Taylor Swift je už ve svých dvaatřiceti letech jednou z nejúspěšnějších hudebnic všech dob. Prodala celosvětově přes dvě stě milionů nahrávek a každé její album boří žebříčky, což je za šestnáctiletou kariéru neuvěřitelné – většina hudebníků stihne za podobné období vydat alespoň jeden propadák. V případě Swift je však každá nová deska událostí, na kterou se napjatě čeká. 

Teď představuje album desáté, které nejenže sbírá dobré ohlasy, ale je také po týdnu od vydání nejrychleji prodávanou deskou posledních sedmi let. Zpěvačka se mimo jiné proslavila i ostrými lokty v jinak často neférovém hudebním průmyslu, když začala znovu nahrávat a vydávat svoje úspěšná alba z minulosti, aby šel výdělek z nich přímo jí – a ne nahrávací společnost, se kterou vedla spor.

Velká část skladeb byla téměř totožná s těmi původními, ale například skladbu All Too Well loni nahrála v nové desetiminutové verzi. Stala se tak nejdelší skladbou v historii amerických hitparád.

Swift se nikdy nebála změn. Mezi jejími jednotlivými alby rozeznáte někdy menší, jindy výraznější variace hudebních stylů i témat, jakkoli se nejčastěji věnuje nešťastné lásce. Nejvýraznější krok stranou nastal na předešlých dvou deskách Folklore a Evermore, která vyšla chvíli po sobě v pandemickém roce 2020.

Na koprodukci si tehdy přizvala kytaristu Bryce Dessnera, známého nejen z kapely The National, ale také jako inovátorského a experimentujícího hudebního skladatele. Obě alba přinesla pro umělkyni nevídaný nový směr, který se vyznačoval minimalistickými folkovými aranžemi a pomalým introspektivním vyprávěním. Swift pracovala v textech s fiktivními postavami a album tak fungovalo jako celistvý příběh.

Desky byly symptomatické pro tehdejší lockdownovou dobu, která uvrhla všechny do samoty, izolace a doposud nezažitého zpomalení v životě. Po žánrových úkrocích stranou byla proto očekávání fanoušků směrem k nejnovější desce nazvané Midnights hodně vysoká. Swift ale nevydala jediný singl a album promovala především skrz sérii kryptických zpráv vydaných na jejích profilech na sociálních sítích.

Chytře tak kolem nahrávky budovala auru tajemství, nutící nalákané příznivce obsáhle diskutovat, jak bude novinka znít a o čem vlastně bude. „Tuto hudbu jsem psala uprostřed noci. Je to cesta a dobrodružství, na kterém projdeme hrůzou, ale i sladkými sny. Je o našem klopýtání životem a démonech, kterým denně čelíme. Je pro všechny z nás, kteří jsme si toho hodně protrpěli a stejně jsme se rozhodli ve tmě dál hledat,“ uvedla k oznámení Midnights.

Silná a také leckdy patetická slova dávala tušit, že v říjnu přijde opravdu osobní album. U hudebnice, která se nebála postavit kariéru otevřeně na svém životě, to nebylo nic překvapivého, ale přece jen měl člověk pocit, že se zpěvaččiným stárnutím nás tentokrát čeká opravdu srdcebolné a konfesní album.

Výsledek je nakonec úplně jiný: hned od úvodního tanečního bangeru Lavender Haze je jasné, že tohle je velkolepý návrat Swift k elektronickému popu – žánru, ve kterém je nejznámější. Její kompozice jsou tentokrát z části umírněné, ale najdeme tu několik silných a chytlavých skladeb, které by snadno mohly být singly.

Hlavně dynamická Anti-Hero a na první poslech hitová Vigilante Shit byly zjevně napsané se záměrem zbořit hitparády a TikTok. Jinak ale deska působí spíš jako konzistentní a dopředu promyšlený celek, z něhož budete mít největší posluchačský zážitek, když si ho pustíte od začátku do konce. Přestože jsou Midnights komerční i kritický úspěch, pro některé posluchače je album nudné a příliš stereotypní, což dávají za vinu slavnému producentovi Jacku Antonoffovi – podílel se na dvanácti z třinácti písní.

Zrovna u Swift, která hraje na kytaru, klavír, zpívá a napsala si značnou část textů, je taková redukce absurdní. A i když to nejspíš její obsesivní fanoušci myslí dobře, je to taky to poslední, co by si sama Swift přála – přikládat zásluhy, ale i kritiku za to, jak její album zní, muži.

Ostatně z letošního profilu Antonoffa v magazínu The New Yorker je zjevné, že není autoritativní tvůrce, ale primárně empatický člověk, který se snaží s hudebníky nejdříve vybudovat lidské pouto skrze povídání a trávení společného času. Teprve potom přichází na zvuk, který bude zcela podporovat jejich uměleckou vizi. Proto také zní jeho dvě nejznámější popové produkce – Melodrama od Lorde a Norman Fuckin‘ Rockwell od Lany Del Rey – pokaždé úplně jinak.

Swift se na Midnights vrací po odbočce s různými narativy zpátky k typicky autobiografickým textům, ve kterých se především zaobírá různými formami lásky. Každá skladba konceptuálně vypráví o jedné z třinácti bezesných nocí, jaké jsme zažili snad všichni. Nejde usnout a hlavou se nám honí bývalý nebo současný partner, či prostě někdo, do koho jsme nešťastně zamilovaní. Nejde tu samozřejmě jen o lásku, ale taky o osobní problémy, výčitky svědomí, nedostatek sebevědomí nebo plánovanou pomstu. 

Swift také hned zkraje adresuje bulvár a média, zaobírají se tím, proč se svým dlouholetým partnerem, hercem Joe Alwynem, nejsou manželé, a proč ještě nemá dítě. „Jediné, na co se mě pořád ptají / kdy budu tvoje nevěsta / Jediný typ holky, co znají, je na jednu noc, anebo manželka / Já jim nedopřeju / tohle nesmyslné vidění mě / jak z padesátých let,“ zpívá autorka.

Texty jsou tu pak často úderné, nesou v sobě překvapivé momenty a chytré slovní hříčky. Především v bolestnějších oblastech rozchodů a pocitů zklamání jsou v současné podzimní melancholii velmi ztotožnitelné a v jejich chytlavých melodiích a silných refrénech se na ně jednoduše napojíte. 

Midnights je album souběžně intimní i roztančené. Připomíná zpovědi v deníku citlivé autorky, která ho však píše v klubu plném lidí. Je stylově i obsahově méně ambiciózní, než se zdálo z promo materiálů, a výrazněji méně než její delší a grandióznější alba minulá. Ale právě svým hudebním ukotvením a celistvosti funguje po dobu své třičtvrtěhodinové stopáže a je možná její vůbec nejlepší deskou.

V éře současného poptimismu máme tendenci brát všechny hitové desky velmi vážně, ale možná u toho trochu zapomínáme, co jsme od popu od začátku chtěli – zábavu, odpočinek od šedé každodennosti a texty, se kterými se jednoduše ztotožníme při cestě z práce. A taky kousek naděje. Je to první album Taylor Swift, které začíná a končí nefalšovaně romantickou písní.

Obzvlášť finální skladba Mastermind je jedna z nejsilnějších, které jsme letos v popu mohli slyšet. Syntezátorová balada se zasněným zvukem se během tří minut přesune do extatické polohy a překvapí verši, které jsou děsivě upřímné, ale stejně nakonec vyznívají romanticky. Swift se v nich zpovídá ze záměrného a promyšleného svedení svého partnera, i když si dotyčný myslel, že se mezi nimi všechno dělo spontánně.

„Co kdybych ti řekla, že nic z toho nebyla náhoda? Tu první noc, kdy jsi mě viděl, jsem věděla, že mě od tebe nic nezastaví,“ zpívá do bublavých elektronických tónů evokujících osudovou noc. 

Stejně tak ale dodává jediný důvod, proč tak plánuje a manipuluje: zvykla si, že ji lidé opouštějí, a v dětství si s ní nikdo nechtěl hrát. A „jako Machiavelli“ plánuje jenom proto, že jí na něm záleží.

Že nic nebyla náhoda platí také o celé desce. Je to dokonale promyšlený celek, ve kterém vše funguje, jak má. A stejně to navzdory vší preciznosti zní upřímně a emotivně. Ze stejného důvodu jako ve zmiňované písni: Taylor Swift na její hudbě a posluchačích zjevně záleží.