I ty největší krize mívají své vítěze – a jeden takový se v časech globální nejistoty začíná pomalu rýsovat na obzoru. Ruská válka na Ukrajině mimo jiné spustila enormní zvyšování cen potravin a světu hrozí všeobecný nedostatek obilnin, jelikož Ukrajina a Rusko patří k jejich klíčovým exportérům. O jejich roli se však už hlásí Indie.
„Poptávka po indické pšenici už roste, díky tomu teď mohou farmáři prodávat obilí do zahraničí za vyšší ceny, než jaké jim garantuje stát,“ říká Jiří Krejčík, indolog a politolog ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR.
Indie má momentálně přibližně 1,4 miliardy obyvatel a výhledově se podle predikcí stane nejlidnatější zemí planety – a přece zdaleka nedosahuje vlivu podobně obrovské Číny. Ta je velmocí ve všech směrech, zato Indie zůstává sice zajímavou, přesto stále pomalu se rozvíjející ekonomikou.
Přesto se nevyplácí Indii ignorovat. Třeba právě proto, že zrovna ona by mohla pomoci utišit globální potravinovou krizi.
Krejčík do země jezdí opakovaně, strávil zde v součtu několik let a zabývá se jejími velkými i malými dějinami. Mimo jiné napsal knihu Smaženky a machři, originální cestopis věnující se indickým železnicím a nádražním putykám. Aktuálně se vrátil z další měsíční cesty. S přímým svědectvím o jevu, který bude klíčový pro indické exportní ambice.
„Za celý měsíc jsem jen dvakrát zažil aspoň trochu chladnější chvíli, z toho jednou to bylo pár kapek deště v Novém Dillí,“ popisuje Krejčík vlnu rekordních veder v zemi. V rozhovoru mluví právě o roli změny klimatu, stamilionových demonstracích zemědělců i o tom, proč největší demokracii světa může brzdit paradoxně to, že je v ní příliš mnoho demokracie.
Lze po měsíci v zemi popsat, jak se Indie staví k válce na Ukrajině?
Úplně to vystihnout samozřejmě nejde, protože osobní zkušenost vždycky zůstává jen anekdotickým příkladem, který se nedá zobecnit. Určitě se ale setkáte s názory a argumenty, které by vás asi nenapadly – třeba když mi jeden indický cestovatel říkal, že se bojí, aby Ukrajina nepoužila proti Rusku jaderné zbraně, které přitom nemá.
Člověku to pomůže lépe pochopit, proč si indická diplomacie i veřejnost drží spíše rezervovaný či neutrální postoj. Válka na Ukrajině se jich přímo nedotýká a vidí ji především jako velmocenské tahy na světové šachovnici. Navíc i když Indie volá po mírovém řešení, udržuje si dlouhodobě dobré vztahy se Západem i Ruskem a v tuhle chvíli nemá důvod si je pokazit otevřenou podporou té či oné strany.
Jiří Krejčík
Indie se zároveň také obává růstu cen surovin, vysoké inflace, případně stagflace. Je to opodstatněné?
Tohle je víc otázka na ekonoma, ale kromě dovozu vojenských technologií Indie nemá s Ruskem až tak významné obchodní kontakty, takže přímý dopad nebude až tak velký. Přesto se všechny hospodářské důsledky války na Ukrajině určitě nějakým způsobem přelijí i sem. Kvůli inflaci ostatně ve středu Indická rezervní banka náhle zvýšila úrokové sazby.
Zároveň však Indie bere ukrajinskou krizi jako příležitost, například k nákupu zlevněné ruské ropy a v budoucnu zřejmě i plynu. V zemi rychle roste spotřeba energií, a tak se indická vláda snaží co nejvíce diverzifikovat své energetické portfolio. Vedle toho chce dostát i svým klimatickým závazkům. To jsme mohli vidět na pondělním setkání v Berlíně, kde německý kancléř Scholz přislíbil indickému premiérovi Módímu deset miliard eur k dosažení cílů v oblasti klimatu.
Do toho se před Indií otevírá obrovská šance, stát se svého druhu obilnicí světa. Je to reálné?
Reálné to určitě je. Indie je v současné době druhým největším světovým producentem rýže a pšenice, kterou už dnes vyváží zejména na Blízký východ a do jihovýchodní Asie. Přitom má zdejší zemědělství poloviční produktivitu oproti Číně a jen třetinovou oproti například Francii.
Na produkci obilovin se však Indie soustředí až příliš jednostranně, což má svou logiku, protože se relativně snadno skladují a mají vysokou energetickou hodnotu a to přispívá k potravinové bezpečnosti a soběstačnosti.
V mnoha oblastech to ale znamená monokulturní hospodaření se všemi negativy, jaká známe i od nás – od narušené biodiverzity až po problémy s vodou. V tomhle ohledu samozřejmě zůstává otázkou, jakou roli v naplňování indických ambicí sehraje klimatická změna.
Pod klimatickou změnou si máme představit třeba současnou vlnu veder?
Ano, a nejen to. Ještě důležitější jsou pro Indii srážky, jejichž vzorce se v posledních letech mění a více než polovina zemědělské plochy je na nich závislá. Podle některých odhadů by se tak indické výnosy mohly v budoucnu snížit až o třetinu. Což je opravdu děsivé, když si uvědomíme, že v zemědělství pracuje polovina indického obyvatelstva.
Na druhou stranu je v indickém zemědělství pořád potenciál ke zlepšování. Zlevněné dodávky elektřiny na pohon čerpadel například neučí farmáře hospodařit s vodou a třeba v efektivitě pěstování rýže Indie výrazně zaostává nejen za Čínou, ale i za Bangladéšem. Roli v tom hraje i to, že se rýže kromě tropických oblastí jižní a východní Indie pěstuje i v kontinentálním severoindickém klimatu, které je výrazně sušší. Hodně věcí by tedy šlo řešit i výběrem úspornějších plodin, třeba tradičního prosa.
Loni v Indii probíhaly obří protesty zemědělců, údajně jich demonstrovalo čtvrt miliardy. Mimo jiné kvůli alarmujícímu počtu sebevražd, život si dle statistik vezme co půlhodinu jeden indický zemědělec…
Ta čísla jsou ohromná, ale musíme si je zasadit do kontextu. Vysoké procento sebevražd je u zemědělců bohužel prakticky všude na světě, v tomto ohledu je to jedna z nejrizikovějších skupin napříč všemi zeměmi. Nejohroženější jsou pak menší rolníci pěstující komerční plodiny, kteří jsou snáze vydíratelní a více závislí na dostatku vody. V Indii se tak sebevraždy týkají především suchých oblastí ve střední Indii, v Maháráštře a Telangáně.
Profil průměrného účastníka loňských protestů byl ale jiný. Šlo převážně o střední a větší farmáře z Paňdžábu, Harijány a západního Uttarpradéše, tedy států na severu Indie, kterým nejvíce vyhovoval současný systém státem garantovaných cen a certifikovaných trhů, který byl v ohrožení.
Oněch 250 milionů demonstrantů by sice prakticky znamenalo, že se do protestů zapojil každý třetí indický zemědělec, ale podle všeho je tento údaj výrazně nadsazený. Nejspíš i proto, že média odhadovala počet demonstrantů z neaktuálních fotografií jiných protestů, ať už zemědělských, nebo dělnických a odborářských.
Měly protesty nějaký výsledek?
Indická ústřední vláda nakonec stávkujícím farmářům ustoupila a ponechala systém výkupních cen v platnosti – mimo jiné i proto, aby si je usmířila před volbami v Paňdžábu a Uttarpradéši. K nějakému druhu zemědělských reforem ale dřív nebo později bude muset dojít.
Stát se totiž potřebuje zbavit přebytků, pro které dlouhodobě nemá využití, a více se zapojit do mezinárodního obchodu. Současný systém také zemědělce nevybízí k lepšímu hospodaření s vodou nebo investicím do lepšího skladování, aby mohli místo obilí pěstovat třeba zeleninu.
Mohla by situace, v níž Indie převezme roli vývozce obilí od Ukrajiny a Ruska, tohle pomoci změnit?
Do jisté míry to vidíme už teď. Ceny pšenice se globálně zvedly o polovinu a k tomu se přidala zvýšená poptávka po té indické. Díky tomu teď mohou farmáři prodávat obilí do zahraničí za vyšší ceny, než jaké garantuje stát. Poptávka z bohatších a náročnějších zemí navíc zřejmě pomůže diverzifikovat a zkvalitnit portfolio odrůd, které se v Indii pěstují.
Pořád se to ale týká jen zlomku indických zemědělců – těch větších, kteří mají přístup i na jiné než lokální trhy. Více než osmdesát procent indických zemědělců, které FAO (Organizace pro výživu a zemědělství) klasifikuje jako malé a okrajové, z posílení exportu bezprostředně tolik nezíská.
Nejtěžší ze všech otázek, proč vlastně Indie zůstává spícím obrem a neblíží se úrovni Číny, když se dlouhodobě hovoří o tom, že 21. století má patřit těmto asijským gigantům?
Kdybych si chtěl ušetřit práci, mohl bych odpovědět jako Amitábh Kant, výkonný ředitel vládního think-tanku Níti Ájóg. Ten před dvěma lety prohlásil, že reformy jsou v indickém kontextu složité, protože je v zemi příliš mnoho demokracie.
Z té věty se sice stal populární meme, ale k vysvětlení to nestačí. Ano, v Indii se kvůli federálnímu státnímu zřízení takřka neustále konají nějaké volby a politické strany vedou prakticky permanentní kampaň, kvůli které mohou zapomínat na správu věcí veřejných. Důležitější příčiny ale leží jinde.
Kde tedy?
Kdybych to měl úplně zjednodušit, tak kořeny můžeme hledat v ne úplně povedené liberalizaci indické ekonomiky po roce 1991. Zrušení systému licencí a povolenek sice do země přitáhlo zahraniční kapitál, ale stát zároveň rezignoval na udržitelnost klíčových hospodářských odvětví, další rozvoj průmyslu i na regulaci pracovního práva. Indické hospodářství tak už dlouho nevytváří dostatek pracovních míst, což je v Indii o to větší problém, neboť do produktivního věku vstupují ohromně silné populační ročníky.
Jak se to projevuje?
Během prvního lockdownu na jaře 2020 o práci přišlo více než 120 milionů lidí a nezaměstnanost tehdy vyskočila až k 25 procentům. Pokud vám to ve více než miliardové zemi procentuálně nevychází, tak vtip spočívá v tom, že nezaměstnanost se nepočítá ze všech lidí v produktivním věku, nýbrž z jiného ukazatele – participace pracovní síly nebo též míry ekonomické aktivity. Tedy lidí v produktivním věku, kteří se podílejí nebo chtějí podílet na placených pracovních aktivitách.
Těch je ale v Indii méně než polovina, zatímco v Česku je to okolo 60 procent. Indie má totiž jeden z nejnižších podílů pracujících žen na světě, který navíc za posledních třicet let setrvale klesá, zejména na venkově.
Bezprecedentní hospodářský růst, který Indie až donedávna zažívala, se tak ve skutečnosti týkal jen asi čtvrtiny obyvatelstva. Hlavním motorem růstu HDP byla především soukromá spotřeba, která v souvislosti s covidovou pandemií také zpomalila.
Co to výhledově znamená?
Vinou všech těchto faktorů se Indie dostává do takzvané středně příjmové pasti, při níž ekonomika neroste dostatečně rychlým tempem na to, aby se přiblížila vyspělejším zemím.
Vláda Naréndry Módího sice odstranila spoustu bariér pro soukromé podnikání, ale i to v první řadě vyhovuje těm, kteří už nějaký druh kapitálu mají. Což je ostatně také jeden z projevů středně příjmových pastí. Ti, kterým liberalizace ekonomiky pomohla k vlivu a penězům, nemají mnoho důvodů měnit status quo ku prospěchu jiných.
