Tenhle oheň bude vidět určitě až z vesmíru. My v Česku budeme oslavovat svátek všech Pepíků a přes dva tisíce kilometrů od nás začnou šlehat plameny a bouchat petardy uprostřed třetího největšího města Španělska.
Na svátek svatého Josefa vyvrcholí nejhlasitější, nejžhavější a pro nepřipraveného českého Pepíka nejpodivnější tradice Španělska. Las Fallas, ryze valencijský svátek ohně a výbuchů, spálí stovky obřích soch. Ty vyrostly ve městě v uplynulých týdnech – měsíce a měsíce předtím na nich ale v dílnách pracovaly statisíce žen a mužů s ohněm v srdci.
Podle statistik jich je po celé Valencii registrovaných na dvě stě tisíc. Po celém městě rozmístili na osm set obřích soch ze dřeva a papírmaše a až na jednu je v noci 19. března rituálně a s velkou pompou spálí. Každá ze soch stojí tisíce eur a stovky hodin práce, ty největší mají deset i víc metrů.
Hořet budou v každé čtvrti. Největší a nejohromnější vzplane na náměstí Plaza del Ayuntamiento o půl jedné v noci. Ušetřena té noci zůstane socha jediná – ta, kterou komise prohlásí za nejkrásnější tohoto roku, skončí místo ohně v muzeu.
Foto Petr Šimůnek
Tahle zvláštní tradice je v překrásném středomořském městě doma od středověku, v téhle podobě od osmnáctého století. Všechno prý začali tesaři a truhláři, kteří přes zimu nashromáždili odřezky dřeva, nebo snad dřívka, držící svíčky či světla. Ve chvíli, kdy už venku zapadalo slunce později a svíček nebylo třeba, je pak vynesli ven a společně spálili.
Až později se přidaly sochy, které vypadají jako z poutě nebo z komiksu a můžou znázorňovat cokoli od politiků přes draky a racky, ryby, mořské panny, fantasmagorická zvířata nebo třeba velký tank – a reagují na svět kolem sebe. Připomínají tak trošku alegorické vozy, co jsme mívali na Prvního máje…
K sochám patří taky na cedulkách básničky o čemkoli, co lidi těší a trápí. Láska, hypotéky nebo třeba skutečnost, že Španělsko nemělo skoro půl roku po volbách novou vládu. A všechno ve valenciánštině, svébytném místním jazyku podobném katalánštině.
Jeden z výkladů říká, že pálení dřevěných soch je taky prostě rozloučení se zimou nebo její zapuzení, spálení všeho přebytečného a minulého. A na svatého Josefa se to všechno spálí proto, že právě on je patronem tesařů a truhlářů.
Fallas ale nejsou jenom dřevo, sochy a oheň – tohle všechno doprovází ještě překvapivá látka: hedvábí. Do něj se Valencijští slavnostně převléknou. Úžasné, zdobně vyšívané hedvábné šaty a kroje tu slaví a připomínají fakt, že právě tady končila slavná hedvábná stezka – hedvábí z Číny se ve Valencii prodávalo na největší evropské burze hedvábí zvané La Lonja.
Foto Petr Šimůnek
Fallas, což jsou vtipně ve valencijštině „pochodně“, zatímco ve španělštině „poruchy“, je dnes ale ryze současnou záležitostí. Diktují život města už od prvního března. Na neuvěřitelné tři týdny (!!!) se uzavřou hlavní ulice, doslova uprostřed nich vyrostou stany, kde se každou noc slaví, autem se nedá prakticky nikam včas dojet a trasy autobusů se dramaticky mění.
Je to, jako by se v Praze na magistrále u muzea postavil stan, stejně tak na Vinohradské, v Karmelitské, Seifertově, na křižovatce u Letenského tunelu a já nevím kde ještě. Totální změna, paralýza dopravy, chaos, objížďky a nové jednosměrky. V Praze bychom jenom kvůli jednomu dnu a jedné ulici šíleli – jak mi to můžou udělat, jak se dostanu do práce, jak odvezu děti do školy?
Tady je to celé tři týdny a všude! A co víc: nikomu to nevadí, nikdo nebrblá. Jsou prostě Fallas, amigo, takže se bav, slav, sochy stav.
A pozor, taky se nelekej.
Protože by ses lekat mohl. Fallas celé dny provázejí výbuchy petard a bouchacích kuliček. Všude a pořád. Už tříleté děti dostanou ve školkách „bombetas“, malé bouchací kuličky, a hážou je všude, kde to jde. Zejména tam, kde jsou lidi. Větší děti mají na krku dřevěné krabičky plné petard a raket a zapalují je, jak vyjdou ze školy.
Silvestr na Václaváku je proti Fallas nevinné cvičení se zvlhlým střelným prachem.
Všude to bouchá a práská, nezkušený Pepík si připadá jako ve válce a zacpává si zcela zbytečně uši. Navíc každý den přesně ve dvě odpálí pyrotechnici přímo v centru města víc než šestiminutovou sérii petard, zavěšených vedle sebe na šňůrách. Bouchá to strašně a slyšet je to až na městských plážích, které jsou od centra vzdalené osm kilometrů… Den co den.
Upřímně, je to dost praštěné a zvyká se na to těžko. Silvestr na Václaváku je proti tomu nevinné cvičení se zvlhlým střelným prachem.
Jenže tady ve Valencii se na ulicích jásá. Každou chvíli někde začne hrát živá hudba, každou chvíli potkáte průvod nastrojených señoritas y señores, každou chvíli někde ve městě vypukne party. Jasně, jsou i lidi, kterým festival leze na nervy – a ti se na půl měsíce stěhují prostě někam jinam. Místo nich sem ale přijedou tisíce a tisíce návštěvníků z celého Španělska i Evropy.
Fallas jsou především velká komunitní událost. Každá čtvrť, nebo spíš každý shluk čtyř pěti ulic, má svůj zvláštní spolek, sdružující osoby zvané falleros a falleras. Ti se scházejí v klubovnách po celý rok a vymýšlejí a vyrábějí sochy, shánějí na ně peníze, těší se na březen a staví a slaví…
A když březen přijde, nosí tři týdny stejné „klubové“ mikiny a bundy a čepice. Muži mají šátky svého spolku kolem krku, ženy zdobí kruhové příčesky do vlasů, děti dostanou podomácku šité fallas košile do školek a škol. Je v tom hrdost, je v tom pospolitost, je v tom hluboká tradice.
Nejde o žádný svátek starých strejců, festival rozpálí stejně tak mladé i staré, je to prostě hluboko v genech Valencie. Celé město je vyzdobené víc než o Vánocích, v ulicích vlají tisíce sanyoras, červenožlutých vlajek s lilií, hospody jsou plné a nálada sváteční. Fallas se dostaly na seznam světového dědictví Unesco.
19. března to bude zkrátka ve Valencii žhavé. Hasiči mají samozřejmě pohotovost, výlohy obchodů či partery budov jsou leckde chráněny nehořlavými fóliemi. Jakkoli tam není žádná festivalová souvislost, tragédie z února, kdy při požáru panelového domu v okrajové čtvrti Valencie zemřelo deset lidí, je velmi čerstvá.
Během Fallas kupodivu žádné požáry a tragédie hlášeny nebývají, snad to tak dopadne i letos. A jestli nás pozoruje někdo z toho vesmíru, nejvíc ohňů a čoudu dnes neuvidí ze sopek na Islandu nebo z cihelen v Káthmándú, ale rozhodně z ulic a náměstí španělské Valencie.
