Dvaatřicet filmů, devatenáct kategorií a třicátý ročník. Ceny Českého lva udělí Česká filmová a televizní akademie jejich tvůrcům už v sobotu 4. března.
V nominacích jsou filmy Arvéd, Il Boemo, Jan Žižka, Oběť nebo Banger. Prezident akademie Ivo Mathé je jedním ze čtyř lidí, kteří už vědí, kdo si křišťálovou sošku z dílny designéra Ronyho Plesla nakonec odnese. „A nikdo ze mě výsledky dopředu nevytluče,“ říká se smíchem.
Českého lva stvořil Petr Vachler, od začátku jste u projektu i vy. Jak moc se cena během let proměnila a má dnes pro tvůrce větší váhu?
Dříve byla její podoba víc komerční, což odpovídalo tomu, že šlo o Petrův soukromý projekt. Teď je Akademie zapsaný spolek, který má svou produkci, řád, můžeme žádat o granty, navazujeme spolupráci se sponzory. Tvůrcům může pomoci získat podporu pro další snímky, otevřít dveře ke sponzorům, zvýšit kredit.
Ceny se udělují v devatenácti kategoriích, tolik jich v začátku nebylo. Když se zvýšil počet kategorií, zvýšil se se i počet porotců?
Akademie se každý rok rozrůstá o nové členy. V počátcích jsme měli problém ji vůbec složit. Teď jsou noví členové delegovaní především z řad oceněných tvůrců. V těch hlavních kategoriích mohou hlasovat všichni akademici, kterých je kolem tři sta sedmdesáti, další specializované komise, rozhodující o nejlepším zvuku, střihu nebo kameře, mají už počet zúžený třeba na padesát.
Pak se to ještě různí podle kol – v prvním letos hlasovalo sto osmdesát tři akademiků a akademiček, ve druhém dvě stě sedmnáct. To je jedno z nejvyšších čísel v historii Lvů.
O sošku se může hlásit každý?
Po splnění podmínek. U celovečerního filmu je to distribuce do kin, u dokumentů to dříve bylo také jedno z kritérií, ale pak jsme zjistili, že to řadě snímků ubližuje. Ne každý dokument se do kina na povinný počet projekcí dostal. Takže se od toho ustoupilo. Navíc se zvláště v době covidové rozjely alternativní distribuce, kdy probíhaly premiéry online. Musíme myslet i na ně.
Překvapilo vás někdy za těch třicet let, jak hlasování dopadlo?
Já už jsem v branži ostřílený, takže mě jen tak něco nepřekvapí. Ale určitě bylo pár okamžiků, kdy se to povedlo. Třeba vás zarazí, když má nějaký film třeba patnáct nominací a žádnou z nich nepromění (Fair play režisérky Andrey Sedláčkové nezískal ve dvaadvacátém ročníku žádnou z patnácti možných cen, pozn. red.). Stát se to může, byť ta cena uteče třeba o pár bodů.
Viděl jste všech dvaatřicet nominovaných filmů?
Asi bych lhal, že jsem všechny viděl až do konce, ale naprostou většinu z nich ano. Dá se to zvládnout, chodíte-li během roku na premiéry, a můžete díky tomu projekce rozvrhnout.
Jaký z nich vás zaujal?
Nerad bych vyzvedával jeden nad jiné. Ale něco vám prozradím: když jsme dávali dohromady historii Českých lvů, tak v roce 1994, tedy v úplně prvním ročníku, vyhrála za rok 1993 Šakalí léta. A to byl tehdy zrovna jediný film, na kterém nespolupracovala Česká televize, takže jsem se z toho úplně neradoval (Ivo Mathé byl v té době jejím generálním ředitelem, pozn. red.).
Zpětně ale musím uznat, že ho tvůrci udělali vážně dobře. Dalších kvalitních filmů byla celá řada, namátkou třeba Želary. Ale je těžké porovnávat, každý vidíme kvality filmu jinak – zvláště my, kteří jsme se oblasti věnovali a studovali ji. Kdysi jsem seděl v komisi, která rozhodovala, kterých dvě stě českých filmů by se mělo prioritně digitalizovat. A to je také těžké.
Je Marketa Lazarová úplně to nejlepší z české tvorby? Já si myslím, že ano, ale najdete pár lidí z profese, kteří tím filmem pohrdají. Každé takové hodnocení je obtížné a filmům nastavují stejně největší zrcadlo diváci.
Bude letošní jubilejní ročník něčím výjimečný?
Chystáme řadu překvapení. Mohu prozradit, že o hudební doprovod se postarají The Antagonists Jana P. Muchowa a jejich speciální host: zpěvačka, skladatelka a držitelka Oscara Markéta Irglová. Ceny pak budou předávat někteří ocenění tvůrci nebo protagonisté Lvů z let minulých, například Jan Svěrák, Jiří Bartoška, Bolek Polívka nebo Halina Pawlowská.
Jak vybíráte moderátory slavnostního večera?
Obtížně. A už jich za ty roky bylo hodně. Třeba Marek Eben nechtěl znovu a je i dost dalších lidí, kteří odmítají z velmi racionálních důvodů. Jde o těžkou a nezáviděníhodnou práci a málokdy se zavděčíte.
Například Adéla Vinczeová byla perfektní, ale ne všichni přijali pozitivně, že se České lvy uvádí slovensky. To mě překvapilo, protože byla brilantní. Teď máme Jirku Havelku, který je ochotný moderovat podruhé, za což jsme rádi.
Jak moc mohou improvizovat?
Jedou podle scénáře, na improvizaci příliš prostoru nemají. Spíše jsou pod velkým časovým tlakem, protože tím, jak přibylo kategorií, máme problém se vůbec vejít do dvou hodin. Nejsme na Oscarech, trvajících pět hodin. Doma před televizí to možná ještě zvládnete, ale sedět takhle dlouho v sále na jednom místě? Vše má své limity, a ty dvě hodiny jsou ažaž.
Když už jste zmínil Oscary, do boje jste vyslali snímek Petra Václava Il Boemo. Do nominací se nakonec nedostal, nicméně doma může získat až jedenáct sošek. Přál byste mu úspěch?
Patří k favoritům a byla na něm odvedena neuvěřitelně poctivá práce. Vím, jak dlouho Petr Václav film připravoval, a když tohle téma zvolíte, jste odkázáni na italskou a francouzskou participaci, bez níž to nejde. To je pak vidět na castingu a koprodukci.
Znám některé Italy, kteří to téma chtěli zpracovat také, alespoň jako dokument, takže Petr Václav operoval v prostoru, kde těch pokusů bylo víc. A i když to s sebou může nést i své nevýhody, stále je to filmařina první třídy.
Proč byl vlastně posledním českým filmem, který získal Oscara za cizojazyčný snímek, před více než čtvrt stoletím Kolja Jana Svěráka?
Je těžké odhadnout náladu amerických akademiků. Někteří čeští tvůrci si na sošku zálusk dělali, dokonce pro ni svůj film skoro připravovali. Ale nikdy nevíte, jaké téma zrovna zabere. Navíc zahraniční filmy vybírá jen část z porotců.
S tím souvisí přirozeně i propagační kampaň, na kterou nikdy nebudeme mít. Fond nám dá na Oscara 1,2 milionu korun, za což tam sotva delegace tvůrců doletí, natož aby mohla dělat opulentní promítání. Některé jiné státy do toho jdou vehementněji.
Navíc když si uvědomíte, že jen ve střední Evropě je obrovsky silná polská kinematografie, italská, francouzská, španělská… Konkurence je skutečně velká.
