skip to main content
Rozhovor

Ve stopách Satoranského. Jděte si za svými sny, říká Krejčí, další Čech v NBA

Nadšení z něj čišelo i na dálku. „Po roce jsem byl poprvé na hřišti v zápase. Skvělý pocit. Jsem připravený,“ radoval se Vít Krejčí. Teprve jedenadvacetiletý basketbalista podepsal smlouvu s klubem NBA Oklahoma City Thunder a jeho start v nejprestižnější lize planety je čím dál blíž.

Čtenářům Forbesu netřeba připomínat, kdo poslední roky vládne v hodnocení nejlépe vydělávajících sportovců země. A je pozoruhodné, jak moc jde Krejčí ve stopách právě veleúspěšné kariéry Tomáše Satoranského, národní jedničky s příjmem deset milionů dolarů na sezonu.

Oba jsou pozicí rozehrávači, oba jsou na tento post neobvykle vysocí, oba v mladém věku odešli sbírat zkušenosti do Španělska. A teď jsou oba v NBA – to dokázalo jen pět Čechů (kromě nich ještě Jiří Zídek mladší, Jiří Welsch a Jan Veselý).

Krejčího kontrakt zatím není veřejně znám. Ví se, že platí na čtyři roky, v zámoří se spekuluje o částce převyšující milion dolarů na sezonu. „Věřím, že Oklahoma vše brzy zveřejní, nicméně to je standardní smlouva pro tento typ hráčů v poměrně mladém věku,“ říká Krejčího agent Phillip Parun. „A ty čtyři roky jsou odrazem toho, jak vážně to s ním myslí.“

Vážně to myslí i Krejčí, basketbalu obětuje od teenagerovských let vše. Když si loni vážně zranil koleno, vypadalo to na drsnou stopku, ale nakonec vše dospělo k happy endu. Krejčí prošel draftem, přesídlil ze Španělska do USA, zvládl rehabilitaci, podepsal smlouvu s Thunder a sen jménem NBA má na dosah svých dlouhých paží.

Reklama
Mladý Vít Krejčí (vlevo) a vedle něj agent Philipp Parun, hvězda Tomáš Satoranský, basketbalista Šimon Puršl a spolumajitel agentury PPG Group Kamil Řeřábek.

Jaký to pro vás byl rok?

Rozhodně jeden z nejnáročnějších, hodně nahoru dolů. Nejdřív jsem se těšil na sezonu, kdy jsem měl mít ve španělské lize větší roli. Přišlo zranění, draft, stěhování, dlouhá rehabilitace. Ale potvrdilo se, že jsme ji zvládli dobře. Je to super pocit.

Jak jste si vedl v prvním zápase po téměř roční pauze?

Hráli jsme scrimmage (tréninkový duel mezi spoluhráči) a byl jsem sám překvapen. V posledním z utkání hraných na 21 bodů jsem jich dal dvanáct. Hodně jsem střílel, cítil jsem se dobře. A hlavně jsem necítil žádný limit, za celou hodinu se koleno neozvalo.

O tom, že jednou můžete hrát NBA, jste fantazíroval už jako školák, že? Jednou jste řekl, že již od osmi let…

Vždycky to byl můj sen, jen jsem tou dobou nevěděl, jak to funguje a jestli to je vůbec možné. Ale šel jsem si za tím každý den, ať to stojí, co to stojí. Když má někdo sen, jakkoli absurdní, měl by si za ním jít.

S basketem a s mým snem samozřejmě přicházejí věci, které je potřeba obětovat.

Co byl klíčové u vás? Talent? Dřina?

Nemyslím si, že talent je všechno, nejdůležitější je právě tvrdá práce. NBA je něco, co jsem vždycky chtěl, ale i kdybych hrál v Česku a zároveň věděl, že jsem pro svůj sen udělal všechno, byl bych pořád šťastný. Nicméně každodenní práce se vyplatila.

Co na této cestě bylo nejtěžší? Do čeho jste musel nejvíce investovat, čeho se vzdát?

S basketem a s mým snem samozřejmě přicházejí věci, které je potřeba obětovat. Ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlel dvakrát – když šel někdo z kamarádů ven, já jsem pořád věděl, co je můj cíl. Nelitoval jsem ničeho, co jsem udělal.

Vážně?

Je pravda, před dvěma nebo třemi lety, když jsem začal hrát s prvním týmem Zaragozy, byl můj život jen basket, basket a basket. Věděl jsem, že to, co dělám na hřišti, je správně, ale musel jsem se naučit taky správně regenerovat, hlídat si spánkový režim, stravu. To je potřeba a hrozně mi to pomohlo. Chvíli mi trvalo zjistit, že nejde jen o to, co uděláte na tréninku, ale také o věci, které děláte mimo něj.

Tou dobou jste bojoval o sestavu pro mistrovství světa, Češi pak v Číně zazářili. Do týmu jste se těsně nedostal – a pamatuji si, jak jste skončil v slzách. Byla i tohle nakonec dobrá lekce?

Určitě, celé to léto byla skvělá zkušenost. Mohl jsem trénovat s reprezentačním áčkem, hráli jsme spoustu kvalitních zápasů a věřil jsem si, že můžu obstát. Bohužel to nevyšlo a když jsem to dozvěděl, bylo to hodně těžké. Ale namotivovalo mě to na příští sraz, kde už jsem dokázal být platný hráč. Byl to impulz pracovat ještě víc, aby se tohle nestalo znovu.

Reklama

Po loňském vážném zranění jste to měl podobné?

Nakoplo mě i to, když jsem viděl, že se kluci mezitím dostali na olympiádu do Tokia. Se vší pomocí, kterou jsem dostal, jsem se po rehabilitaci chtěl vrátit co nejsilnější.

Když si Krejčí loni vážně zranil koleno, vypadalo to na drsnou stopku, ale nakonec vše dospělo k happy endu. | Foto Getty

Povedlo se?

Vím, že jsem stoprocentně připravený hrát. Měl jsem svého individuálního trenéra v posilovně, další dva až tři na hřišti. Jezdili jsme do Dallasu na testy, abychom si byli jistí, jak na tom jsem. Zázemí je tu někde jinde, odjet rehabilitovat do Oklahomy bylo určitě dobré rozhodnutí.

Věříte, že do nové sezony naskočíte?

To, že jsem dostal smlouvu, je jen začátek – chci se samozřejmě do NBA dostat a být co nejlepší hráč. Vím, že se můžu dostat ještě mnohem výš, snů mám spoustu. Fyzicky i dovednostmi jsem díky individuálním tréninkům lepší než dřív, jen se musím dostat zpátky do herní formy. Každý den pro to udělám maximum.

Jak vám v tom pomáhá servis okolo, nesrovnatelný ani s evropskými velkokluby?

Servis musí být jiný. V Evropě máte jeden zápas týdně, maximálně dva, když hrajete poháry – a tady jsou to čtyři. S týmem strávíte mnohem víc času, pořád cestujete. Je pravda, že všichni, trenéři, doktoři či fyzioterapeuti, se hráčům snaží život co nejvíc zjednodušit, aby se mohli soustředit jen na zápasy. Máme v hale svého kuchaře, když potřebujeme, můžeme jít kdykoli na masáže. Všechno je na nejvyšší úrovni.

Co je naopak těžší?

Přichází i spousta věcí mimo basket, rozhovory, focení. Ale i v tom v klubu pomáhají.

V minulosti mnoho hráčů z NBA vyhlásilo osobní bankrot. Už za sebou máte tradiční školení o tom, jak hospodařit s penězi?

Nejen o tom. Na Summer League každý nováček absolvuje dvanáct hodin různých přednášek. Pozvali různé zkušené basketbalisty a ti nám vyprávěli o životě, který v NBA přichází, co je jiné a na co bychom si měli dávat pozor, aby nám to ulehčilo start. Bylo přínosné a užitečné slyšet věci, které se stávají ostatním.

Na co třeba kladli důraz?

Jedním z témat bylo, jak ohromně důležitý je spánek a regenerace. Vezměte si, že jeden den dohrajete v devět večer, pak jdete do letadla, přistanete, ve čtyři ráno jste na hotelu – a ještě ten den znovu hrajete. Je klíčové být připravený tak, aby to tělo zvládlo fyzicky i mentálně.

Lze se ale na tak náročnou realitu úplně nachystat?

Určitě se připravit dá, od toho jsou všechny ty semináře. Zároveň nikdo neví, do čeho jde, dokud si tím sám neprojde. I když jsme tímto strávili dlouhé hodiny, pro každého to nakonec bude trochu jiná zkušenost.

Jaká je vaše americká zkušenost celkově?

Sedí mi to trochu víc než Španělsko, kde je život ne snad pomalejší, ale všechno se děje mnohem později, tréninky i zápasy – a já jsem spíš ranní člověk. Tady do haly jedu v sedm ráno, to mi svědčí. Oklahoma není nějak extra velké město, pro mě a pro začátek v NBA je to ideální. Můžu se soustředit jenom na basketbal.

A kromě něj?

Dny jsou hodně nabité, ale máme nový tým, seznamujeme se a díky tomu, že jsme všichni mladí a z podobné věkové kategorie, si máme o čem povídat. Není to tak, že bychom měli jednu obrovskou hvězdu – je jasné, že takový LeBron James má asi jiné potřeby než ostatní a musí žít trochu jiný život. My se sejdeme a hrajeme Fifu na Playstationu.

Reklama
Reklama