skip to main content
Petr Kellner

Ve službách Petra Velikého. Uměl si vybírat bitvy, vzpomíná na Kellnera investor Poplar

4 minuty čtení

Zda se s ním při osobních setkáních někdy hádal? „Byl chytřejší než já a s takovými lidmi se nehádám,“ usmívá se český investor Michael Rostock-Poplar při vzpomínkách na Petra Kellnera, který v sobotu tragicky zahynul při pádu vrtulníku na Aljašce.

Poplarovy vzpomínky jsou zajímavé, protože se týkají „prvohor“ Kellnerova podnikání. Tedy doby, kdy podnikatel svůj velký byznys teprve rozjížděl a PPF měla kanceláře ve starém činžáku v pražských Nuslích.

„Bylo to v roce 1994,“ vybavuje si Poplar, kterému tehdy bylo pětadvacet let, měl vystudovanou Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a byl hostujícím studentem na Oxfordu. „Sháněl jsem brigádu, víceméně nějaké dobrodružství, takže jsem poslal do PPF životopis.“

Reklama

Události tím nabraly rychlý spád: „Přes pevnou linku – mobily ještě skoro nebyly – se mi ozvala asistentka a prakticky ihned jsme si domluvili schůzku. Celou PPF tvořilo tenkrát dvacet, maximálně třicet lidí.“

Mladík se v kraťasech vyšvihl na kolo a za pár chvil brzdil u sídla v Nuslích. Lýtka zamazaná od oleje na řetězu, tak vypadal jeho „dress code“. Nemusel podstupovat žádné oficiality, žádné složité procedury, aby usedl do hnědé pohovky a dostal kávu. A aby na něj tiše mluvil muž zahalený oblakem cigaretového dýmu, ne však natolik, aby nešlo rozpoznat neoholené strniště na jeho tváři.

Petr Kellner.

„Okamžitě šlo poznat, že je brutálně chytrý,“ líčí tehdejší student první dojmy. Později k nim přibyly další, ale tento počáteční vjem nikdy nepozbyl platnost. Byl naopak podle Poplara ústřední a byl opakovaně potvrzován.

Výsledkem asi hodinové debaty – Poplar si vzpomíná, že se mimo jiné bavili o zprivatizovaném podniku ZPS Zlín, který později coby neúspěšný Kellnerův projekt zkrachoval – bylo studentovo angažmá. Stejně jako domluva schůzky v Nuslích i zde šlo všechno šmahem: Poplar se vrátil na kole domů a rovnou si mohl začít vyřizovat cestu, zhruba za týden totiž letěl do Moskvy.

Tam jej čekal Petr Veliký. Respektive privatizační fondy Petra Velikého, založené Kellnerem a partnery ve snaze expandovat na ruský trh. Michael Poplar mu v tom měl pomoci.

Po příletu si rovnou na letišti koupil doutníky, jejichž kouřem později způsobil na koleji v Oxfordu požární poplach, a vrhl se do práce. „Privatizovali jsme v Rusku cementárny, pobyl jsem tam od června do půlky září a byla to hodně zajímavá zkušenost.“

Když se ho někdo snažil oškubat, ubránil se.
Reklama

Divoký svéráz ruského byznysu v polovině 90. let sice nakonec nepřinesl jenom úspěchy, Poplar však zažil dobu, kdy se dařilo. Dveře mimo jiné otvíralo i to, že Rusové brali Čechy jako spřátelený národ, s nímž nikdy neválčili. A pomáhal i název fondu. „Petr Veliký při jednáních fakt dobře znělo. Jako by si cizinci v Česku zvolili název Jan Žižka,“ snaží se Poplar o přirovnání.

Někdejší car Petr Veliký je jednou z nejvýznamnějších postav ruské historie. Je uznáván tak, že se kolem něj vytvořil kult osobnosti.

„Naopak Kely, jak se ve firmě Petru Kellnerovi říkalo, nic takového ani v náznaku nepotřeboval. Nepotřeboval se blýskat jako dejme tomu Viktor Kožený, nepotřeboval pořádat honosné večírky,“ vypráví Poplar. „Získával sympatie pracovitostí, tichostí a skutečně velkou inteligencí. Byl to nesmírně chytrý introvert. Nedělal vtípky, které zbourají patro, ale v osobním jednání projevoval zvláštní smysl pro humor.“

Michael Poplar se ostatně netají tím, že měl pro zesnulého byznysmena slabost, a v tomto duchu o něm také hovoří. „Byl inspirativní a loajální k lidem, kterým věřil. S mnohými to táhl dlouhá desetiletí,“ vypravuje a jako příklad uvádí Ladislava Bartoníčka, který byl nyní pověřen řízením skupiny PPF.

Z následujících Poplarových slov lze částečně načrtnout další Kellnerovy podnikatelské rysy. Jde samozřejmě o subjektivní pohled, nikoli však nezajímavý.

„Když něco Petr Kellner řekl, dodržel to.“

„Když se ho někdo snažil oškubat, ubránil se.“

„Bavit se s ním bylo vždy přínosné a informativní.“

„Pro své lidi, kteří s ním řešili byznys, rozhodně nebyl nedostupný.“

„Uměl si vybírat své bitvy.“

Po misi v Rusku pracoval Poplar pro PPF ještě v Sofii, tam však pokusy dotáhnout privatizační projekty nedopadly kvůli odlišným představám a strategii bulharské strany. Poté se cesty obou mužů rozešly.

Takže už jen poslední vzpomínka, pro Poplara však zásadní: „Petr Kellner byl jedním z prvních, kteří mi zaplatili fakturu. Za práci v Rusku jsem si naúčtoval tuším okolo dvou set tisíc korun, částka mi přišla na účet a pro mě to bylo v té době dost peněz. Díky nim jsem v podstatě mohl rozjet vlastní byznys.“

Reklama
Reklama