Sankce proti ruské ekonomice mají omezit zdroje pro vedení agresivní války. Sankce vůči Putinovu okolí a oligarchům mají přimět ruského lídra zastavit svou agresi. A možná přispět i k jeho svržení. Alespoň tak to vidí Západ. Nicméně spíše než k radikální změně režimu dojde k přeskupení vlivu mocenských skupin.
Ruský politický systém je velmi uzavřený a o kruhu Putinových věrných lze pouze spekulovat. Své politické postavení Putin opírá o čekisty z KGB. Nicméně do nejužšího kruhu patřili vždy i „civilisté“, především z petrohradské radnice, ve které Putin pracoval pro starostu Anatolije Sobčaka.
Například exprezident a nynější místopředseda ruské rady bezpečnosti Dmitrij Medveděv či šéf společnosti Rosněfť Igor Sečin v KGB nepůsobili. Naopak kdysi všemocní oligarchové jsou nyní nejslabším mocenským centrem. Aby bylo možné pochopit, kdo a jak Rusku vládne, je nutné se podívat na jeho politickou ekonomii.
Dvojí tvář Vladimira Putina
V polovině 90. let se v Rusku zformovala oligarchie, když malá skupina bankéřů získala pomocí schématu půjčky na akcie kontrolu nad většinou ruského hospodářství. Kreml přistoupil na tento „obchod s ďábly“, aby stát měl finanční prostředky pro zajištění vítězství Borise Jelcina v prezidentských volbách v roce 1996 nad komunistou Genadijem Zjuganovem.
O půl dekády později, v červenci 2000, nový prezident Vladimir Putin svolal schůzku vlastníků největších ruských korporací a prezentoval jim nová pravidla hry: oligarchové si ponechají svůj majetek, ale dávají od politiky ruce pryč.
Putin začal budovat svou „mocenskou vertikálu“ a upevňovat federální moc na úkor regionů. Uvězněním Michaila Chodorkovského a pohlcením jeho společnosti Jukos státním podnikem Rosněfť obnovil Putin státní kontrolu nad ropným sektorem. Podobně expandoval i plynárenský gigant Gazprom.
Stát tak získal přímou kontrolu nad korporacemi, které generují většinu exportních příjmů a HDP. Kromě toho začal dominovat i v bankovním sektoru. Tím oligarchové přišli o ta odvětví hospodářství, díky kterým získali a vykonávali politickou moc. Nyní to byli oni, kdo dlužil státním bankám peníze.
Kromě toho v posledních 15 letech stát začal aktivně vstupovat do technologického sektoru. K tomuto účelu byly zřízeny státní podnik Rostec, který vyrábí a exportuje technologickou produkci pro civilní i vojenské účely, či Ruský fond přímých investic (RFPI), který investuje do infrastrukturních projektů a podílel se i na vývoji vakcíny Sputnik V.
Zatímco šéf Rostecu Sergej Čemezov se seznámil s Putinem během své služby v KGB v NDR, Kirill Dmitrijev, generální ředitel RFPI, studoval v 90. letech v Stanfordu a Harvardu a svou kariéru začínal v investiční bance Goldman Sachs.
Přestože se ruská státní propaganda snaží Putina prezentovat jako člověka, který položil konec oligarchii a „těžkým devadesátkám“, ekonomický blok ruské vlády i vedení centrální banky od nástupu Putina vedou lidé, kteří měli v 90. letech vysoké posty na ruských ministerstvech. Tito „systémoví liberálové“ doposud byli zastánci neoliberálních ekonomických přístupů v monetární, daňové a rozpočtové politice, kterých se Moskva začala zříkat až po konfrontaci se Západem.
Nová role oligarchů
Postupně se mezi ruskými miliardáři zformoval úzký kruh Putinových přátel. Mezi nimi lze zmínit Arkadije Rotenberga, Putinova přítele z dětství a partnera v judu. Za své podnikatelské úspěchy a bohatství přímo vděčí ruskému prezidentovi, jenž mu dává za úkol realizovat infrastrukturní „megaprojekty“, které mají geopolitický i geostrategický význam. Jako příklad lze zmínit stavbu Krymského mostu či exportních plynovodů pro Gazprom.
Nezvyklou roli ale nyní hraje někdejší gubernátor Čukotky a akcionář podniku Evraz (působící i v Česku) Roman Abramovič. Jeho účast na vyjednáváních mezi Ruskem a Ukrajinou mnohé překvapila. Setkal se jak s prezidentem Turecka Recepem Erdoganem, tak i se zástupci Kyjeva. To mu prozatím pomohlo vyhnout se americkým sankcím, byť ty evropské na něj již dopadly.
Vzhledem k tomu, že Ukrajina nadále zůstává pod vlivem oligarchů, účast jejich ruského „kolegy“ na takzvané track II diplomacy, kdy komunikace mezi stranami konfliktu probíhá prostřednictvím neoficiálních kanálů, může přispět k nalezení kompromisu.
Shodou náhod týden před jednáním delegací Ruska a Ukrajiny, které se konalo 29. března v Istanbulu, se v tomto městě objevil i Anatolij Čubajs, jenž se krátce předtím vzdal funkce zvláštního zmocněnce prezidenta Ruské federace pro otázky udržitelného rozvoje. V Rusku byl jeho odjezd ze země interpretován jako útěk. Mějme ale na paměti, že strůjce ruské privatizace, zůstal takřka jediným příslušníkem ruské elity s konexemi na Západě, na kterého nebyly uvaleny žádné sankce.
Kromě toho podle informací německého deníku Bild v první polovině března s Abramovičem a Vladimirem Medinským (šéfem ruské vyjednávací delegace) v Moskvě jednal i Gerhard Schröder, který nadále zůstává předsedou dozorčí rady Rosněfti. Bývalý německý kancléř se rovněž setkal v Turecku s Erdoganem a s členy ukrajinské vyjednávací delegace.
Za pozornost jistě stojí, že účast ruského metalurgického magnáta na vyjednáváních se odehrává na pozadí bojů o město Mariupol, na nějž si dělá nároky samozvaná Doněcká lidová republika. Poslední baštou ukrajinského odporu se stal metalurgický podnik Azovstal, který vlastní Rinat Achmetov, jenž byl v konfliktu s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským.
Kromě toho ruská armáda kontroluje větší část Záporožské oblasti. Na opačném břehu Dněpru leží město Nikopol a Nikopolský závod feroslitin, který kontroluje Ihor Kolomojskij. Toho Abramovič před zhruba třinácti lety obvinil z podvodu, když u Kolomojského kupoval část jeho podniků na Ukrajině.
Každopádně zatímco v polovině 90. let Jelcin vděčil za svou moc oligarchům, dnes mnozí oligarchové vděčí za své bohatství Putinovi a vykonávají pro něj služby různého druhu. Mezitím skutečnou politickou moc mají tři instituce: prezidentova administrativa, rada bezpečnosti a vláda.
Mocenská trojice
Nejslabší ze zmíněných tří institucí je vláda pod vedením premiéra Michaila Mišustina. Vláda ani premiér nezávislou politiku nevytvářejí. Pokyny zpravidla přicházejí z Kremlu a ministři je pod dohledem ministerského předsedy implementují.
Z tohoto důvodu ani ministr zahraničí Sergej Lavrov, který se zodpovídá přímo prezidentovi, nemusí být přesně obeznámen se všemi strategickými zahraničněpolitickými otázkami, které se formují v úzkém kruhu kolem Putina, jakou byla například invaze na Ukrajinu.
V minulosti s vlastními iniciativami mohl přicházet pouze ekonomický blok. Po faktickém vypuknutí ekonomické války tomu přišel konec. Nejsilnější vládní figurou, která má z vlády nejblíže k Putinovi, zůstává ministr obrany Sergej Šojgu.
Ústavní změny z roku 2020 posílily radu bezpečnosti a jejího tajemníka Nikolaje Patruševa – bývalého šéfa FSB. Radě bezpečnosti předsedá prezident a pro expremiéra Dmitrije Medveděva byla vytvořena zvláštní funkce místopředsedy této instituce.
Jakkoli se může zdát, že po odchodu z čela vlády Medveděvův vliv klesl, přítomnost hned dvou osob, které mají velmi blízko Putinovi, činí radu bezpečnosti klíčovou institucí v příjímání těch nejdůležitějších rozhodnutí v oblasti zahraniční a vnitřní politiky. Ačkoli se formálně jedná pouze o poradní orgán, lze ho přirovnat k sovětskému politbyru.
V autoritářském režimu, kde prezident fakticky není omezen systémem brzd a protiváh, je nejmocnější strukturou jeho administrativa. Rozsáhlé pravomoci prezidenta vyžadují delegování úkolů na byrokratický aparát administrativy.
O šéfovi prezidentské administrativy Antonu Vajnovi se toho příliš neví, ale velkou moc získal jeho první náměstek Sergej Kirijenko, který má na starosti vnitřní politiku. Kirijenko svého času „zazářil“ několik měsíců jako premiér v první polovině roku 1998 a právě na jeho úřadování připadlo vyhlášení bankrotu (vysloužil si za to přezdívku Kinder Surprise).
Následně byl dlouhodobým šéfem Rosatomu a tento někdejší komsomolec, kterého do nejvyšších politických pater přivedl Boris Němcov, byl označován jako liberál. Jenže právě na něj připadl úděl zamést se zbytkem opozice a docílit uspokojivých výsledků jak prezidentských i dumských voleb, tak i „všelidového hlasování“ o ústavních změnách, které umožnily Putinovi setrvat v úřadu ještě další dvě volební období.
Konflikt a konsolidace elit
Po vpádu na Ukrajinu někteří příslušníci mocenské elity demonstrativně začali dávat najevo svou neochvějnou loajalitu vůči Putinovi. Tímto se snaží uchránit před represemi, které nevyhnutelně přijdou, až se začnou hledat viníci problémů způsobených válkou a sankcemi Západu. Zároveň jsou připraveni házet jeden druhého přes palubu v boji o ztenčující se zdroje.
Jak demonstruje případ chabarovského gubernátora Sergeje Furgala, kterého v roce 2020 zadržela FSB, opozice vůči federálnímu centru by mohla vzniknout v regionech. Právě kvůli tomu v posledních letech došlo k výměnám gubernátorů a více než polovina z nich nyní nepochází z místních elit. Klíčovou roli zde hraje Kirijenko, který od roku 2020 stojí v čele komise státní rady pro hodnocení práce orgánů státní moci. Jeho vliv v mocenské vertikále proto vzroste.
Po odstřihnutí od západních trhů je nutné pracovat na nových exportních odvětvích. I to bude mít dopad na rozložení moci uvnitř ruské elity. Prvním projektem je urychlená změna orientace exportu uhlí a plynu na asijské trhy. Beneficientem bude státní korporace Gazprom a její šéf Alexej Miller či rodina Rotenbergů, jež staví Východní polygon (projekt rozšíření Transsibiřské a Bajkalsko-amurské magistrály), kterým se má exportovat uhlí do Asie.
Kromě toho bude nutné aktivně rozvíjet IT sektor a strojírenství. Za své zájmy zde bude lobbovat Čemezov se svým Rostecem, ale například i oligarcha Ališer Usmanov, ocelářský magnát, který aktivně investoval do digitálních technologií včetně Facebooku a Alibaba Group. Perspektivní je spolupráce s čínským IT sektorem, který čelí tvrdému tlaku Spojených států. Vzroste i význam fondu RFPI.
V neposlední řadě válka na Ukrajině bude vyžadovat modernizaci vojensko-průmyslového komplexu, jehož produkce se rovněž bude export. I zde klíčovou roli bude hrát Rostec, který bude muset zajistit i provoz ruského letectví. Význam Rostecu a jeho šéfa proto nejspíše bude růst relativně ostatním státním korporacím. Bude však čelit kritice za rozporuplné výsledky řady svých projektů.
Stručně řečeno, členové mocenské vertikály a silových složek či zástupci státních a nestátních podniků budou nyní soupeřit o přízeň současné hlavy státu. Putinovo nejbližší okolí a většina zástupců elity za své postavení vděčí přímo jemu. Naopak nezůstal nikdo, před kým by měl Putin závazky. Pokud je západní politika vůči Rusku založena na tom, že se podaří oslabit či svrhnout prezidenta, může to vést ke zbytečnému plýtvání zdroji a promarněným příležitostem.
Nikita Odintsov je juniorním spolupracovníkem v Centru globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů, člen Výzkumné skupiny pro energetickou politiku.
