Slovenská zpěvačka Dara Rolins je na hudební scéně už desítky let a podle jejích slov je jen v polovině všeho, co plánuje.
V době, kdy se každý snaží vybudovat úspěšnou značku, její jméno už dávno takovou značkou je, a to v Česku i na Slovensku, kde ho zná snad úplně každý. S budováním své značky začala jako malá Darinka, v období, kdy cílené marketingové strategie ještě ani neexistovaly.
Měla v sobě jednoduše něco, co lidi láká, a přetrvalo to i po další dekády – touhu být autenticky sama sebou a naplno žít svůj život, i když všechny její úspěchy a pády probíhaly před zraky veřejnosti. Přesně tak, jako zpívá v jednom ze svých největších hitů Ver mi: „Zlé i dobré má se stát, když chceš si kousek ze svého nebe vzít.“
Veřejnost vás vnímá především jako úspěšnou značku Dara Rolins. Kým jste, když jste jen sama sebou?
Jsem úplně obyčejná máma, která vstává v půl sedmé ráno, pokrčená jako papír. Připravím snídani, naložím dceru do auta a odvezu ji do školy. Ačkoli to možná vypadá, že se při tom trápím, dělám to dobrovolně a ráda. Ranní vstávání je vlastně ten moment, který, jak se říká, „made my day“ na dalších čtyřiadvacet hodin, a čas strávený s Lolou je pro mě to nejcennější. Po prázdninách je návrat do režimu trochu náročný, pořád je to však nejkrásnější část dne.
Jaké vlastnosti, o kterých lidé nevědí, vás nejvíc definují?
Asi dobrosrdečnost. Jsem člověk, který velmi rád dává, byť i to možná ze sobeckého důvodu – při dávání mám větší radost než při dostávání. Občas je to i dvousečná zbraň a sestra mi často musí připomínat, že nemůžu zachránit celý svět.
Snadno se dokážu rozzlobit nebo rozbrečet. Jsem hodně citlivá, což je v kombinaci s dobrosrdečností nebezpečné spojení. Za svůj charakter jsem však nesmírně šťastná. Vnímám, že mnoho lidí je absolutně bez empatie a slušnosti, proto jsem ráda, že mně to bylo shora dopřáno. I díky mému charakteru žiji se sebou v míru.
V showbyznysu jsou prý důležité právě ostré lokty, aby se člověk prosadil. Nebyly pro vás citlivost a dobrosrdečnost tedy spíše překážkou?
Svou značku a nezávislost jsem si vytvořila už v útlém věku. Nemusela jsem pracovat pod nikým a necítila jsem žádný tlak. Doteď si pečlivě vybírám, koho do svého světa pustím. Spolupracuji jen s lidmi, kteří mi sedí. Pro mě jsou lidskost a charakter stejně důležité jako talent.
V dětství mě chránila rodina. Měla jsem štěstí, že rodiče si skrze mě neplnili své sny, do ničeho mě netlačili a vždy mě podporovali. Když jsem chtěla jít nahrávat do studia, brali to stejně fajn, jako když jsem se rozhodla jít na hřiště. Já jsem si ale častěji vybírala to studio.
Hudebně jsem dospěla brzy a sama jsem věděla, co chci, a co ne. Šla jsem si svou cestou. Neměla jsem problém přijít za Karlem Gottem a otevřeně mu říct, že nechci zpívat „šnulce“ – hity, jako byly Zvonky štěstí, které hraničily s dechovkou; odmítnout takovou lukrativní smlouvu s německou nahrávací společností.
Foto Lukáš Kimlička
Dara Rolins
Vlastnosti, o kterých mluvíte, jsou společností často vnímány jako typicky ženské, zejména pokud jde o citlivost. Pokud se tak projevíme, často jsme označeny za „hysterky“.
Vnímám, že muži a ženy nejsou posuzováni stejně a mužům se více věcí odpouští, respektive toleruje. Naštěstí to výrazně neovlivňuje můj život. Mnohem víc mě však mrzí, že ženy dokážou být vůči sobě navzájem kritické a ubližovat si. Dlouho jsem věřila, že svět se posouvá vpřed díky „girl power“, ženské síle. Nyní to bohužel vypadá, jako bychom si život často komplikovaly i my ženy mezi sebou.
Čím to podle vás je?
To je pro mě velká záhada. Dokonce i mnohé moudré a úspěšné ženy přiznávají, že největší polena pod nohy jim neházejí muži, ale právě ženy.
Myslíte si, že dalším krokem emancipace by mělo být to, abychom se my ženy naučily navzájem se podporovat?
Jednoznačně. Jsme úžasné v tolika směrech. Ženský svět a ženské kvality mě fascinují a myslím si, že jsou mnohem obdivuhodnější než ty mužské. Samozřejmě, vše je duální a funguje na principu jin a jang. Dnes se však mezi ženami vždy najde nějaký „červík“, který se zavrtá do jablíčka a pokazí to, co je dobré. Mě by nikdy nenapadlo veřejně někomu nadávat nebo hodnotit jinou ženu.
Jaký to má smysl? Mám dost starostí sama se sebou. Ale zdá se, že dnes se takový červík mezi ženami najde téměř všude a při všem. Vždy mě to zarazí, protože stále doufám v lidskost. Musíme si uvědomit, že naše největší síla spočívá právě v tom, že se umíme navzájem podpořit.
Byl i toto důvod, proč jste se na čas stáhla z veřejného života?
Podstoupila jsem naprosto obyčejný zákrok, který však lidi neuvěřitelně pobouřil, zejména ženskou část publika. Nikdy jsem neměla potřebu věci tajit, ale ani se se vším povinně svěřovat světu. Nechápu, koho napadlo, že bych měla dopředu nahlásit, co plánuji udělat se svým tělem.
Při posledním zákroku to veřejnosti navíc prozradil lékař, proto jsem se k tomu přiznala na Instagramu, což následně vyvolalo vlnu extrémní kritiky. Do té doby jsem Instagram vnímala jako svůj „obývák“, kde bylo více dobrých lidí a mohla jsem se svobodně vyjádřit. Tehdy jsem si uvědomila, že už to tak není. Sociální sítě svět extrémně pokřivily.
Přestože kritika tvoří jen zrnko písku mezi všemi reakcemi, i tak člověka zamrzí. Proč bych například já psala Nicole Kidman nebo Beyoncé, že vypadají hrozně a měly by vypadat jinak, protože konkrétně mně se to nelíbí? Tlustá, tenká, sexy, přirozená, dodělaná, upravená, svlečená málo, hodně… Je to každého osobní věc.
Foto Lukáš Kimlička
Dara Rolins
Kritika vzhledu je něco, co se v drtivé většině případů řeší jen u žen.
Ano a bohužel je to součást showbyznysu. Každá žena, která veřejně vystupuje, je automaticky pod drobnohledem. Lidé nás skenují pohledem, ať už v televizi, nebo na ulici. I proto jsem se svobodně rozhodla ten zákrok podstoupit. Je mi dvaapadesát let, přirozeně, mám vrásky a je na mně vidět věk i únava. Na druhé straně, díky genetice mám tělo třicetileté ženy, tak proč bych si k němu nemohla doladit i tvář?
Čemu jste se věnovala během posledních měsíců, když jste měla takzvaný sociální detox?
Bohužel, po faceliftu jsem se nemohla věnovat józe a cvičení. Místo toho jsem hodně chodila – mám pocit, že jsem nachodila snad tisíce kilometrů. Přečetla jsem spoustu knih a viděla hodně dokumentů, na které jindy nemám čas. Byla to taková dovolená a detox v jednom. Pracovala jsem i na novém albu, psala si nápady na texty a nahrávala si linky, melodie na diktafon.
Říká se, že člověk se snadněji vyrovná s těžkými momenty, pokud ho něco o sobě naučí. Co jste se naučila o sobě vy?
Naučila jsem se, že jsem odolnější, než jsem si myslela. Navzdory citlivosti se umím rychle vzpamatovat a říct si: „Uklidni se. Opravdu máš nervy z Instagramu a anonymních lidí?“ Pro mě platí, že co mě nezabije, to mě posílí. Odolnost mám v sobě zakořeněnou, mohla bych ji i vyučovat. Každou negativní zkušenost se snažím obrátit ve svůj prospěch. I po tom zákroku jsem si řekla, že pokud se k tomu vyjádřím veřejně, inspiruji jiné ženy, které zvažují podobný zákrok a bojují s předsudky.
Není zrovna vaše autentičnost něco, co nepřející rozzlobí?
Totálně. Ti, kteří mě kritizují, očekávají, že se mě to dotkne a budu někde plakat v koutě. Když cestuji na vystoupení, často si na zadním sedadle prohlížím Instagram. Někdy nadávám, někdy se směju. Můj manažer Zdeněk by o tom mohl vyprávět. Některé komentáře jsou tak vtipné, že by si zasloužily být vytesány do kamene.
