Původně se měl její dokument jmenovat Poslední den války. Název debutu ukrajinské režisérky tvořící v Česku Oksany Moiseniuk se však ukázal až moc optimistický.
Snímek zachycující den osmi Ukrajinců žijících v České republice po ruském napadení Ukrajiny nakonec dostal název podobný, i když méně optimistický: Osmý den války. A ten zůstává aktuální i dlouho po jeho premiéře na karlovarském filmovém festivalu nebo zahajovací projekci na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
Rok po začátku ruské agrese se s režisérkou setkáváme u příležitosti rozhovoru.
Jaké emoce převažují rok po začátku války?
Teď už určitě takové smíření nebo přijetí situace. Na začátku byla první emocí nevěřícnost, že se něco takového může vůbec dít. Potom strašná naštvanost, agresivita a nenávist. Myslím, že jsme fakt prošli všemi fázemi. Teď už je to přijetí reality, ve které musíme žít a něco dělat. Nebo bychom měli v rámci možností, které máme.
Na začátku jsem vynaložila hrozně úsilí pro veškerou podporu, pro veškerou pomoc, dala do toho hodně energie a pak v určitý okamžik pochopila, že je to na dlouho a že se musím šetřit a najít klid v každodenním životě.
Mám teď fázi, že se snažím najít něco dobrého v každém dni. A samozřejmě se psychicky připravuji, protože všechno poukazuje na to, že jaro a léto budou nejnáročnější. Víme, že Rusko zase shromažďuje síly
Dá se s ním vůbec na každodenní úrovni vyrovnat?
Moc mi pomáhá něco dělat. Opravdu se ukázalo, že dělání, jako v té české písničce, dává nejvíc smysl. Spousta lidí, třeba Ukrajinců žijících v Čechách, mi psalo, že mají pocit viny z toho, že jsou tady a nemůžou dělat nic. Tenhle pocit jsem nikdy neměla, protože jsem se v rámci svých možností snažila pomáhat uprchlíkům nebo na informační frontě tím, co vlastně nejlíp umím.
Když vidíte, že někomu pomohla humanitární pomoc, že jste někomu pomohli najít práci nebo školu a nějak se tady usadit… Dělání je to, co vám dává smysl. Určitě mi k tomu pomohla i práce na dokumentu, byl to takový druh terapie. A když už toho měli po pár měsících všichni dost, já díky filmu o tématu opět mluvila v médiích a měla pocit, že ho znovu otevírám. Jestli se pak nad ním někdo zamyslí a já změním jeho vnímání, i tímhle jsem přínosná.
Propsala se do dokumentu právě touha něco změnit?
Musíme si uvědomit, že film se točil přesně týden po začátku invaze, že to byl osmý den a přelom našeho starého a nového světa. Všichni, ať už Ukrajinci, nebo Češi, si uvědomili, že ještě jednou nohou stojíme ve starém světě, který jsme znali, ale druhou nohou už v tom novém. A že nic nebude jako dřív.
Každý člověk, kterého jsem kolem sebe znala, měl tehdy potřebu nějak pomoci a něco dělat. Když jsem přes noc vlastně oslovila kameramany a režiséry, které jsem znala ve svém okolí, i je hnala touha pomoci a být přínosný.
Tímhle stylem probíhala i moje koordinace, byla jsem takové svazovací poutko, protože na jedné straně už mě znala spousta Čechů, kteří mě kontaktovali, že chtějí pomoct Ukrajině, ale neví, co dělat nebo kam se obrátit. Na druhé straně jsem měla spoustu Ukrajinců, kteří pomoc potřebovali. Z toho posléze vznikl i dokument.
Jak náročné bylo najít jeho protagonisty?
Snažila jsem se, aby byly linky různorodé. Když jsem měla třeba manažerku dětského centra a podnikatelku, bylo pro mě hrozně důležité zároveň ukázat, že takoví Ukrajinci tady jsou, ale že je tady i velká část třeba stavebních dělníků nebo uklízeček. A hrozně mě zajímalo, jak v ty dny válku prožívají oni.
Najít je nebylo těžké, protože jsem se mezi nimi pohybovala. Díky tomu jsem měla důvěru těch lidí, protože jsem je všechny poznala už před válkou, anebo během předchozího týdne, kdy jsme spolupracovali na zajišťování pomoci. Nejtěžší bylo je přesvědčit, aby nás pustili do svého soukromí.
Odpadla takto nějaká linka, u které vás to vyloženě mrzí?
Moje vysněná linka byl den s naším tehdejším velvyslancem, který už ve své funkci skončil a nyní je náměstkem ministra zahraničních věcí na Ukrajině. Chtěla jsem strávit den s kamerami na ukrajinském velvyslanectví, a i když jsem s nimi měla dobré vztahy, protože jsem pro ně točila spoustu věcí a znali jsme se mnoho let, tak nám to nebylo umožněno.
Naprosto to chápu, protože se tam určitě řešila i spousta tajných věcí. Ale dodneška mě to vlastně mrzí. A chybí mi tam ještě duchovní složka, protože náboženství je velkou vnitřní součástí každého Ukrajince. Kostely byly přeplněné a my měli spoustu krásných záběrů z těch pražských, ale na dějovou linku to nebylo.
Zůstalo jen váhání jednoho z dělníků, jestli má opustit Česko a jet domů bránit vlast, anebo zůstat tady a dál pracovat na stavbě a podporovat domov finančně. Když se ho jeho kamarádi na stavbě ptají, nakonec řekne, že všechno je v rukou božích. Je to takový fatalismus, oddání se nějaké vyšší síle a víra, že já jako malý človíček nic změnit nemůžu.
Vyřešili si vaši hrdinové tohle dilema? Jsou smířeni se svým rozhodnutím?
V rámci dalšího dokumentu, který točím už pět let a pracovala jsem na něm ještě před Osmým dnem, s nimi točím dál a nemám pocit, že by s tím byli vyrovnaní – i vzhledem k tomu, že jim postupně do války berou další a další kamarády. Každý už má známého, souseda, kamaráda nebo spolužáka, který už je mrtvý anebo zraněný.
Je mimochodem takový stereotyp, hlavně ze strany Čechů, že každý mladý Ukrajinec by měl jít bojovat. Můj názor asi nebude úplně populární, ale jestli chci zemřít, je to moje osobní rozhodnutí a nikdo mě do něj nesmí nutit – i když vím, že by prospělo mé vlasti. Navíc když jste po škole přijel do Čech a pět let děláte stavebního dělníka a třeba mícháte maltu nebo sedíte u počítače, protože jste ajťák, tak to neznamená, že na Ukrajině budete přínosný.
Mám velmi blízkého kamaráda ze Lvova, který dostal povolávací rozkaz a už je na výcviku čtyři měsíce. Musíte si projít nějakými cvičeními, abyste tam k něčemu byl. Je tu i spousta příběhů mezi mými kamarády, kteří na vlně solidarity a šoku odjeli třeba do Užhorodu a šli se nahlásit do domobrany, ale tam jim řekli, že je teď nepotřebují, protože je velká spousta dobrovolníků. Jeďte domů a my si vás zavoláme. A už je to skoro rok, co si je nezavolali.
Ti kluci se zároveň podle ukrajinského zákona nemohou vrátit do Čech, takže přišli o jakoukoli možnost výdělku a sedí teď někde na Ukrajině a čekají, až budou potřební, až je povolají. Navíc finanční podpora od Ukrajinců po celém světě je strašně důležitá. Každý si pro sebe vybral cestu, jak bude do války zapojen.
Změnil někdo z dokumentu své rozhodnutí zůstat v Česku?
Nedávno jsem měla s jedním z dělníků zajímavý rozhovor a on přiznal, že nemá odhodlání jít bojovat. Bojovat neumí a nechce zemřít. Je mu tak šestadvacet, je to mladý kluk, ale říkal, že až skončí válka, tak bude mezi prvními, kdo pojede Ukrajinu stavět a bude to dělat zadarmo, protože si teď strašně váží těch, kdo dokážou být na frontě.
Jaké jste na dokument měla ohlasy od ostatních Ukrajinců?
Hlavní cílovou skupinou jsou spíš Ukrajinci žijící v Česku, na Ukrajině ten dokument zatím viděl málokdo. Teď ho budu přihlašovat na největší ukrajinský festival dokumentárních filmů. V diskusích jsem slyšela názory, že jsme ve filmu ukázali opravdu to, co ukrajinská komunita první dny války prožívala. Navíc se dostal i do předvýběru šestnácti dokumentů nominovaných na Českého lva. Jako debutující režisérka jsem za to strašně vděčná.
Neláká vás natočit rozsáhlejší formát?
Přemýšlela jsem, že by mě bavilo natočit po roce dokument se stejnými postavami. Ale teď už tam není taková koncentrace emocí. Teď už je to prostě každodenní život a jsem si jista, že během jednoho dne by se už nic tak nabitého a emotivně silného nemohlo stát.
Kdybych měla točit další dokument o válce, byl by spíš o nějakém intimnějším a hlubším příběhu jedné rodiny a otevřel mnohem víc témat. Spousta lidí má na válku povrchní pohled, vidí jenom ničení, bomby, rakety a zbraně. Válka ale zahrnuje spoustu mikropříběhů, u kterých si člověk neuvědomuje, že se dějí statisícům lidí.
Vy sama jste v Česku už patnáct let. Co vás vlastně motivovalo sem přijít?
Řekla bych, že to bylo spíš rozhodnutí mé rodiny, a měla jsem takové dva pokusy. Poprvé mi bylo třináct a byla jsem tady tři roky na základce. To bylo rozhodnutí mé rodiny, byla jsem nezletilá a oni sem jeli za prací, takže jsem jela s nimi. Pak jsem se vrátila na Ukrajinu, studovala žurnalistiku a v osmnácti letech měla druhý pokus. Ne kvůli studiu, ale spíš za nějakým lepším živobytím. Navíc jsem tu už měla celou rodinu.
Pro nás ze Zakarpatí, které bylo součástí Československa, je už takovou tradicí jezdit do Česka – jsme si blízko jak mentálně, tak jazykově. Stalo se to takovým mainstreamem, navíc Česká republika tehdy dostávala spoustu dotací z Evropské unie a začalo se tady hodně stavět, takže byla poptávka po pracovní síle. V Zakarpatí naopak po rozpadu Sovětského svazu zavřela spousta fabrik a řada lidí přišla o práci.
Jako novinářka jste pak pracovala hlavně v televizi, věnovala jste se lifestylovým tématům. Kdy přišel zlom směrem k dokumentaristice?
Nevím, jestli to souviselo s věkem, ale po třicítce jsem si uvědomila, že chci dělat nějaká sociálně přínosnější témata. Že už jsem z lifestylu tak trošku vyrostla a moc už mě nebaví, i když mi vydělává peníze.
Když jsem v roce 2018 začala pracovat na svém prvním dokumentu, tak jsem jako samostatná producentka a režisérka musela investovat hodně svých financí – a právě lifestylovými pořady jsem vydělávala peníze, které jsem potom mohla vložit do přínosnějších témat.
Je už pro vás financování snazší?
Dokumentaristka je prostě obor, kde si moc nevyděláte. Musíte kromě dělat ještě něco jiného a zrovna Osmý den v podstatě splácím doteď. Musel vzniknout dost rychle, aby byl aktuální, takže nebyla možnost obrátit se třeba na Státní fond kinematografie.
Hodně nám sice pomohla Česká televize, ale ještě nějaký čas budu dokument splácet. Vlastně mě to často i zamrzí, protože si myslím, že je pro tvůrce nedůstojné se všude tak trochu doprošovat o peníze na umění nebo projekty, které by mohly mít vliv na spoustu lidí nebo jejich smýšlení o určitém tématu.
Osmý den války je váš první dokončený dokument, ale zmiňovala jste i ten předchozí…
Měl by být dokončen letos, intenzivně teď pracujeme na střihu. Jmenuje se Kentauři z východu a je o fenoménu ukrajinských stavebních dělníků v České republice. Chtěla bych ukázat jejich lidskou stránku, trochu je představit české i evropské společnosti, protože se o nich často mluví jazykem statistik, že tady pracuje tolik a tolik Ukrajinců, anebo rovnou jako o „úkáčkách“ ve špinavých montérkách.
Za každým tím člověkem je ale velký osobní příběh a spousta důvodů, proč podstupuje pracovní migraci, proč musí opouštět svou rodinu a cestovat za prací někam do zahraničí. Je to o fenoménu pracovní migrace a vlastně tím beru diváka i na druhý břeh, to znamená na Zakarpatskou Ukrajinu, kde jsou dělníci doma. Ukazujeme je s jejich rodinami, co mají za záliby, jaké mají koníčky… Je to takový časosběr během pěti let.
Kolik lidí v jeho rámci sledujete?
Točí se kolem jednoho protagonisty, jeho rodiny a parťáků dělníků. Ty party se střídají, protože přecházejí ze stavby na stavbu. Je mi blízký přístup, podle kterého pokud chceš natočit dokument o poště, tak natáčej o jednom dopise a tím se ukáže, jak to celé pracuje.
Zasahuje válka i do tohoto dokumentu?
Ještě pořád stříháme a točíme a má proto bezprostřední vliv – dělníci jsou tady a válku prožívají, takže i do jejich života se promítá. I proto jsem pokračovala v natáčení, se kterým jsem chtěla přestat už vloni. Ale nejde to.
Proč právě kentauři?
Název vznikl z rozhovorů s dělníky, protože jsou takoví napůl lidé, napůl tažní koně a sami se tak nějak vnímají. Říkají, že doma se svými rodinami jsou vlastně normální lidé, ale v Česku tažní koně, dříči, kteří makají na stavbě, aby mohli domů poslat peníze. Tady se lidmi úplně necítí.
