Vyznamenal ho prezident, jeho nadřízeným je král. A prestižní americký časopis Musical America ho v polovině prosince vyhlásil Dirigentem roku 2026. Český Forbes se s ním sešel už v listopadu. Dirigent Jakub Hrůša právě v Londýně odřídil představení a od historické budovy tamější Královské opery, kde je hudebním ředitelem, přechází na protější stranu ulice. Do pubu. Držitel medaile Za zásluhy jde na zasloužené pivo.
Bez taktovky v ruce je Jakub Hrůša podoben kouzelníkovi, který odložil čarovnou hůlku. I on zjevně ztrácí moc, v jeho případě jde o moc nad lidmi a nad hudbou. „Můžete, prosím, zeslabit muziku, abychom se lépe slyšeli?“ „Nemohu. Tohle je pub a je pátek večer.“
Pár desítek minut předtím ovládal nejslavnější český dirigent současnosti orchestr londýnské Královské opery a určoval ráz Janáčkovy Věci Makropulos. Sklidil za to skvělé recenze i nadšené ovace návštěvníků, kterých se do honosného sálu vešlo dva tisíce dvě stě; také toto mnohočetné publikum měl maestro ve své moci.
Jenže kouzlo, jímž omámil přes dva tisíce lidí, ani trochu nezabírá na číšníka v přeplněném hostinci naproti Královské opeře. Zázrakem je už to, že se našel zastrčený kout, kde se může Jakub Hrůša usadit, tím jsou veškerá přání vyčerpána.
Vlídně, leč rezolutně je odmítnuta žádost o ztišení rockových kytarových riffů, do nichž se ještě mísí rozjařený hlahol hostů ve stavu úměrném tomu, že se pátek brzy překulí do soboty. Fakt, kdo je v tomto domě „dirigentem“, je ještě zdůrazněn, když číšník vytáhne s utěrkou i vlastní žádost, jež je na rozdíl od té Hrůšovy vmžiku vyplněna:
„Nedostanu se přes vás, mohli byste setřít desku stolu?“ Setřeno, podtrženo! V živoucím organismu hospody se témata k dialogu líhnou rychlostí nalévaných drinků a zase překotně zanikají, stejně jako drinky mizejí; následný rozhovor podá pro toto přirovnání důkaz.
Ve stejné sestavě – autor textu, fotograf a Jakub Hrůša – jsme se u výčepu již sešli. A to v říjnu 2021 v bavorském Bamberku, kde je Hrůša šéfdirigentem uznávaných symfoniků. Nyní sedíme v Londýně, tam je brněnský rodák od září hudebním ředitelem Královské opery, což je podle šéfa České filharmonie Davida Marečka stejný úspěch, jako by český fotbalový trenér vedl Real Madrid.
Právě Českou filharmonii Hrůša coby šéfdirigent převezme v roce 2028, takže si žertem slibujeme, že příštím pivem bude plzeň u Rudolfina. Teď je tu britská ipa bez pěny a oproti Německu jeden společník přibyl – Hrůšova manželka Klára.
Nad sklenicí s rauchbierem aneb uzeným pivem, specifickou specialitou v Bamberku, se Klára skutečně fyzicky nevyskytovala, v jistém smyslu ale i tam přítomna byla: dirigent dlouze a s velkým vděkem vyprávěl, jak mu žena vytváří zázemí, bez nějž by svůj talent prakticky nemohl rozvinout.
Slova z Bamberka byla v Londýně potvrzena. Po představení, vřelé děkovačce a krátkém setkání s VIP osobnostmi v zákulisí dokráčel čtyřiačtyřicetiletý dirigent do své kanceláře, když nejprve minul na chodbě po své levici zarámovanou fotografii Rafaela Kubelíka, který jako jediný Čech před ním řídil Královskou operu v 50. letech minulého století.
V dosud nepříliš zabydleném prostoru, prozrazujícím, že majitel se do něj nastěhoval teprve nedávno, se unavený Hrůša převlékal a v průběhu toho se jej choť tlumeným a účastným hlasem ptala, zda s něčím nepotřebuje pomoct. Klářina kooperace se ale netýká jen skládání manželovy propocené košile. Zdaleka ne!
„Jsem právnička a mám dojem, že umělci se mají soustřeďovat na umění, zatímco právníci mohou udělat zbytek. Jakub je tak odborníkem na všechny hudební a umělecké výzvy, já jsem zodpovědná a kompetentní v právních aspektech a daňových souvislostech Jakubovy umělecké činnosti, v otázkách smluv, strategie plánování a podobně. Cítím to jako budování společného díla.“
„Od dětství jsem hrála na housle a při studiu jsem působila ve studentských orchestrech, tedy k hudbě a hudebnímu provozu mám velmi osobní vztah. S mezinárodním vývojem Jakubovy kariéry se ukázalo, že mé původní směřování, stát se v Česku správní soudkyní, není s tímto nastavením slučitelné, tím pádem jsem se pracovně začala víc orientovat na hudební průmysl, autorská práva a s tím související administrativní stránku. Po justičních zkouškách jsem se stala advokátkou a v rámci postgraduálního studia jsem mimo jiné studovala právě tyto věci zde, v Londýně.“
Forbes
Přesně podle pravidel hospodského pábení uhne najednou hovor o Klářině péči k bůhvíčemu a v rámci bůhvíčeho, od tázajícího padne několik nepřesných výrazů z hudební terminologie. Hrůša je zprvu s trpělivým pedantismem opravuje, ale když je taktovka překřtěna na dirigentskou hůlku, mávne s úsměvem a naoko rozčileně rukou: „Tak, a už se s vámi nebavím!“
Počkejte, vyžehlím to znalostí, kterou nebudete čekat: vaše taktovka je z Japonska.
Není. Je odsud, z Londýna.
Jak je to možné?! Vždyť Klára mi, když jste se pro Forbes fotil, vyprávěla, že taktovky si vždy kupujete v Japonsku.
Bývalo to tak. Protože jsem se ale usadil v Londýně, už si je kupuji tady. Ano, míval jsem zvyk, že pokaždé, když jsem byl v Tokiu, koupil jsem si tam několik taktovek. V Japonsku jsem býval dvakrát třikrát za rok, jenže teď už daleko méně, proto jsem přešel na dostupnější zdroje.
Takže v zákulisí, když jsem si vzal vaši taktovku ze zvědavosti do ruky, jsem si mylně myslel, že vím, odkud pochází…
Všiml jste si na taktovce srdíčka?
V rozhovoru zazní:
- Jak Hrůšův vstup na londýnskou scénu komentuje odborná veřejnost?
- Jak dirigent reaguje na nesouhlasné bučení?
- Kolik naseká on a hudebníci v živém představení chyb?
- Proč si musí hlídat, aby nezneužil vlastní moc?
- A proč má téměř jistotu, že v kariéře nevyhoří?
Ne.
Možná tam ještě nebylo. Každopádně je to růžové srdíčko na navlékacím korálku, které mi dala dcera a já si ho na taktovku navlékám pro štěstí. Pouze na samotné představení ho sundávám, aby to nikoho nerušilo. Jinak jsem ale zjistil, že provedení taktovky je víceméně nepodstatné, a tak je vlastně úplně jedno, kde si ji koupíte.
Pojďme tedy k podstatnější věci, přímo kVěci Makropulos. Představení, po kterém se nyní setkáváme, je první reprízou po premiéře – jak jste s jejím provedením spokojen?
Jsem spokojen, ale ještě víc jsem si užil premiéru. Mám premiéry rád, mají v sobě úžasnou atmosféru. Ani před nimi necítím stres, spíš jakési rozechvění. Celý den se kolem premiéry točí, je jí velmi ovlivněn. Ne že bych byl v nějakém transu nebo někde mimo, ten den je zkrátka velice vzácný, sváteční.
Mám premiéry rád, mají v sobě úžasnou atmosféru.
Věc Makropulos coby podstatná věc? V jistém ohledu ta nejpodstatnější, poněvadž jde o velkolepou, mrazivou a umělecky rozmáchlou úvahu nad nesmrtelností.
Z londýnského jeviště se tato úvaha linula pochopitelně v češtině, neboť operu složil Leoš Janáček na motivy novely Karla Čapka; s mateřštinou autora, která je rodným jazykem i čerstvého hudebního ředitele, se prali zahraniční pěvci (s jedinou výjimkou Daniela Matouška v roli Janka) velmi zdařile.
Ještě zdařileji se Jakub Hrůša vypořádal se složitou partiturou díla, na nějž sedí jeho charakteristika: „Janáček je velice komplexní skladatel a ve Věci Makropulos je vůbec nejkomplexnější.“ Jak se tedy Hrůša provedení Janáčkova nekompromisního umění na jedné z nejslavnějších světových scén zhostil?
„Absolutním vrcholem představení je výkon Jakuba Hrůši a orchestru, kteří si vychutnávají Janáčkovu úchvatnou partituru s jejími rytmy, opakujícími se motivy a zářivými žesťovými fanfárami. Na Makropulos jsme čekali dlouho, ale stálo to za to!“ napsal recenzent listu The Times.
„Hrůša odhaluje hluboké kontrasty a zářivé barvy Janáčkovy partitury, provedené v nepřerušeném devadesátiminutovém toku,“ přidal se k velké chvále i jeho kolega z The Guardian.
„Hudební úroveň byla mimořádně vysoká – Jakub Hrůša inspiroval orchestr k jeho nejlepšímu výkonu a umožnil, aby každý takt zněl naprosto přesvědčivě,“ připojil se ke stavbě pyramidy chvály i hodnotitel z The Stage.
Pyramidu završil server Bachtrack: „Hudební provedení bylo ohromující. Pokud měl někdo pochybnosti o volbě Jakuba Hrůši do funkce hudebního ředitele Královské opery, dvojice vrcholných inscenací Tosca a Věc Makropulos jej musela hned na začátku sezony zcela umlčet.“
Jako by se odborná kritika předháněla v tom, kdo vysekne lepší poklonu. Přitom provedení opery může pro leckoho vyznít kontroverzně, až provokativně – za Čapka a Janáčka neexistovaly chatovací platformy a online seznamky, jimiž hrdinové londýnské inscenace komunikují, čímž je posouván děj, stejně jako je posouván explicitními erotickými scénami.
Však také na premiéře jeden z nespokojenců bučel, aby vyjádřil rozhořčení právě z režisérského pojetí; po hudební stránce neměl ani on námitky, patrně nikdo je nemohl mít.
Foto Michael Tomeš
Přesto musí být bučení protivné, ne?
Je to protivné. V divadle se sice jedná o legitimní projev nespokojenosti, ale je to už dnes neběžné a většinou se to používá jen tehdy, když je někdo opravdu strašně nazloben. Tento konkrétní člověk bučel, když při děkovačce přišla na jeviště režisérka a její tým, z toho se jasně poznalo, že mířil na ni. Bohužel ale bučel v pauzách i při představení a takový výrazný zvukový projev slyší celé divadlo. Sedí v něm více než dva tisíce lidí, dvě Rudolfina, a stačí jediný nespokojený muž, naprosto zanedbatelný zlomek publika, a celé prostředí je tím ovlivněno.
I vy a orchestr, který řídíte?
Ovlivnilo nás to v tom, že jsme museli zabrat, abychom se přenesli přes to, že se to jednomu člověku nelíbí, přičemž názor jednoho člověka je naprosto irelevantní výpovědí, zda je představení povedené, či nikoli. Při jevištním klanění okřikovali nadšení lidé toho bučícího, několik desítek či stovek lidí křičelo „Bravo!“, přijetí bylo velmi příjemné.
Ve finále mi bučení nevadí, protože bylo adresné a netýkalo se mé práce ani zodpovědnosti, ale říkám si, že s tím opravdu ten člověk mohl počkat na konec, mohl se toho zdržet v průběhu představení. Navíc od něj šlo o jakési estetické zhodnocení, nikoli zhodnocení výkonů účinkujících – ty byly bezesporu vynikající.
A jak to máte vy? Jak se obecně stavíte k netradičním pojetím představení, která se mohou rozcházet s vaším osobním vkusem?
Jsem ochoten stát za silným uměleckým názorem, pokud dává smysl a je kvalitně proveden, i když mi esteticky nekonvenuje. Jako hudební ředitel nemám rozporovat jevištní ztvárnění. Pokud již do věci spolu jdeme, běží mi o spolupráci ve vzájemném respektu. Režii jsem v subtilních maličkostech navíc ovlivňoval, to je normální. Mám jistě stát i za určitou pestrostí názorů, stylů v repertoáru. Představte si, že bych hrál třeba jen českou hudbu nebo jen hudbu 20. století, to by byla hloupost. Mám být oporou pro nejrůznější typy kvalitní divadelní práce.
Makropulos to splňuje?
To je přesně ten případ. A vůbec nezáleží na tom, že já bych v ideálním světě tímto způsobem Janáčka nevykládal. Nejsem ale režisér, tudíž nemám v pravém slova smyslu kompetenci do toho mluvit. Měl bych do toho co mluvit, kdybych viděl, že režie je slabá, nesmyslná, že provokuje za každou cenu a škodí tím dílu. To se absolutně neděje.
Zůstává otázka, jestli je to náležité, zda to sedí k Janáčkovi, jestli by se to nedalo dělat jinak, ale to jsou otázky vkusové, estetické a já nejsem od toho, abych to definitivně posuzoval. Po hudební stránce, za niž mám zodpovědnost, jsem přesvědčený, že to je mimořádně kvalitní představení, to při vědomí náročnosti díla mohu sebejistě říct.
Zajímají mě s dovolením praktické věci. Musíte kupříkladu sledovat děj opery, abyste se do něj s hudbou trefil?
Celá energie jevištního konání je v naprosto úzkém propojení s hudbou. Čili není to tak, že bych jen sledoval, co se děje na jevišti – já dění spoluvytvářím. Nad energií představení má dirigent absolutní moc, kterou samozřejmě nesmí zneužít. Kdybych tam pospával, celé vyznění zničím a nikdo ho už nezachrání.
Kolik v živém představení vy a hudebníci s odpuštěním nasekáte chyb?
Někdy hodně. Ale důležité je, jaký je to typ chyby. Omyl se tu a tam stane. Záleží také na náročnosti díla, a Janáček je velmi náročný. Bylo by proto nelidské nesplést se, i když já se zrovna dnes nespletl ani jednou.
Takže to není nelidské, ale lidské.
Ale dirigentské chyby nejsou v pravém slova smyslu slyšet… Především by ode mě bylo naivní představovat si, že je možné mít všechno při každém představení dokonalé. Záleží na inteligenci účinkujících, aby se nedopouštěli chyb ohrožujících vyznění díla. Samozřejmě občas někdo nastoupí trošku dřív, splete slovo, zejména v neznámém jazyce, udělá jiné gesto, ocitne se na jiném místě jeviště. To jsou drobnosti. Pro mě je nejpodstatnější, aby živé provedení jakéhokoli díla bylo lidské. Nezajímá mě strojový výkon.
Protože je chladný?
Podstatou toho, co děláme, je právě lidskost. Naprosto úžasně vyvedený umělecký výkon sice není běžným lidským projevem, přesto musí zůstat lidský, a pokud se lidskost občas projeví určitým chybováním, například z riskování, vítám to. Chybu, kterou by dělal pěvec notoricky, mu označím, promluvíme si o ní, vymýtíme ji. Ale chyba z toho, že si účinkující počíná odvážně, riskuje, nehraje všechno na jistotu, to je perfektní chyba dělající divadlo živým. V imperfekci je v tomto smyslu krása.
Myslím, že v této souvislosti jste před časem citoval svého slavného předchůdce v Královské opeře Rafaela Kubelíka, že z každé hudby musí být trochu cítit chlév.
To je právě ta lidskost. Když se setkáváme napřímo jako třeba teď tady my, a nikoli skrz monitor počítače, pak nejenže nějak vypadáme, mluvíme, posloucháme se, ale také nějak voníme, nějak se díváme, máme nějaký body language, to vše patří k lidskosti. Ta se podle mě z našeho světa čím dál víc vytrácí.
Vytrácí? Co tím přesně myslíte?
Jednak je všechno možné online, jednak se všechno příliš leští, stylizuje, uniformuje… Samozřejmě, i v divadelním představení jsou prvky iluze a stylizace velmi důležité, ale je tam také určitá pravdivost v tom, že se nic principiálně neopravuje, že se přitakává průběhu představení, vlastně realitě života. V představení se něco rodí, něco probíhá, někam to dojde, pak se jistá etapa musí ukončit, dostaví se nostalgie, opadne energie a adrenalin, stav se změní v určitou prázdnotu – to vše jsou dojmy a situace velice podobné těm životním, dojmy koncentrované do jednoho večera.
To je jistě pravda, mě ale zajímá, jaké jsou podle vás příčiny vytrácení lidskosti, o čemž jste mluvil před chvílí.
Myslím, že za tím může být strach z nepříjemného přiznání, jak jsme nedokonalí. Nedokonalost připomíná zranitelnost, pomíjejícnost. Takže touha po dokonalosti či naleštěnosti je vlastně obava.
Z čeho?
Hledám správné slovo, protože tohle je dost vážná otázka… Je to obava ze sebe samého, z pravdivosti. Člověk tím utíká z pravdy o sobě samém.
Odpusťte, tohle vlastně není otázka. Jen nahlas přemýšlím, zda a případně jak nám v boji proti těmto obavám může pomoci hudba.
U živého představení mi přijde velice cenné, že je to svým způsobem dojemný zápas o co nejkrásnější možný výsledek. Nebo o nejsilnější, nebo o nejlepší. Výkon musíme předvést tady a teď a za pomoci výhradně lidských principů. Navíc jestliže na divadle hraje jistou nezanedbatelnou roli iluze, v hudbě, kterou my hrajeme, už ani žádná iluze není. Absolutně ne. Hudba je dokonalá pravda, dokonalá realita okamžiku. A je úžasné, že se v této realitě okamžiku dá docílit tak velkého kouzla, účinku, dopadu.
Hudba je dokonalá pravda, dokonalá realita okamžiku.
Emilia Marty, Ellian Mac Gregor, Ekaterina Myškin, Elsa Müller, Eugenia Montez a samozřejmě Elina Makropulos… Pod odlišnými jmény, avšak pod stejnými iniciálami prochází staletími femme fatale, hlavní postava Janáčkova díla, které rezonovalo Londýnem.
Toto dílo je přesně o tom, o čem Hrůša hovoří naproti neoklasicistní budově opery a za akustického doprovodu „činelů“ o sebe ťukajících pivních sklenic. Dílo je o strachu ze zranitelnosti, pomíjejícnosti, o strachu z (ne)smrtelnosti.
V Čapkově originálu je elixír mládí, díky němuž Elina Makropulos žije od dob císaře Rudolfa II., na konci zničen, takové vyznění ctil i Janáček. Britské představení k tomu přistoupilo jinak, s podvratnou chytrostí: hrdinčina přítelkyně si listinu s receptem ponechá, přestože vyslechla Elinino varování.
„Což je memento dnešní době, a možná nejen té dnešní,“ nakloní se Hrůša nad pintou piva, „velmi kritické memento pro lidstvo vůbec. Spousta lidí na intelektuální úrovni kývne, že by se měli vykašlat na chiméry o dlouhověkosti, ale když tu možnost člověk má, přece neodolá.“ Ne, teď žádná longevity!
Zemitá nálada pubu nic takového nenabízí, a to je útěšné. Je naopak nabízena blažená neopakovatelnost bohémských, neboť prchajících okamžiků tlumené přítmí v hostinci je rozjasňováno, čímž je dáváno najevo, že se blíží čas posledních objednávek.
Místo elixíru mládí tak nejde odolat elixíru, po němž by se mělo dobře spát, tento elixír záhy přistává na stole a s ním dávné i docela čerstvé vzpomínky. Jedna z těch čerstvých se týká letošního 28. října. Uprostřed finiše zkoušek na premiéru Věci Makropulos letěl Hrůša na otočku do Prahy, aby od prezidenta převzal medaili Za zásluhy.
Ceremoniál si užil, dojaly ho příběhy dalších oceněných, šlo o velmi příjemnou zkušenost. Dávnější vzpomínka se jako pták přes kopec přenese přes nános čtyř let.
Jde o vzpomínku na vzpomínku, poněvadž při setkání v Bamberku dirigent líčil, jak kdysi s Berlínskými filharmoniky – podle mínění mnohých nejlepším orchestrem na světě – nacvičoval Dvořákovu symfonickou báseň Zlatý kolovrat na motivy Erbenovy balady a měl neodbytné nutkání převyprávět jim děj.
Učinil tak a… „Myslím si: Tak, hochu, teď nevím, co bude. Chvíle ticha – a pak mi muzikanti spontánně zaaplaudovali! Skladbě ten exkurz jednoznačně pomohl. Víte, někdy, když se skladba už na zkoušce najednou vyloupne, nádherně zazní, vhrknou mi spontánně slzy do očí.“
Foto Michael Tomeš
Udělal jste už něco podobného i v Královské opeře?
Ano, ale člověk si u toho musí dát pozor – nesmí být moc ukecaný a musí vystihnout okamžik, kdy má smysl něco říct. Když jsou všichni připraveni pracovat na hudbě, nikdo nehodlá poslouchat přednášky. Ovšem může vzniknout určitý moment, v němž najednou inspirace plynoucí z hudebního konání samotného trošku vyschne. V tom případě je třeba udělat cosi na způsob otevření okna v zatuchlé místnosti a to se někdy podaří tak, že něco začnete vykládat nebo něco přiblížíte o skladateli, o jeho světě, názorech nebo i o jeho chybách. Ne banálně, ne bulvárně.
Vyprávěl jste londýnským hudebníkům o Janáčkovi?
Říkal jsem jim, jak bylo pro Janáčka hrozně důležité, aby byla jeho díla jako život sám, jako příroda.
Co to znamená?
Aby byla v plné kráse, ale pomíjející. Hudbu Janáček přirovnával k proudu, který se nezastaví. Usiloval o to, aby jeho hudba nebyla široká, důstojná a lenivě plynoucí velká řeka, aby vždy působila jako horská bystřina. Takový příměr hudebníky ohromně podněcuje, jedna taková věta umí vyřešit sto interpretačních problémů. Vykládat, že se narodil tehdy a tehdy a chodil do školy tam a tam, to si každý přečte na Wikipedii…
Můj předchůdce u České filharmonie Václav Neumann říkal, že je tisíckrát cennější najít jedno či dvě slova, která vystihují ducha ať už celého díla, nebo místa, věty, dějství, problému, že je to cennější než o stejném popsat stohy papíru s mnoha analýzami.
Do jaké míry vlastně můžete ovlivnit, aby se v londýnské opeře interpretovala díla českých autorů?
Makropulos je částečně moje práce, ale neznamená to, že beze mě by se tady Janáček nehrál. Janáček patří k nejlepším operním skladatelům všech dob, i když v anketách veřejnosti vždy vítězí Mozart, Puccini nebo Verdi. Jde však o to, dát prostor i náročnějším autorům, kteří nechtěli jen bavit, ale trochu publikem zatřást.
Není riziko nasazovat takové skladatele do repertoáru?
Rozumím otázce, ale už úplně ne přesně tomu, proč se mě na to ptáte.
Protože sám říkáte, že Puccini je stravitelnější než Janáček a vy jste nejspíš coby hudební ředitel spoluzodpovědný za spokojenost obecenstva.
Co je důležitější? Hrát zaběhnuté kusy, aby si lidé přišli na své a ujišťovali se v tom, co znají, nebo jim přinést něco, co třeba doposud neslyšeli, a rozšířit jim obzory? Podle mě má smysl obojí a moje první dvě představení v roli londýnského hudebního ředitele, Tosca a Věc Makropulos, jsou dokonalou ukázkou této snahy o vyrovnanost.
Makropulos je pochopitelně v češtině a zde v drtivé většině účinkují zahraniční umělci – měl jste při zkouškách tendenci opravovat jim výslovnost?
Měli jsme podobné setkání u piva jako my teď a já si tam uvědomil, jak je pro zahraniční pěvce stresující vědět, že před nimi sedí chlap, kterého z každé drobné nuance bolí uši. Přitom mi věřte, že netrénovaný člověk by se z takového úkolu – naučit se zpívaný text v češtině – pomátl, tak složité to je.
Jsme zde svědky úžasné, naprosto dechberoucí profesionality a oddanosti umění. Kupříkladu představitel doktora Kolenatého, což je nejukecanější role široko daleko, se text učil dennodenně dva roky. A co říkáte na to, že se někdo dva roky učí roli, aby ji pak mohl šestkrát předvést pro publikum, protože tolikrát se Makropulos bude hrát?
Co tomu říkám? Asi to, co jste před pár vteřinami řekl vy: Dechberoucí profesionalita.
Ten člověk se neodváží vylézt na pódium a dělat nedokonalou práci. Znám české nebo slovenské pěvce, kteří občas mají tendenci vyvyšovat se nad zahraniční, že jim něco uniká v boji s jazykem. Ale jsme zase u imperfekce. Jistě, já jsem přísný dráb, který pěvce do poslední chvíle provokuje k co nejlepšímu výkonu, ale současně před nimi hluboce smekám.
Jste přísný dráb?
Musím jím do určité míry být, ale musím být zároveň lidský. Nemohu dělat jen to, abychom byli všichni v pohodičce a každý měl dobrou náladu, ovšem špatné je i třeštit a nevidět, jak se u toho ten druhý cítí. Musím na lidi, které jako lídr vedu, tlačit, avšak nesmím zajít tak daleko, aby měli výhradně pocit nekomfortu. Jak už jsem říkal: Mám velkou moc, ale nesmím ji zneužít.
Tahle práce s mocí je vrozená, nebo jste se ji naučil?
Co myslíte?
Že to nejspíš bude kombinace obojího.
Ano, přičemž výkon profese se dá neustále vylepšovat. Člověk se může pořád zdokonalovat v profesionalitě a přitom nacházet lidštější způsoby, jak to dělat. Tyto dvě věci nejsou v rozporu, a i kdyby byly, je třeba hledat takové způsoby, které tento rozpor zruší. Tohle je úkol na celý život.
Někteří kolegové dirigenti zestárnou a rezignují, nějak odpadnou, vyhoří a tím bohužel přestávají být relevantní. Protože dirigent má za úkol podněcovat kvalitu v lidech, kteří hudbu hrají, i v lidech, kteří ji poslouchají. Všechny musí strhávat do oblastí, jež jsou neběžné, zvláštní, krásné, mimořádné, slavnostní, originální, jedinečné. A s tímhle strháváním by dirigent nikdy neměl přestat.
Ale ani vy přece nemáte jistotu, že jednou nevyhoříte.
To nemám, ale myslím, že nejlepší metoda, jak se tomu bránit, je neztratit ze zřetele lidi. Druhý člověk je nekonečný zdroj inspirace. Když se uzavřete sám v sobě, ve vlastním ideálu, hrozí vyhoření. Když ve vašem světě zůstanou přítomni ostatní, vyhoření je podle mě téměř vyloučeno.
Když se uzavřete sám v sobě, ve vlastním ideálu, hrozí vyhoření.
Pohled výčepního ještě není vyčítavý, je to s ním ovšem stejné, jako když za zatáčkou houká vlak: zůstaňte na místě a brzy jej uvidíte. Blíží se zavírací hodina a ouvertura káravého pohledu naznačuje, že bychom měli jít. Jeden pohled je ovšem v hostinci od začátku do konce neměnný: Klára Hrůšová hledí na hovořícího manžela láskyplně.
Velmi láskyplně. Popis jejího pohledu se možná jeví čítankově a nenápaditě, přesto je to ten nejpřesnější popis, jaký může být. O muži, s nímž má dceru a syna, Klára také láskyplně mluví a ve stejném duchu zní její konstatování, jaké mají oba štěstí, že dělají to, co milují:
„Celá naše rodina žije hudbou. Tím pádem Jakubovu práci nikdy nebereme úkorně a myslím, že to je velké štěstí našeho vztahu.“ Posluchač by musel být nakažen hanebným virem záštiplnosti, aby to páru před sebou nepřál.
A jelikož jím nakažen není, následná replika vychází výhradně z jakési touhy po drobné kaňce, jež verifikuje jinak bezchybný a vzácný obraz. Ostatně, nebylo tu předtím hovořeno o imperfekci posvěcující lidskost?
Takže: „Neříkejte, Kláro, že vás Jakub ničím neštve! Alespoň v nějaké drobnosti, třeba že je bordelář.“ „No, tak bordelář není vůbec…“ Po jistém úsilí Klára Hrůšová přece něco najde:
„Je pozadu s kapitolami! Jakub je náš hlavní domácí rozhlasový herec a v důsledku jeho zaneprázdněnosti se někdy stane, že musíme s dětmi dlouho čekat na pokračování.“
Co jste rodině četl naposledy, Jakube?
Dočetli jsme Hraběte Monte Christa, asi tisíc tři sta stran. Začali jsme 18. dubna, v létě jsme měli pauzu, skončili jsme 31. října. Dá se říct, že audioknihy jsou moje hobby, načetl jsem dokonce životopisnou knihu o Bedřichu Smetanovi, tu lze koupit na CD. Mám také jakousi skupinu, do níž se mohou zájemci o mé předčítání přihlásit. Primárně ale předčítám manželce a dětem a někdy jsem, jak Klárka správně říkala, kvůli pracovním povinnostem ve skluzu.
Kromě dirigenta zastáváte v Královské opeře funkci hudebního ředitele. Kolik času vám zabere takzvaná úředničina?
Nedělám žádnou úředničinu!
Pardon, nemyslím to zle.
Ne, neříkáte nic špatně, jenom vám oponuji. Jako hudební ředitel se prakticky neustále setkávám s lidmi, mám obrovské množství jednání a vše slouží jedinému: aby se přispělo ke kvalitě hudby v tomto operním domě. A každá metoda, která k tomuto zlepšení přispívá, je důležitá, žádné se neštítím.
Všechny vás baví?
Za podmínky, že k lepšímu výsledku skutečně vedou. Nebaví mě, jde-li o nějakou rutinní činnost, která se dělá jen proto, aby se vykázala. A upřímně řečeno, po nějaké době by mělo ke správnému šéfovi na místě, které zastávám, patřit vymýcení činností, u nichž se rozpozná, že k ničemu nevedou. Samozřejmě, jádro mojí lásky, mého entuziasmu vězí v představení, ale byl bych sobec nebo dětina, kdybych si myslel, že si mohu pouze užívat finálního produktu, aniž bych při směřování k němu přispíval tak, jak je třeba.
Máte asi i reprezentativní povinnosti, že?
Plním je rád. Kvituji, že vedení je uvážlivé a nezahlcuje mě těmito povinnostmi příliš, ale když už, setkávám se s lidmi, kteří jsou zajímaví, hodně se od nich dozvím, obohacuje mě to. Jde také o donátory, na jejichž dobré vůli tento operní dům do určité míry závisí, a je tedy důležité se s těmito významnými lidmi potkat.
Pletu se, že vás po setkání s českým prezidentem čeká setkání s britským králem?
Nemáme datum, ale myslím, že mě dříve či později skutečně čeká. Král je patronem opery, jejím majitelem, v podstatě mým nadřízeným. Na setkání s ním se velmi těším.
