Česká rodinná firma Sapeli otevírá nové dveře. Podnik, který navazuje na dřevařskou historii na Vysočině, pevně spojenou se začátky Československa, investuje přes půl miliardy korun, aby vybudoval novou moderní továrnu. Vysočinu ale neopouští.
K nejvíce ceněným dřevům na světě patří mahagon. Pro jeho odolnost a eleganci posloužil jeho latinský název jako základ jména největšího českého výrobce dveří. A moderní historii, u níž stály dvě rodiny se společnou láskou ke dřevu, už nově píše Dušan Vrtal, který ji přebral od svého otce Jaroslava.
„Mám štěstí jak na rodiče, tak na bratra, ve všem se domluvíme a žádné spory nemáme. Podnik ale musí mít jen jednoho šéfa,“ říká muž, který dnes stojí na nejvyšší příčce celé Sapeli Group, jedné z největších rodinných firem v Česku s pěti stovkami zaměstnanců, a v jehož hlavě vznikl plán, který by se dal pracovně nazvat jako Sapeli 2.0.
Firmu zná dobře, prošel si v ní dělnickými i manažerskými profesemi, a jak říká, větu, že něco nejde, proměňuje v „pojďme vymyslet, aby to šlo“.
Zároveň ho můžete potkat, jak se jen tak pro radost projíždí na historickém skútru po silnicích na Vysočině a jeho velkou láskou jsou také nejvyšší hory všech světadílů.
Není zdolávání velehor taková trefná paralela s byznysem?
Je to hodně podobný svět. Podnikání i nejvyšší hory planety jsou adrenalinová záležitost. Ale hlavně je to o vytrvalosti, o výdrži, když začnete, musíte pokračovat. Nejde si v půlce kopce říct, už nemůžu.
Jaký výstup teď máte v plánu?
V příštím roce bych chtěl vystoupat na nejvyšší horu Severní Ameriky. Dříve se jmenovala Denali, teď už jí zase říkají Mount McKinley. Je to nesmírně zajímavá hora, měří přes šest tisíc metrů, leží na Aljašce až za polárním kruhem.
Jak se na takovou cestu připravujete?
Připravuji se průběžně celý život. Po horách lezu třicet let, jezdím na kole, věnuji se vytrvalostnímu běhu a hasičskému sportu. Od dětství jsme s rodiči jezdili do Vysokých Tater, později do Alp. První z nejvyšších vrcholů, které jsem zdolal, byl kavkazský Elbrus.
A když jste takhle daleko od Česka, dokážete přestat myslet na váš byznys?
Právě proto, že jsem takhle daleko, na firmu dokážu přestat myslet. První týden mi to ještě úplně nejde, ale pak už ano. Tím, jak neustále makáte a dřete na tom kopci, tak nemáte čas myslet na nic jiného. Navíc Sapeli je řízené manažersky, takže i když odjedu na delší dobu, všichni vědí, co mají dělat.
Foto Jiří Zerzoň/grafika Forbes Česko
A úplně se odstřihnete, nebo základní informace chcete dostávat?
Chodí mi nějaké reporty, ale stalo se mi loni, když jsme stoupali na Broad Peak, což je dvanáctá nejvyšší hora na světě, osmitisícovka naproti K2, že se v Pákistánu porouchal vysílač a data jednoduše nebyla. Strávili jsme tam tehdy měsíc, i mobilní signál jsme měli tak jednou za týden podle počasí.
Je to štěstí, co zažíváte, když se výstup zdaří?
Tyto výstupy jsou především těžká dřina, každý krok strašně bolí, stokrát to chcete vzdát. Když se dostanete nahoru, je to euforie a pocit zadostiučinění, že jste vydrželi. Ale ještě vás čeká cesta dolů, ta se zdá vždycky nekonečná.
Kdy vás poprvé napadlo, že by se Sapeli mělo proměnit?
Už před třemi roky. Bylo to velké strategické rozhodnutí a od té doby s ním souvisejí opravdu detailní přípravy, promýšlení a plánování.
Jak tedy bude firma vypadat?
Chtěli bychom firmu centralizovat na jedno místo tady v Jihlavě, kde už teď máme naši nejmodernější výrobu. Víme, že půjde o investici v řádech několika stovek milionů korun, protože bychom rádi spojili nejen výrobní kapacity, ale i administrativu. Vedle úspor v logistice a technologiích si od toho slibuji, že si lidé budou blíž, budou se denně vídat.
To znamená, že byste pustili Polnou, váš nejstarší závod?
Zatím o tom přemýšlíme spíše tak, jak bychom tamní výrobu mohli využít. Rozhodnutý ještě nejsem.
Kde bude stát nové Sapeli?
V našem areálu na okraji Jihlavy postavíme novou výrobní a novou skladovací halu, dohromady o pěti tisících metrech čtverečních. Původní patřila podniku Modeta a má zajímavou historii.
Když si ji dobře prohlédnete, zjistíte, že je to montovaná stavba, která nese rukopis osmdesátých let minulého století. Co se však málo ví, vznikla jako prototyp, který chtělo Československo dodat Alžírsku, ale to se nakonec nestalo, a tak ji máme tady v Jihlavě.
Jak se areál promění?
Přibudou nové haly, přesuneme sem i výrobu skla, kterou teď máme v Brně. Příští rok na podzim začneme stavět a za další tři roky doufáme, že bude hotovo.
Už teď jsme investovali do fotovoltaik, máme obrovské bateriové úložiště, přes které poskytujeme i vyrovnávací služby síti Skupiny ČEZ. Dokážeme tak pokrýt zhruba polovinu naší spotřeby energie, kogenerační jednotka nám zase pokryje šedesát procent spotřeby tepla.
Foto Jiří Zerzoň
Neodrazuje vás od tak velkých investic nejistota, která se na trhu s bydlením zatím stále drží?
V uplynulých dvou letech se rezidenční výstavba výrazně propadla, především u koncových zákazníků z rodinných domů. Ale i na padajícím trhu jsme byli schopní udržet výsledky roku 2023. Obrat, jak předpokládáme, bude jeden a půl miliardy korun, EBITDA neboli hrubý zisk okolo 130 až 140 milionů korun.
Výrazně nám pomohly developerské projekty, díky nimž jen na největším pražském trhu držíme poloviční podíl. Spolupracujeme dnes se všemi velkými developery v Česku, stavíme v Brně, Ostravě, Plzni.
Kde jste našli nové příležitosti?
Kancelářské a loftové prosklené příčky, to je nový trh, kde se nám teď daří. Například dvě stovky těchto loftových příček jsme dodávali do pražských Loftů Kolbenova, které navrhla kancelář Masák & Partner.
Výrazně jsme rostli v luxusních projektech, jež mají na starosti renomovaní architekti a designéři. Zmínil bych například horský Resort Aldrov od Luboše Rajniše, celý provedený v „chalet“ stylu, tedy bez umělých materiálů. Jen dřevo, kámen, nábytek z masivu a přírodní látky. Tam jsme při výrobě dveří použili staré dřevo Altholz, což je v Česku úplný unikát a jsem na něj opravdu pyšný.
Jak moc dřevo rezonuje v luxusních interiérech?
Movití zákazníci se výrazně začínají vracet k přírodním materiálům, takže původně odepisovaná dýha, kterou děláme ve větším měřítku už jako jedni z mála v tuzemsku, v objednávkách roste. K novinkám patří úprava dýhového povrchu, jejž drásáme a ručně olejujeme lněným olejem, tak vzniká opravdu velmi luxusní materiál.
Takže jste udělali dobře, že jste si tohle know-how nechali?
Jsme nesmírně rádi, že se nám tento provoz povedlo udržet. Architekti s dřevem pracují a jsou z něho nadšení. Někdy v roce 2010 jsme přitom jako většina českých výrobců stáli před rozhodnutím, jestli výrobu dýhy ukončit – a naprostá většina firem kolem nás to udělala – ale my, protože jsme na dýze vyrostli, tak jsme si tohle srdce naší firmy ponechali.
Jste tuzemskou jedničkou v segmentu dveří a zárubní. Není to ale tak, že se Sapeli celkově přesunulo k movitějším zákazníkům?
Už před dvanácti lety jsme si řekli, že nechceme jít cestou levných výrobků a nabízet je v hobbymarketech. Tenhle prostor ponecháváme levné, většinou polské konkurenci. Soustředíme se na vyšší střední a nejvyšší třídu. Do boje v krvavém oceánu, v němž soutěží výrobci, kteří chrlí tisíce dveří denně, se nepřidáme.
Bylo těžké udržet tuto filozofii?
Bylo to velmi těžké, protože to znamenalo navýšení investic do segmentu, který se v té době nijak výrazně neprodával a pořád jsme museli věřit, že se to obrátí a investice se nám vrátí. Vrací se nám až teď, po dvanácti letech.
Foto Jiří Zerzoň
Co vám jako firmě dává spolupráce s architekty a designéry?
Vždycky přicházejí s vizí a my s nimi diskutujeme o tom, jestli je to pro konkrétní interiér vhodné, a společně pak hledáme to nejlepší řešení. Sapeli Unlimited je taková naše designová laboratoř, v níž pomáháme uskutečnit unikátní myšlenky. I my se tím mnohé učíme.
Proto jste vytvořili nový materiál z recyklovaných nápojových kartonů?
Sapeli je výrobně-vývojová firma, pořád hledáme nové materiály a dali jsme si za úkol vytvořit pro naše dveře recyklovaný materiál. Takhle jsme se dostali k nápojovým kartonům od mléka nebo džusů, které když vyhodíte do kontejneru, tak zpracovat se dá jen ten papír a zbytek se spálí.
Našli jsme firmu, jež vyrábí desky z nápojových kartonů a dokáže při tom využít celý obal. Rozemele ho, vypere, vysuší a pod velkým tlakem slisuje do desek, které se dají použít na dveře. Rám k nim vyrábíme ze dřeva, výplň je tvořena lněným pazdeřím, což je materiál, který vzniká při zpracování lnu. Takže celé dveře, které se jmenují Nanoverde, jsou vyrobené z obnovitelných zdrojů.
Na jakého zákazníka jste při tom mysleli?
Zajímavé jsou především pro státní instituce, výzkumné ústavy, univerzity. Hodí se do kanceláří, úřadů. Na jedny dveře spotřebujeme tisíc nápojových kartonů. Byl by to takový vzkaz, že veřejnou sféru tohle téma zajímá, že si uvědomuje, že zdroje nejsou nekonečné.
Jakou technicky nejzajímavější zakázku jste během let měli?
Jako cestovatele mě potěšila jedna naše exotická zakázka, kdy jsme dodávali dveře do české polární stanice na ostrově Jamese Rosse na Antarktidě, která je ve vlastnictví Masarykovy univerzity v Brně.
Co mě ale osobně nejvíc nadchlo, byly dveře Muteo, které mají atypický tvar do písmena Z a vyvinuli jsme je s designérem Petrem Novaguem. Získaly několik ocenění ze světových designových výstav, včetně dvou ocenění Red Dot v Essenu. Naše dveře pak v expozici stály vedle vozu Ferrari.
Takže jste takové ferrari mezi výrobci dveří?
Ano a měl jsem z toho obrovskou radost.
Když posbíráte taková ocenění, projeví se to hned v byznysu?
Většinou vůbec. Ale je to zpráva do komunity designérů a architektů, že jsme firma, která je ochotná investovat desítky milionů korun do jednoho modelu dveří a hledat nové cesty.
Díky tomu jsme pro ně jedním z hlavních partnerů, protože vědí, že umíme atypické dveře, příčky, prosklené dveře, třímetrové dveře do stropu. Jsme taky největším výrobcem technických dveří se speciálními odolnostmi v Česku, například pro nemocnice, školy či různé komerční provozy.
Kolik dveří Sapeli ročně vyrobí?
Roční produkce je zhruba 130 tisíc dveří. Zvládli bychom i víc, ale nechceme být jedničkou v počtu vyrobených kusů, chceme být jedničkou v obratu a zisku. Proto každý rok tolik investujeme.
Desítky milionů stála inovativní obráběcí zařízení, teď budeme investovat třicet milionů korun do formátovací linky v Polné a chystáme novou lisovací linku tady v Jihlavě, ta bude stát okolo 120 milionů korun.
Foto Jiří Zerzoň
A do čeho rád investujete vy osobně?
Cestování a hory jsou mým velkým koníčkem. A tím druhým už od dětství historické motocykly. Sbírám ikonické skútry Čezeta různých typových řad, známé pod přezdívkou „prase“, a za pomoci přátel je renovuji.
Taková typická klučičí láska?
Vlastně ano. Doma mám fotografii, na níž jsem vyfocený s tátou a bratrem na této motorce a vryla se mi do srdce. Hrozně jsem ji vždycky chtěl a teď je konečně mám. Jsou to motocykly z let 1957 až 1962, designoval je František Koch, jehož rukopis nesou také motocykly Praga a Jawa.
Čezeta je naprosto unikátní v tom, že jako jeden z mála skútrů na světě má samonosnou karoserii, to znamená, že nemá žádný rám a všechno je zavěšeno v karoserii.
Je těžké je sehnat?
To ani ne. Jen dnes stojí už přes sto tisíc korun.
