Autorka je spisovatelka a výtvarnice, která popularizuje vědu beletristickým způsobem. Za svoji knihu bajek Straka v říši entropie získala cenu Magnesia Litera.
Výtah sloužil v domě přes dvacet let. Jeho okopané a počmárané stěny vídaly každý den stejné siluety, které do něj nastupovaly s plnými nákupními taškami, v objemných zimních bundách i v letních šatech, slyšely stejné hovory, smích, hádky i vzdechy.
Zářivku mu ve stropě několikrát vyměnili. Čmáranice umyli, což pomohlo jen načas. Boty cestujících pokryly v zimě podlahu rozčvachtaným bahnem, na jaře jemným pylem z kvetoucích stromů a v létě zavanul otevřenými dveřmi pach rozpálené ulice, slunce a limonády.
Opocené prsty cestujících klouzaly po očíslovaných tlačítkách. Nula, jedna, dva, tři, čtyři. Pět důvěrně známých, na přeskáčku opakovaných čísel. Výtah byl starý. Stáří přináší moudrost, ale není tomu tak vždy.
Když se na podlaze začalo objevovat spadané listí a v přízemí otevřenými dveřmi nasál výtah nostalgickou vůni podzimu, sevřelo se mu srdce. Na podzim to cítil nejvíc.
Slastnou a přitom bolestnou touhu po čemsi neznámém, po něčem, na co od svého dětství, kdy jej nainstalovali a se slávou rozběhli, stále čekal. Nevěděl, co by to mělo být. Jen to tušil – něco tajemného, velkého.
Jednou ve výtahu zapomněli tašku. Středně velkou, černou, se dvěma kovovými přezkami. Byla opřená v rohu a celý den jezdila nahoru a dolů. Lidé přicházeli a odcházeli, ale nikdo ji neodnesl. Ani neukradl, na to byla příliš omšelá. Když přišel večer, dům utichl a světla na chodbě zhasla, seděla tam pořád.
„Vypadá to, že tuhle ohavnou starou kabelu tu budu mít i přes noc,“ pravil výtah. „Neprojevujete se příliš jako gentleman,“ odpověděla taška. „To ani nejsem,“ opáčil výtah. „Jsem lidovej. Zkrátka jen říkám, co si myslím, a na nic si nehraju. Miluju upřímnost.“
„Ech,“ odfrkla taška. „Takže,“ pokračoval výtah, „co bych vám nalhával. Už máte nejlepší léta za sebou.“ „Nápodobně,“ odpověděla kabela. „Ano, i já jsem toho zažil dost,“ pokračoval výtah, „díky tomu jsem nejenom zestárl, ale i zmoudřel.
Viděl jsem už v životě tolik příběhů a byl svědkem tolika dramat, že si to nedovedete ani ve snu představit. Slyšel jsem tu tolik hovorů, viděl tolik slz i lásky, že bych o tom mohl napsat tlustou knihu, která by se hned stala bestsellerem. Viděl jsem tu milence, kteří se vášnivě líbali.
Slyšel jsem tu manžele hádat se do krve. Pozoroval jsem tu během let vyrůstat děti. Slyšel jsem je výskat, smát se i plakat. Zažil jsem účastníky večírků, kteří se vraceli domů k ránu a své bujaré veselí si přinesli s sebou.
Byl jsem svědkem životů počestných nájemníků, ale stejně tak i odvráceného podsvětí. Zažil jsem tu zloděje se svým lupem, drogového dealera i prostitutku. Pane jo! Já už toho v životě dost viděl! Proto mohu s jistotou prohlásit, že mé stáří je přínosem.
Jako mladý výtah jsem se sice více leskl, pěkně jsem voněl a méně mi skřípaly dveře, ale dnes už toho o světě vím tolik, že mne mohou nazývat mudrcem…“ „Houby mudrcem,“ opáčila kabela, „leda namyšleným troubou. Co znáš ze světa?
Čtyři patra starého činžáku v malém špinavém městě. Jednu cestu nahoru a zase dolů. Pár stejných nájemníků s jejich obézním psem. Jediné štěstí, že netušíš, ty nabubřelče, co je za zdmi tvého ubohého vězení, protože jinak bys žalem spadl do své ušmudlané šachty.
Tam venku je opravdový svět! Voní tam káva a posečená tráva, zapadající slunce barví oblohu doruda, lidé a zvířata mohou jít, kam se jim zachce. Svět nekončí v tomhle ušmudlaném baráku plném zapšklých nájemníků, co si vzájemně závidí i bačkory na rohožce.
Za tímto nicotným domem jsou domy další, další a další, krajina se stále mění, když se vydáš na jihozápad, dojdeš až k městům, kde šumí mořský příliv, poletují racci a loďky se houpají v přístavu.
Tam vejdeš na obchodní schůzku do restaurace plné barevných světel a hudby, kde cinkají sklenice šampaňského a vzduch se plní vůní exotických jídel.
Pak pokračuješ dál, jedeš autem nebo vlakem, na kterou stranu sám chceš, a to víc než stonásobně vyšší rychlostí, než na kterou se ty sám se skřípáním a funěním zmůžeš.
A cestuješ nejen po zemi, můžeš dokonce létat jako pták, mnohem výš než do tvého zatuchlého čtvrtého patra, můžeš letět třeba i na jiný světadíl, kde už jsem také byla a kde je to tak jiné, že to ani nemá smysl tvé omezené představivosti popisovat.
Můžeš letět stříbrným letadlem přes obrovský modrý oceán rychlostí víc než tisíckrát rychlejší, než znáš, a pak vystoupíš v zemi, kde mluví jiným jazykem a platí tam úplně jiná pravidla, ve vzduchu cítíš volnost a příslib dobrodružství, že už se tetelíš nedočkavostí při představě, co tě tam každý den čeká.
V dálce vidíš ostrov, z něhož ční vysoké domy sahající až k nebesům, které se dotýkají mraků a jejich výtahy dojedou dvacetkrát výš než ty. Nebo se můžeš vydat na podzemní průzkum vagonem metra, které sviští jako tisíckrát urychlený krtek sítí tunelů provrtaných pod zemí.
Můžeš si vybrat z téměř nekonečného množství cílů a zvolit si osud podle své vlastní volby. Je mi tě líto, ubohý výtahu, uvězněný mezi patry, že nikdy nepoznáš opojnou vůni svobody, a až svou nudnou službu dosloužíš, skončíš ve šrotu.“
Výtah cítil, že ho kabela zasáhla. Odmlčel se. I kabela utichla. Neměly si dál co říct. Časně ráno se otevřely dveře výtahu a světlo zářivky rozespalou kabelu oslepilo. I tak ale rozeznala dobře známou tvář. „Je tu!“ zakřičel programátor. Popadl kabelu a otevřel ji.
„Neuvěřitelný, notebook nikdo neukrad!“ Dveře se zavřely. Programátor chytil kabelu za ucho, hladil ji oběma rukama a přitiskl k sobě. Žárlivé zrcadlo výtahu muselo odrazit jeho šťastný úsměv. Programátor stiskl tlačítko a vystoupil ven z trhavě se otevírajících, žalostně skřípajících dveří.
Později odpoledne v italské restauraci hostil velký, dřevěný stůl tři jedlíky. Na jeho tmavě hnědém, nedávno nalakovaném povrchu seděly velkoryse rozloženy talíře s pizzou, olivami a těstovinami.
Jedlíci opatrně uždibovali z talířů, aby drobky jídla nepadly do jejich otevřených notebooků, poněkud riskantně postavených na krajích stolu, zapíjeli sousta pivem a limonádou a nit jejich hovoru se vesele nesla směrem k večeru, kdy se za oknem na město snesl soumrak, rozsvítila se pouliční světla a jedlíci jeden po druhém snížili jas svých monitorů.
Na vysoké židli u stolu si pohodlně hověla kabela. „Tak, pánové,“ pronesl jeden z jedlíků, náš programátor, „myslím, že jsme na všem domluveni. Dal bych si na závěr schůzky ještě kafe, pokud nepospícháte.“
„Nepospíchám,“ pravil druhý z jedlíků v saku a bílé košili. Mávl na číšníka. „Dám si také.“ Třetí jedlík, v modrém triku s nápisem Oklahoma, se zaklonil na židli a ťuknul prsty do klávesnice. „Dejte si. Mrknu se zatím na zprávy.“
Židle pod jedlíkem s nápisem Oklahoma zaskřípala. Naklonil se blíž ke svému monitoru, a zhoupl se tak na předních nohách židle, které zaúpěly. Nesly celou váhu jeho těla. Les noh dalších židlí v restauraci zpozorněl. Dokonce i stoly pozorovaly rostoucí napětí předních noh židle s účastí.
Když už byla váha na nohách židle na hranici převrácení se, jedlík prudce spadl s celou židlí zpět na podlahu, až to zadunělo. Okolní stoly i se svými hosty se ohlédly. „To mě podrž,“ vydechl jedlík užasle.
„Co se děje?“ „Koukněte, co je ve zprávách!“ „No ne, to neni možný!“ „Všimli jste si, že tu odpoledne projeli požárníci?“ „Ukažte mi to taky,“ povídá programátor. „Tyjo, to je jen o pár ulic dál odsud!“ Jedlík s nápisem Oklahoma na notebooku zvýšil hlasitost televizních zpráv.
Teď poslouchala skoro celá restaurace. „… tato událost je záhadou nejenom pro policii a požárníky, ale především pro stavební inženýry,“ hlásil notebook, „opraváři nad neobyčejnou situací jen nechápavě kroutí hlavou. Jakou silou se to mohlo stát?
Výtah nejel nahoru ani dolů, ale z dosud neobjasněných důvodů zabočil do strany mimo výtahovou šachtu a proboural se paní Vorušové do bytu. Stará paní utrpěla vážná zranění a její zdravotní stav je kritický…“ „To je přece v domě, kde jsem v noci zapomněl svou tašku,“ hlesl nevěřícně programátor.
„Jak se to mohlo stát?“ Seděl a lámal si hlavu. „To je stejný výtah, ve kterém jsem dnes ráno byl…“ Užasle se podíval na jedlíky. „Neuvěřitelná náhoda…“ „Tak hlavně buď rád, žes v tom výtahu nebyl teď odpoledne!“
„… zdá se, že si dnes už obyvatelé našeho města nemohou být jisti bezpečím ani doma…,“ pokračoval ve zprávách notebook. „Ale jak se to mohlo… z boku… jakou silou?“ Pohlédl na kabelu. Seděla nevinně na židli.
Rozhlédl se po restauraci. Nemohl se zbavit dojmu, že to náhoda nebyla, že on sám nebo jeho návštěva s událostí nějak souvisí. Stoly, lavice, lampy, dveře i kávovar na pultě ho sledovaly.
V jejich výrazu prosakovalo určité napětí, které se programátor nakonec raději rozhodl zaměnit s vlastní rozladěností. „Půjdu si dát domů nějakej drink,“ rozhodl se.
Zaplatili, popadl kabelu, vyšli na ulici, roztržitě se rozloučil s jedlíky a zamyšleně postával před vchodem. Divného pocitu se nezbavil. Přes prosklené okno ho kriticky sledovalo zařízení restaurace.
„Můžu snad za to?“ Popošel po chodníku a ohlédl se. „Nemůžu. Dejte mi pokoj!“ Došel až na přechod se semafory. Svítila červená. „Mohl jsem teď taky být v nabouraném patře.“ Stále červená. Neúprosná červená. Programátor zuřivě mačkal tlačítko na přechodu.
Cítil, že chce z místa zrodu nepochopitelné záhady někam utéct, ale červená trvala na svém. „Nemůžu za to! Byl jsem tam náhodou… Nerozumím, jakou silou se to mohlo stát!“ Vyšel na přechod na červenou, ale málem ho srazilo projíždějící auto.
„Dejte mi už pokoj, vy všechny auta, židle, stoly, výtahy!“ Křičí a opět přechází na červenou. Lidé se zastavují, ohlížejí se za ním. Mladá paní si ťuká na čelo.
Rozumím mu. Nechápe svět, jaký je. Já už ano. Mám výhled na ulici, na celou čtvrť. Proto mám pochopení pro legrační postavičku motající se po ulici s kabelou na přechodech pro chodce. Vidím odsud i dům s probořeným patrem obklopený sanitkami a hasičskými auty.
Jsem hromosvod a tady mám střed města úplně jako na dlani. Z toho, co jsem za ta léta viděl a slyšel, bych mohl napsat tlustou knihu, která by se hned stala bestsellerem. A proto vím, že tu záhadnou sílu poháněla touha po svobodě, která dává tvorům nadpozemskou sílu vzepřít se svému vězení.
