Zažil útěk před Hitlerem a před komunisty, rodinná firma na Manhattanu, návrat domů po revoluci, miliardová privatizace. V neděli čechoamerický podnikatel Paul Rausnitz zemřel, bylo mu 90 let. Forbes.cz výjimečně zveřejňuje titulní rozhovor z tištěného vydání Forbesu z června 2018, ve kterém jsme Rausnitzův příběh zachytili.
Z tmavého superbu před brněnským hotelem International ztěžka vystupuje prošedivělý muž. Nasadí si sluneční brýle a s hůlku a kravatou halabala hozenou kolem krku pomalu kráčí ke vchodu. Připomíná zestárlého bonvivána. Když pak usedáme do koženého křesla restaurace, ožívá, ostatně jako vždy nad dobrým jídlem. Číšník v tu ránu kmitá sem a tam, má donést cukr do rajské polévky, pak ještě druhou opečenou bramboru, trochu másla, další příbor…
Dirigent komorního pohybového představení, devadesátiletý Čechoameričan Paul Rausnitz, si pochutnává na telecím steaku a mezi sousty vypráví zaskočené obsluze, jak tu byl před 25 lety na setkání bývalých členů Svobodovy armády a zdejší kuchař neuměl připravit řízky z telecího.
Vtom mu zazvoní archaická vyklápěcí motorola a po pár minutách už hlásí, že druhý den ráno musí být ‒ ač to neměl v plánu ‒ v Přerově v továrně na dalekohledy Meopta, kterou se svou rodinou vlastní. „Přijedou zákazníci,“ omlouvá se své manželce Marii Vlašicové, které zrovna slíbil, že zvolní a nechá ji řídit svůj kalendář. Ta jen s úsměvem mává rukou.
Čtěte také: Jako dítě byl vojákem, v důchodu vzkřísil českou fabriku. Zemřel Paul Rausnitz
V těch pár okamžicích se zračí takřka celý Paulův život: milovaná gastronomie, druhá světová válka, výtečná paměť, záchrana kolabujícího podniku a krásné ženy, které jsou vždy až na druhém místě za byznysem. „Raduju se z každého dne, kdy jsem zdravý a daří se lidem, které mám rád,“ přemítá. Sentiment ale rychle odhazuje: „A samozřejmě mám radost, když se mi podaří vydělat na nějakém obchodu na burze, když vzroste cena mých akcií.“
Známe se už několik let a bavíme se o tom, jak se cítí, jak se mu žije, jestli pořád věnuje tolik času práci jako dřív. Chvil, při nichž mohl v letošním, osmičkovém roce rekapitulovat, už byla řada: v březnu oslavil 90. narozeniny, v dubnu se rozloučil se svou blízkou přítelkyní, která s ním sdílela osud židovské emigrantky v New Yorku, v květnu získal za své působení v Meoptě čestné občanství v Přerově, v Olomouci mu v Moravské filharmonii vystrojili zaměstnanci velkolepou oslavu…
„V Česku jsem zase po půlroce, přes zimu jsem zůstal v Americe. Když jsem tam, Meoptě se věnuju maximálně hodinu na telefonu denně, tady je to víc,“ tvrdí. Jenže management to vidí jinak, podle Vítězslava Moťky, generálního ředitele přerovské společnosti, přichází pokynů z New Yorku či Miami, kde Paul střídavě přebývá, pořád dost: „No, já bych tedy řekl, že to je podstatně víc než hodina. On neumí nepracovat, Meopta je jeho život.“
Na tom se shodují všichni ‒ Moťka, Marie Vlašicová i Paulův synovec Gerry, který s ním Meoptu ovládá. Muž, který ani přes svůj vysoký věk neztrácí energii a jehož majetek podle odhadů Forbesu spolehlivě převyšuje dvě miliardy korun, toho za uplynulých 90 let dokázal tolik, co by jiným vystačilo na několik životů. Je kronikou 20. století.
Paul se narodil 9. března 1928 do rodiny jabloneckého gynekologa Julia Rausnitze a jeho ženy Leonory jako nejmladší ze tří synů. Doma se sice mluvilo německy, ale otec s matkou byli oddaní vlastenci a velcí příznivci Tomáše Garrigua Masaryka, vždyť na jeho pohřeb v září 1937 vyrazila celá rodina do Prahy.
V té době už ale pociťovali, že nálada v zemi, a zvlášť v jejím pohraničí, se mění. V létě 1938 je vyhnali z domu, protože jakožto Židé leželi v žaludku místním pohlavárům z landsmanšaftu, a tak odešli do nedalekého Turnova, kde převládali Češi a který zůstal součástí republiky i po německém záboru Sudet. Tehdy pro Rausnitzovy započalo skoro desetileté putování, při kterém zdolali 20 tisíc kilometrů.
Rodina Rausnitzových několik let před druhou světovou válkou, Paul na klíně matky
Původní plán, jak uniknout před Adolfem Hitlerem, byl celkem prostý ‒ emigrovat do USA. Americká ambasáda rodině skutečně slíbila povolení, měli ale vydržet do 15. září 1939. Jelikož po březnové okupaci vyměnili Turnov za Prahu, kde se mohli jako Židé snáze skrýt v davu, čekali. K idyle to ovšem mělo daleko. Přibývalo indicií, že odjezd z Čech nebude úplně samozřejmý, Rausnitzovi se proto rozhodli odejít přes Ostravu do Polska s tím, že do USA pojedou z Varšavy.
Jako první vyrazil otec s nejstarším synem Walterem, při přechodu hranic je ale zatkli vojáci a oba skončili ve vězení. Leonora, mimořádně akční žena, ihned vyrazila na sever Moravy a v pražském bytě nechala jedenáctiletého Paula se starším bratrem Egonem. Instrukce zněla: jakmile zavolám, běžte na nádraží a přijeďte za mnou do Ostravy. Setkali se po dvou dnech, ale jen na chvíli ‒ matka sehnala pro hochy jiného převaděče. Ten selhal stejně jako otcův, takže i Egon s Paulem, dva školou povinní kluci, se ocitli za mřížemi.
Naštěstí ne nadlouho, Leonoře se podařilo dojednat, že je velící důstojník všechny pustil a vyhostil do Polska. Rodina se dostala do Krakova, odkud pořád ještě spřádala plány na odjezd do USA. Po 1. září a začátku války se jich ale musela vzdát a začali se dívat nikoli na západ, ale na východ.
V příštích třech letech částečně pěšky, částečně vlakem projeli jako uprchlíci před nacistickou expanzí velkou část Sovětského svazu. Paul si během toho vyzkoušel i první podnikatelské krůčky ‒ to když v ukrajinské vesničce Klosov, kde jeho otec jeden čas pomáhal místní židovské komunitě jako lékař, prodával na nádraží ruským vojákům mířícím na frontu limonádu: „Nakoupil jsem ji v obchodě a v parných dnech využil toho, že vojáci mají žízeň.“
Paul (zcela vlevo) s bratry a otcem po návratu z války na jablonecké plovárně
Finále sovětské anabáze, během které Paul s rodinou prodělali několik těžkých nemocí a protloukali se až turkmenskému Čardžou, přišlo v září 1942, kdy přijeli do Buzuluku na Uralu. Tam přijeli, aby vstoupili do československé armády generála Ludvíka Svobody. Paul, kterému bylo tehdy 14 let, dostal vojenskou knížku číslo 973 a nastoupil k elévům, kteří pomáhali důstojníkům se vším, co bylo potřeba. Uniformy rodinu načas rozdělily, Walter musel na frontu, kde byl raněn, odvelen byl i Egon, takže se všichni shledali opět až v květnu 1945, když Sověti s pomocí Svobodova vojska osvobodili část Československa.
„Po návratu jsme věděli, že musíme zase odejít. Po těch letech v zemi, kde vládli komunisté, jsme ani nic jiného cítit nemohli. Kam šlápnou, odtud se nehnou,“ vypráví Paul Rausnitz, proč už v roce 1946 utíkali z Československa znovu, tentokrát do USA.
Celá rodina vstoupila v roce 1942 do Svobodovy armády v sovětském Buzuluku
Andrej Babiš se mírně skloní a potřese Paulovi pravicí. Ten se neznatelně usměje a převezme od něj plaketu Ceny Arnošta Lustiga. Květnové ceremonii v rezidenci pražské primátorky přihlíží Adriana Krnáčová, kardinál Dominik Duka, někteří členové vlády, řada byznysmenů. Pro devadesátiletého podnikatele je ten okamžik mimořádně cenný. Při pohledu na směr, kterým se česká společnost ubírá, se ale nemůže zbavit trpkého pocitu.
„Štve mě, že jsou tu lidé, kteří se nepoučili, kterým jde jen o moc a nezajímá je cena, jakou za to zaplatíme,“ říká. Na mysli má především posilování komunistů, kteří získávají čím dál větší vliv. Zlobí jej také xenofobní a rasistické názory, jaké reprezentuje třeba populistické hnutí Tomia Okamury. Paula Rausnitze, který v roce 2013 dostal z rukou prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání za podnikatelské zásluhy, to mrzí i s ohledem na významná letošní výročí: „Je to ostuda. Zvlášť letos, kdy si připomínáme 100 let od vzniku demokratické republiky a 70 let od komunistického puče.“
Když v roce 1989 sledoval krach komunistické nadvlády nad východní a střední Evropou, na mysl mu přišla jednak chuť pomoct zdejším ekonomikám, jednak obchodní příležitosti. A tak v jednašedesáti vyrazil přes oceán hledat nový byznys, zajímaly ho továrny na optickou techniku, s níž obchodoval v Americe. Zavítal do Varšavy, do Rumunska, do Bratislavy, ale nikde ho nic neoslovilo. Až na Slovensku se úplnou náhodou doslechl, že kousek od hranic v Přerově sídlí fabrika zvaná Meopta, která by se mu prý mohla líbit. Takže si ve Vídni půjčil tmavý mercedes třídy E a se svým švýcarským spolupracovníkem Aloisem Bellem vyrazil na obhlídku.
Až v Přerově objevil, byť trochu zaprášené, to, co hledal. Paul v podniku, který se zaměřoval hlavně na dodávky pro armády Varšavské smlouvy, viděl výbornou šanci – pro sebe i pro firmu samou. Došlo mu, že by pro ni dokázal sehnat na Západě zakázky, které jinak končily u mnohem větších, ale i dražších konkurentů. V Přerově na něj koukali nedůvěřivě, čtyři dekády komunistické propagandy namířené proti emigrantům a kapitalistům udělaly své.
Obě strany nicméně začaly spolupracovat už v roce 1990. Paul Rausnitz do skupiny Meopta, která se při restrukturalizaci rozdělila do několika divizí, majetkově vstoupil poprvé v roce 1992. Své postavení v ní postupně upevňoval, na konci 90. let jí výrazně pomohl zbavit se dluhů a v roce 2003 ji plně ovládl, když vytěsnil poslední akcionáře z privatizačních dob. On sám odhaduje, že do její postupné záchrany investoval kolem miliardy korun.
Historie Meopty sahá do 30. let minulého století. U jejího vzniku stál přerovský učitel a optik Alois Mazurek. Tomu se před válkou podařilo vybudovat ambiciózní firmu, která vyráběla čočky, lupy, dalekohledy a v čím dál větší míře i vojenské vybavení, třeba periskopy nebo součástky pro letecké kamery. Právě kvůli svému armádnímu programu se stala cenným soustem pro nacistické okupanty, později pro komunistické plánovače. Jenže s pádem železné opony přišel i fatální propad zakázek pro Meoptu a firmu bylo třeba kompletně předělat.
Loni Meopta utržila 2,5 miliardy korun, zisk před zdaněním a odpisy dosáhl 250 milionů, naprostá většina její produkce šla na export. Přes dvě třetiny optických elementů, které se v Přerově a v americké pobočce vyrobí, je určeno buď pro firmy jako Applied Materials, které vyrábějí a kontrolují mikročipy, nebo do profesionálních digitálních projektorů. Více než pětina produkce připadá na sportovní optiku, tedy především dalekohledy, a zbytek, ve srovnání s minulostí naprostý zlomek, jsou armádní kontrakty. „To je dnes už jen taková třešnička na dortu,“ vysvětluje ředitel Meopty Vítězslav Moťka s tím, že pro rok 2018 společnost očekává asi desetinový růst tržeb směrem ke 2,7 miliardy korun.
„Zaměstnanci jsou pro mě jako rodina,“ říká Paul Rausnitz v brněnské restauraci a moc u toho nepřehání. Fakt, že nemá vlastní potomky, je jedním z mála jeho životních traumat, sám to označuje za svou největší chybu. Jednou sice byl krátce ženatý, ale svazek se nevyvedl, a tak se Paul na několik dalších desetiletí raději naplno oddal byznysu.
Jeho kolegové se smíchem vzpomínají, jak se při obchodních cestách po světě večer chodili bavit do barů, zatímco Paul zůstával v pokoji a studoval výroční zprávy a smlouvy. „Kdybychom mu ale řekli, že dole narazí na bankéře, určitě by se k nám připojil,“ říká jeho bratranec a dlouholetý spolupracovník Steve Israeler. S Paulem jsou si mimořádně blízcí, v New Yorku jejich byty dělí jen Central Park ‒ zatímco Paul bydlí na Páté avenue v honosné části Upper East Side, Steve je spokojený na západní straně Manhattanu. „On má v hlavě kalkulačku. Kdyby Paula nedrželi zpátky jeho bratři v Americe, byl by z něj dnes ne dolarový milionář, ale miliardář. On měl velké vize, ale oni mu je nedovolili realizovat. Tak nám alespoň všem spravoval soukromé peníze. To on mě naučil investovat na burze.“
Paul Rausnitz s partnerkou Marií
Marii Vlašicovou, ženu, s níž by rád založil rodinu, potkal Paul až koncem 90. let, kdy už bylo pro oba příliš pozdě, aby měli děti. Seznámili se za zcela neromantických okolností koncem 90. let, kdy Marie vedla brněnskou pobočku rakouské banky Creditanstalt a Paul k ní přišel požádat o úvěr pro Meoptu. Sice ho musela odmítnout, jinak si ale padli do oka a po čase ji přetáhl do Přerova, kam nastoupila jako finanční ředitelka. A postupně se z nich stali nejen blízcí spolupracovníci, ale i životní partneři, byť nějakou dobu svůj vztah drželi v tajnosti.
„Moc bych si přála, aby zvolnil, tlačím ho k tomu, aby ze života něco měl. Vždyť je mu 90 let. Večer se mě zeptá, jaké bude druhý den počasí, ale k čemu mu to je, když ráno stejně sedne do auta a chce jet do kanceláře?“ zlobí se elegantní tmavovláska. Hněvá se ale spíš naoko, sama ví, že předělat Paula se jí už nepodaří a dost možná by to ani k ničemu dobrému nevedlo. Obchodnické myšlení ho nikdy neopouští, i dnes stejně jako v roce 1990 by měl chuť udělat velkou investici. Když se ho u kávy ptám, co by ještě chtěl stihnout, bez váhání řekne: „Rád bych investoval do nějaké firmy. Moc se mi líbí výrobce nemocničních lůžek Linet. Četl jsem, že hledají investora. Tak něco takového se mi honí hlavou.“
Ještě před odchodem do USA založila Leonora Rausnitzová v Československu firmu, která obchodovala s bižuterií. Naplnila tím své dávné ambice, do byznysu zapojila i syny a rychle si vybudovala síť zákazníků v několika evropských zemích.
Přičinlivým lidem, jako byli Rausnitzovi, doba sice přála, oni však věděli, že musí pryč, než vše zadusí bolševici. Do New Yorku připluli v květnu 1946 a pro život v Americe měli lepší výchozí podmínky než stovky dalších imigrantů kolem nich ‒ měli peníze z cenností, které si před válkou poslali do Británie, a v Evropě navíc dobře fungující firmu. Ta měla ještě v únoru 1948 tři desítky zaměstnanců a do USA vypravovala každý týden 25 beden bižuterie a drahých kamenů, které si u ní objednávala americká společnost WEPRA ‒ akronym jmen Walter, Egon, Paul Rausnitzovi.
Komunisté po únoru 1948 jabloneckou filiálku znárodnili a Rausnitzovi rázem neměli kde brát zboží pro své klienty z Connecticutu, což bylo americké bižuternické centrum. Spojili se však s jinými původně severočeskými rodáky, kteří hledali někoho, kdo by jim pomohl s distribucí za oceánem – s rodinou Swarovských. Jejich šperky byly tou dobou už slavné, ale jako o subdodavatelích pro výrobce bižuterie se o nich aspoň v USA moc nevědělo.
Spojení se Swarovskými bylo pro Paula Rausnitze osudové. S Manfredem Swarovským, vnukem zakladatele slavného rodu Daniela, se spřátelili natolik, že spolu vyráželi i na dovolené. Na konci 90. let bratři rakouskému koncernu prodali svou společnost WEPRA, která měla v té době čtyři desítky zaměstnanců a roční obrat zhruba 25 milionů dolarů. Nebyla ovšem jejich jediným podnikem, v 60. letech totiž pronikli i do optického byznysu ‒ z této druhé rodinné firmy Paul poté, co ovládl Meoptu, udělal Meoptu USA a jejích několik desítek zaměstnanců přestalo postupně montovat letecké budíky nebo speciální knoflíky a začali sestavovat to, co jim poslali z Přerova.
Bratři Walter, Egon a Paul byli v byznysových kruzích New Yorku známí tím, že se podobně jako italští gangsteři vždy vítali polibkem na tvář na důkaz toho, že při sobě jako rodina stojí. Byli ale dost odlišní ‒ Egon byl nejtišší a fungoval jako finanční ředitel, Walter byl rozhodný a Paul dostal do vínku největší obchodnický talent a jako nejmladší z nich i nejvíc energie.
Do Československa se tak po roce 1989 vypravil sám za sebe. A s sebou vzal jediného člena rodiny, který měl chuť na nová dobrodružství, Walterova syna Gerryho. Narodil se 31. ledna 1953 nejstaršímu z bratrů a při pohledu na fotografie je patrná velká podobnost s otcem ‒ zdědil po něm silné čelisti, výrazné oči a přísné rysy ve tváři. Naopak Paulovi dodávají jeho mírně odstávající uši, vlnité vlasy a zakulacený nos uličnický výraz. Gerry vystudoval daně na Newyorské univerzitě a po škole nastoupil do banky Goldman Sachs, po několika letech ale vyslyšel otcovo volání a připojil se k rodinné firmě WEPRA.
Po roce 1990 nebylo Gerrymu ještě ani čtyřicet a obchodní ambice jednašedesátiletého strýčka mu imponovaly, zvlášť ve srovnání s otcem a druhým strýcem, kteří už spíš než na byznys pomýšleli na odchod do penze. Společně s Aloisem Bellem, který dodnes také v Meoptě působí, se stal klíčovým Paulovým partnerem. A postupně bylo čím dál jasnější, že i jeho nástupcem a tím, kdo firmu jednou převezme, je Gerry. Na něj a jeho pětatřicetiletého syna Davida ostatně Paul už před časem převedl bezmála poloviční podíl ve firmě. Pořád je to ale on, kdo má poslední slovo. Což je důvod občasných Gerryho neshod se strýčkem. Zatímco pro Paula je Meopta srdeční záležitost a dlouhodobě například odmítá vyplácet dividendu, Gerryho přístup k firmě je pragmatičtější. Sám mimo jiné přiznává, že kdyby se mohl vrátit v čase, více by si rozmýšlel, zda s Paulem do jeho českých eskapád vyrazit.
Gerry oficiálně zastává post CEO Meopta Group, má tedy pod sebou jak českou, tak americkou divizi. A právě Amerika a byznys v ní ho coby rodilého Američana vždycky přitahovaly. Byl motorem projektu Meohub, kdy nabízel českým podnikům pomoc při pronikání na americký trh, a nyní pomýšlí na další ambiciózní cíl: chtěl by Meoptu přivést na burzu v New Yorku.
„Jsme ve stadiu úvah, ještě to není definitivní. Hlavní důvody, proč do toho případně jít, jsou dva ‒ jednak bychom získali nějaký kapitál na akvizice, jednak bychom mohli pomocí akciových nabídek nalákat i některé zaměstnance. Konkurence na trhu práce je velká,“ vysvětluje Gerry.
Paul se k úvahám o IPO staví odměřeně. „Uvidíme,“ krčí rameny a říká, že si počká, až co vyjde z jednání s bankéři. Moc dobře ale ví, že nemůže svého příbuzného a jeho plány shazovat: Gerry na vlastní kůži mnohokrát zažil syndrom synů úspěšných podnikatelů – jejich otec, v tomto případě strýček, je sice ponouká, aby šli k němu do firmy, zároveň je ale svou aktivitou a rozhodností neustále zastiňuje a brání jim ukázat, co v nich je. I kvůli tomu nějakou dobu nebylo zřejmé, zda Meopta po Paulově smrti skončí u Gerryho, nebo bude lepší pro ni zavčasu najít kupce.
Paul se svým synovcem Geraldem (vpravo) a jeho synem Davidem
„Už je to jasné, společnost připadne synovci,“ říká rezolutně Paul Rausnitz. Co se s ní bude dít pak, je otázkou. Gerry, který nedávno překonal rakovinu i vážné rodinné problémy, tvrdí, že podnik chce rozvíjet, kromě úvah o vstupu na burzu nyní sonduje i možnost rozšíření směrem na východ ‒ jedná o tom, že by Meopta měla továrnu na některé levnější výrobky v Malajsii. Každopádně Gerry po Paulově smrti plně ovládne společnost, jejíž hodnota by se při prodeji pohybovala mezi třemi a čtyřmi miliardami korun.
Jak je u Rausnitzových zvykem, rodina je základ. Kdykoli Gerry mluví o svém strýčkovi, je z jeho slov patrná velká úcta a respekt, který k němu, i přes občasné obchodní a manažerské rozepře, cítí. Aby ne, ti dva toho spolu v posledních dvou dekádách prožili jako málokdo. Stačí, aby začal vyprávět, a je jasné, že svého strýčka zná do posledního detailu. Jednou spolu třeba čekali na letišti v Bostonu, když Paul zmínil, že by si dal cheeseburger. „Pojď, půjdeme támhle do Burger Kingu,“ navrhl strýček. Gerry oponoval, že to není dobrý nápad, že to je fastfood, tedy něco, nač Paul není zvyklý. Jenže ten už byl rozhodnutý, a tak přistoupili k pokladně.
„Prosím cheeseburger, ale udělejte mi ho medium,“ nakázal Paul prodavačce, která jeho objednávku poslala do kuchyně, kde brigádníci sázeli jeden hamburger za druhým. Když po pár minutách u stolku ochutnal svůj oběd, div že ho nevyplivl. „Co to je, vždyť jsem to chtěl medium?!“ rozčiloval se. Podle Gerryho to však Paula neodradilo, zvedl se a šel si ke kase stěžovat, že nedostal, oč žádal a za co zaplatil. „On prostě všude očekává určitý standard. A je mu jedno, zda jde o McDonald’s, nebo o pětihvězdičkový hotel.“
Pódiu olomoucké filharmonie dominuje klavír Petrof, velké projekční plátno a saténově rudé sofa. Operní legenda Richard Novák už dokončila své vystoupení a moderátor k sobě perfektní angličtinou zve hlavní postavy večera ‒ Paula Rausnitze, jeho ženu Marii Vlašicovou a synovce Gerryho. Oslava 90. narozenin, kterou uspořádalo vedení Meopty pro svého majitele, je v plném proudu.
Paul, když kolem něj defilují gratulanti a přátelé, se snaží vždy stát. A postaví se i tehdy, když má k hostům pár slov pronést. Je 9. května, den po 73. výročí konce druhé světové války a den poté, co Donald Trump oznámil, že USA stáhnou svůj podpis z mezinárodní jaderné dohody s Íránem. „Je to správný krok,“ říká Paul do mikrofonu, a místo aby hovořil o svém životě, chválí vládu Donalda Trumpa za nejnovější zahraničněpolitické rozhodnutí, které ovšem v Evropě i u velké části Američanů vyvolalo rozpaky a hněv.
Paul Rausnitz, sám někdejší uprchlík a světoběžník, je podporovatelem 45. prezidenta USA, který směruje svou zemi k většímu izolacionismu a hrozí obchodní válkou Číně i EU. „Jsem naštvaný na evropské země, protože dělají stejnou chybu jako v roce 1938. Tehdy se dohodly s Mussolinim a tím malířem pokojů z Vídně. Uvěřily mu, že když v Sudetech všichni mluví německy, chtějí být součástí Německa. Teď dělají stejnou chybu, že věří někomu, komu věřit podle mě nejde, tedy Íránu,“ vysvětluje mi, když spolu druhý den řešíme, jak se dívá na dění ve světě a jak je coby republikánský volič spokojený s Trumpem. A nevadí mu, že realitní magnát z New Yorku, který pravidelně nadhodnocuje svůj majetek o mnoho miliard dolarů, chce stavět zdi a mluví o tom, že by na evropské výrobky mohl uvalit vyšší cla? Podle Paula Rausnitze je to jen forma nátlaku, nic, čeho by bylo třeba se bát. A překvapivý je i jeho pohled na dnešní Rusko: „Je důležité mít dobré vztahy s partnery. Myslím, že se Trump bude snažit sundat sankce na Rusko. Je to správný postup. Máme jít krok po krůčku, ale nemůžeme spolu přece vůbec nemluvit.“
V těch chvílích z něj promlouvá to, čím je v první řadě ‒ obchodník. A ne muž, který strávil řadu let v Sovětském svazu, jen máloco nenávidí tak jako komunismus, a kudy chodí, tam zdůrazňuje, jak důležitá je podpora demokracie a připomínání hrůz 20. století.
Autory fotografií pro Forbes jsou Jiří Turek a Jana Jabůrková.
