Není nejvyššího vzrůstu, ale i s jeho stopětašedesáti centimetry nelze Sotiriose Zavalianise na terase nejvyššího patra berounské nemocnice přehlédnout. Opakovaným mávnutím pravé ruky pokyne k cestě za ním, zatímco v levé svírá cigaretu, kterou záhy vkládá do úst.
Působí přesně tak, jak byste od podnikatele s jižanskou krví, kterému vše pod jeho nohami patří, předpokládali. Zatímco se však oblak cigaretového dýmu nad jeho hlavou během dvouhodinového povídání téměř nerozplyne, přísný výraz sedmapadesátiletého řeckého byznysmena, který na našem území žije přes tři dekády, záhy opouští.
Hýří historkami, je optimisticky naladěn a má důvod – jeho holding Akeso, jeden z největších poskytovatelů zdravotní péče v Česku, loni meziročně vyrostl o pětinu a utržil 4,5 miliardy korun. Posouvá přitom nejen ekonomické ukazatele, ale i své nové projekty.
Loni Zavalianis, jemuž okolí neřekne jinak než „Sotiri“, zprovoznil v Praze Diagnostické centrum Nové Butovice, zaměřené na péči o matky a děti. Reálné obrysy už dostává také miliardové Centrum duševní rehabilitace v areálu Rehabilitační nemocnice Beroun, které má ambici stát se nejlepším psychiatrickým pracovištěm nejen v zemi.
Neustálou modernizací prochází i Nemocnice Hořovice s vyhlášenou porodnicí U Sluneční brány, kde se buduje nový pavilon. Ten bude v případě další pandemie schopen přijmout velký počet pacientů s přenosnou infekční chorobou tak, aby neohrozil běžný chod nemocnice.
„Mým snem vždy bylo dělat věci o něco lepší, krásnější. Ve zdravotnictví jsem našel smysl podnikání – ekonomickou logiku i možnost skutečně pomoci lidem,“ tvrdí místy až roztomilou češtinou s přízvukem Sotirios Zavalianis, který skupinu Akeso buduje bezmála dvacet let.
Ve chvíli, kdy se na diktafonu rozsvítí oranžové světlo znázorňující nahrávání, nicméně uhasí cigaretu a na několik minut zvážní. „Upřímně, tohle je na dlouhou dobu můj poslední rozhovor. Když totiž později čtu, co povídám, nepoznávám se,“ pokračuje prostořeký svéráz.
Jak to myslíte?
Pokaždé, když moji kolegové zjistí, že budu dělat rozhovor, zděsí se a prosí: Sotiri, hlavně nemluv o tomhle a tom, protože zase akorát někoho urazíš, naštveš a zkomplikuje to naši práci. V hlavě mě tak pořád něco brzdí, kvůli čemuž nemůžu být zcela upřímný.
Kdybych totiž řekl, co si kolikrát doopravdy myslím, nikam by to nevedlo. Jen bych poškodil firmu. Žijeme v době, kdy se úspěch nepřipouští. Řeknu, že jsme úspěšní, půjde proti nám ještě větší skupina lidí. Když naopak řeknu, že se nám nedaří, zabráním sice nenávisti, ale vyvolám ve firmě neoprávněné pochybnosti, což nemohu.
Michael Tomeš
Foto Michael Tomeš
V rozhovorech se snažím být kulantní a mluvit tak, abych nikoho nenaštval. Tím pádem jsou ale podle mě k ničemu. Takové rozhovory nemá cenu poskytovat, když jsou falešné, nemluvím v nich pravdu a neříkám, co bych chtěl.
Takže jste v předchozích rozhovorech nebyl upřímný?
Chtěl jsem, ale ne vždycky jsem mohl. Kdybych vždy řekl, jak se věci mají, zvednu vlnu nenávisti a budeme akorát poškození.
Má tedy smysl se spolu teď bavit?
Mohu slíbit, že budu přiměřeně upřímný. A je na čtenářích, jestli budou chtít číst dále, nebo se zastaví u prvních odstavců.
Dobře, v čem tedy upřímný být nemůžete?
Například ohledně našich projektů. Několik let se snažíme něco dokázat a naše snaha opravdu k něčemu byla, výsledky jsou pozoruhodné. Jenže každý takový pozoruhodný výsledek zvedá odpor vůči nám. Během pětadvaceti let, co jsem ve zdravotnictví, nebyl žádný z našich úspěšných projektů předem schválený s tím, že jde o dobrý nápad. Není žádná snaha nám pomoct, naopak.
Momentálně budujeme moderní psychiatrickou nemocnici, ojedinělou záležitost nejen u nás, ale v celé střední Evropě. A místo toho, aby nám ostatní fandili, protože jde o projekt, který pomůže celé společnosti, valí se na nás vlny nenávisti od všemožných škůdců. Proto nemůžu být zcela upřímný v tom, co děláme, jaké máme další plány, protože by se nám ostatní snažili v jejich realizaci zabránit.
Kdo jsou ti škůdci, o nichž mluvíte. Od koho proudí ta nenávist?
Nejsou to žádní vysocí intelektuálové. Spíše lidé ve věku padesáti až šedesáti let, kteří dokázali v životě jediné – vlastnit panelákový byt a k tomu mít 300 tisíc na účtě. Lidé, kteří závidí, že sami nemají kozu, tak si přejí, aby chcípla i ta sousedovic.
Takže nejde o konkurenční boj, ale spíše nevoli ze strany veřejnosti?
Ano, začíná to závistivými jednotlivci. Jenže tihle jednotlivci vytvářejí atmosféru ve společnosti, která postupně prosakuje do vyšších pater, na ministerstvo, k politikům, až se z toho stává mainstream.
Ať už jde o spekulace, fámy, že odprodáváme zbraně a máme východní kapitály, nebo o to, že klíčová úřední rozhodnutí vynášejí ti, kteří si myslí, že díky razítku, co dostali do ruky, získali moc. Říkají si: Zavalianis je úspěšný, nepotřebuje peníze, tak ho nepustíme k evropským dotacím, protože kdybychom ho pustili, byl by ještě úspěšnější a více by nás štval.
Není to zbytečná podezíravost? Proč by to někdo dělal?
Nevím, to není otázka na mě. Motivace mohou být různé. Když nad tím ale přemýšlím, umím si představit člověka, který má svou zahrádku. Ta mu něco vynáší a pokud někdo otevře větší a modernější zahrádku, tak mu hrozí, že o část svých výnosů přijde, což se mu nebude líbit. A proč by pak vrchní zahrádkáři na ministerstvu měli dělat něco, aby všechny tyhle zahrádkáře naštvali.
Jde tedy dle vás o systémovou záležitost?
Ano. Zdravotnický systém je nastavený tak, aby vyhovoval různým skupinám, kterým vyhovuje, a proto nechtějí změnu. Kdyby nastala, dost možná by se v něm ani neuměly pohybovat. To je ostatně důvod, proč změna nepřichází ani od politiků, i když o ni mnohdy stojí. Nakonec raději nedělají nic, aby jim za čtyři roky nepoklesly preference.
Když se přitom ohlédnete za posledními ministry zdravotnictví, co z nich zbylo? Fotografie v podlouhlé tmavé chodbě na Palackého náměstí, nic jiného. Jenže zatímco fotek ministrů přibývá, pokrok ve zdravotnictví nenastal takřka žádný. Všichni se jen snaží zalíbit systému.
To mně nestačí, chci dokázat víc. Jenže ve chvíli, kdy máte takové mentální nastavení, hned si na vás všichni ukazují a říkají, že to je určitě podvod, musí za tím ještě něco být. Málokdo řekne: ten člověk je pro mě inspirativní, půjdu v jeho stopách, abych také něco dokázal. Ne, raději si většina přeje, aby jeho koza také chcípla, a oni mohli dál v klidu sedět se založenýma rukama a být spokojení.
Odkdy tuhle nenávist pociťujete?
Od roku 2007, kdy jsme zprivatizovali berounskou nemocnici. Najednou se začalo šuškat, že přišel nějaký Řek, skoupil to tu a bude se něco dít. Přitom zdejší nemocnici se říkalo „údolí smrti“. Víte proč? Pacienti, které sem přivezli, neměli příliš šancí na přežití. Často proto dávali sanitářům peníze do kapsy, jen aby je nevozili do Berouna.
A s každým dalším projektem, za nímž jsou viditelné výsledky, se míra nevole stupňuje a škůdci se množí. Psychiatrická nemocnice, kterou teď budujeme, tu nenávist hodně přiživuje. Nikdo totiž nečekal, jaký úspěch ten projekt bude mít – že budeme mít opravdu krásné a dobře vybavené centrum, kde budou pracovat dobře placení zaměstnanci, a to vše aniž bychom byli závislí na dotacích.
Berounská nemocnice pohledem z dronu | Foto Akeso
Všichni se pochopitelně ptají, jak je možné, že jsme dokázali dostat zdravotnictví na tak vysokou úroveň bez státních peněz? Protože jsme skupina lidí, kteří od rána do večera přemýšlejí, jak něco zlepšit, posunout dál a zanechat po sobě něco. U nás lidi nepracují, ale realizují se. Jen pak může být výsledek lepší, než když lidé chodí do práce pouze pro mzdu.
Odrazuje vás to, co popisujete, nebo naopak motivuje k další práci?
Jde to ve vlnách. Jeden den jsem z toho smutný, další den se vzpamatuji a říkám si, že to musím dokázat. Nemyslete si, také mě to unavuje. Jak už jsem říkal, za posledních pětadvacet let jsem neměl jediný projekt, který by mi někdo předem posvětil, že je dobrý.
Vnitřně tak občas pochybuji, proč za celou dobu nejsem schopný vymyslet jedinou věc, která by oslovila i ostatní. Všichni přijdou a řeknou, že je to geniální, vždy až s odstupem času. Sil mám ale ještě dost, aby se náhodou někdo nezačal radovat.
Ale nejspíš byste si už mohl užívat život rentiéra.
Takové myšlenky mívám často. Jenže jsem také ješitný člověk, což mi nedovolí, abych od svých záměrů ustoupil. Představte si, že toho nechám a škůdci někde za rohem si budou říkat, jak mi to nandali. Takovéhle úšklebky by mě jen naštvaly.
Co vás v byznysu nadále žene dopředu?
Těch motivů je spoustu, nejsem schopen ani všechny popsat. První, možná ten nejdůležitější, ale pochází z mého dětství na vesnici, kde nic nebylo a já chtěl lidem dokázat, že za něco stojím.
A jakou roli v tom hrají peníze?
Neviděl jsem zatím nikoho, kdo dělá práci jen pro peníze, že by byl dlouhodobě úspěšný. Na co vlastně potřebujete peníze? Na začátku, když začínáte kariéru, si chcete dopřát auto, dovolenou, dům, postarat se o rodinu. Prvotní impuls tak může být touha po penězích.
Postupem času, když potřeby uspokojujete, ale dospějete k názoru, že peníze nejsou to hlavní a jejich úloha postupně klesá. Teď, co dělám, tak rozhodně nedělám kvůli penězům. Kdyby ano, vybral bych si jiné odvětví, kde je mohu vydělat rychleji, bez menší námahy a takového stresu.
Touha změnit svět
Do Československa přijel Sotirios Zavalianis poprvé v roce 1984. Tehdy devatenáctiletý mladík, pocházející z chudé řecké rodiny, se chtěl v srdci Evropy dále vzdělávat. Coby kádr řecké socialistické mládeže strany Pasok toužil seznámit se s opravdovým socialismem.
„Chtěl jsem změnit svět. Měl jsem pocit, že je nespravedlivý, tak jsem ho chtěl ospravedlnit,“ líčí rodák z řecké Markiniady důvod, proč vstoupil do socialistické strany a stal se předsedou mladých socialistů.
Foto Akeso
Místo Prahy a Vysoké školy ekonomické nicméně první rok na našem území strávil v rozpadlém zámku v obci Zahrádky na Českolipsku, kde se učil český jazyk. Až poté mu bylo umožněno studovat. Přesto si zemi, v níž panuje podstatně chladnější klima, než na které byl zvyklý, oblíbil.
Dokonce natolik, že pár let po studiích se do Československa vrátil a už tu setrval, navzdory proběhlé revoluci a pádu socialismu, kvůli němuž se pro zemi původně nadchl.
Pořád chcete změnit svět?
Postupem času jsem zjistil, že na rozdíl ode mě svět není přesvědčený, že se chce změnit. To, co já považuji za zlepšení života, nemusí považovat i ostatní. Dospěl jsem proto k tomu, že změnit můžu jen sám sebe. I když později jsem si uvědomil, že ani sám sebe příliš zlepšit nedokážu.
Víte, chtěl jsem žít jinak, na jiné úrovni. Vymanit se ze života intelektuální mizérie, jenže jakmile jsem měl možnost se z této mizérie vymanit, uvědomil jsem si, že mi vyhovovala. Všichni touží po revoluci, málokdo ale dorazí vykřikovat něco na náměstí. Většina zůstane u toho, že bude diskutovat a rozplývat se v okolních hospodách. A já pochopil, že nejsem výjimkou.
