skip to main content

Vánice, ve které budete chtít zůstat. Ke sněhu za okny pasuje klasika od Tarantina

Je zima, brzo tma, a navrch pandemie, kdy je lepší zůstat večer doma ve společnosti dobrého filmu nebo seriálu. Každý den vám proto přineseme jeden redakční tip, který vám ušetří hledání na vaší oblíbené streamovací platformě.

Venku bylo tolik sněhu, že by vám do něj zapadl dostavník – tak vypadalo páteční ráno pro většinu Česka. Ale může být mnohem hůř, protože se v podobném počasí někdy také studna plní mrtvolami a káva je životu nebezpečná. Což je přesně to, co bychom vám pro páteční večer doporučili. Samozřejmě ne doslova, ale v případě, pokud ho strávíte u filmu Osm hrozných.

Je snadné mít slabost pro Quentina Tarantina, mnohem těžší je být s některými jeho díly nespokojen. Třeba autor textu děsivě trpěl nudou – omlouvám se, mistře Quentine – u jeho nejnovějšího snímku Tenkrát v Hollywoodu, zato Osm hrozných považuje za ryzí tarantinovskou klasiku.

Až večer dojde na slova metereologů a teplota klesne pod nulu, budou vám Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Tim Roth či Michael Madsen ideálními parťáky. Společnost vám můžou dělat klidně přes tři hodiny, neboť prodloužená verze The Hateful Eight trvá přesně 187 minut. Jako vhodná večeře se samozřejmě nabízí dušené maso od Minnie, jen místo její podobně slovutné kávy asi dejte přednost vínu.

Osm hrozných se chvílemi líně táhne, jako třeba když se dostavník lovce lidí majora Warrena probíjí skrz sněhové závěje státu Wyoming. Jindy film naopak sviští vpřed pod náporem typicky tarantinovských dialogů.

Třeba následujícího, v němž Warren odsouzené vražedkyni Daisy Domergue, toho času plivající krev a zuby, až otcovsky sděluje: „Daisy, měli bychom zapracovat na našem systému komunikace. Když ti napálím loktem do obličeje, znamená to, abys byla zticha.“

Reklama

Kruté? Vtipné? Krutě vtipné. Násilí je většinou natolik hyperbolizované, že snad ani nejde brát vážně. Vážnější jsou chvíle, které obnažují americkou rozervanost po občanské válce a připomínají, jak jsou Spojené státy rozdělené i dnes. Jako když šerif Chris Mannix s úctou prosí jižanského generála Smitherse, zda se k němu může posadit, načež veterán opáčí: „Jistě, dle Yankeeyů přece žijeme ve svobodné zemi.“

Amerika je svobodná minimálně do té míry, že si Tarantino vydobyl natolik silnou pozici, aby mohl točit filmy, v nichž zazní i ono obávané slovo od „n“, které pro popis černochů aktuálně vadí daleko víc, než když někoho na plátně rozstřílíte na cucky, oběsíte či otrávíte (vše k vidění v tomto filmu).

Ovšem sám Tarantino, který je velkým bojovníkem proti institucionalizovanému rasismu v USA a pouze se snaží ve svých filmech mít co nejautentičtější postavy, takovým kritikům v rozhovoru vzkázal: „Mojí prací je podobné lidi ignorovat, neboť oni hovoří v roce 2015, jenže moje filmy nejsou mléko v krabici, nemají datum spotřeby. Budou dostupné za dvacet, třicet, sto let. Kritici přicházejí a odcházejí, snímky zůstanou.“

A je to tak jedině dobře. Už kvůli vašemu pátečnímu programu.