kariéře nevyhoří?
