Hned po maturitě odešel od rodičů, půjčil si počítač a začal podnikat. Jan Bezděk vybudoval digitální společnost SiteOne, jež pracuje pro přední firmy v Česku. V ní tráví půl týdne, druhou půlku sedá do traktoru a maká na své farmě, která produkuje prémiové seno pro závodní koně.
Řidič najednou prudce otočí volantem a šlápne na brzdu. Auto zastaví na kraji lesa, vedle louky. Muž svižně vyskočí z vozu a rychlým krokem míří na louku. „Vidíte, jak je tady málo trávy a roste v ní i plevel?“ Jen co to Jan Bezděk dořekne, už rázně přebíhá přes silničku na protější louku ve svahu.
„A tohle, to je rozdíl, co?“ nadšeně prochází vysokou a hustou trávou a rukou si hraje se stébly. Stojí na své louce, nebo jeho slovy poli, kde pěstuje trávu. Ještě před hodinou seděl v rozlehlé kanceláři své firmy na Vinohradech v Praze.
Na prosklených dveřích dával nápis CEO jasně vědět, že Jan Bezděk digitální agenturu SiteOne nejen vlastní, ale pořád taky vede. Jen na své vizitce má ještě jednu pozici: víkendový farmář Farmy Kačiny. Ale hezky postupně. Scéna první, Korunní ulice, pražské Vinohrady.
„Pojďte, pojďte, musím vás seznámit,“ volá Jan Bezděk klíčové zaměstnance do své kanceláře tónem, který se neodmítá. Je sice vidět, že z nápadu svého šéfa nejsou zrovna nadšení, ale znáte to, když šéf zavelí… Zato samotný zakladatel SiteOne je ve svém živlu.
Nadšeně představuje jednoho ze zaměstnanců po druhém. Samé superlativy a chvála. Společný faktor? V téhle firmě, mezi jejíž klienty se řadí taková jména jako J&T, Blue Style, PPF, Air Bank, Schneider Electric, E.ON, Dermacol nebo třeba Akademie věd ČR, jsou téměř od samého začátku.
A že ten začátek byl už celkem dávno, před víc než dvaceti lety. Do podnikání se ale Jan Bezděk, který mluví jako o překot a tryská z něj nezastavitelná energie, pustil už dřív. Co dřív, pustil se do něj, hned jak to šlo.
„Byli jsme celkem chudá rodina, ale mě odmala bavily počítače, naučil jsem se programovat a díky tomu jsem mohl chodit na výběrový gympl, kde tehdy, v polovině devadesátých let, bylo školné asi 25 tisíc korun. A to byly nějaké peníze,“ vzpomíná.
Díky tomu, že to uměl s počítači, si školu mohl dovolit – spravoval totiž gymnáziu počítačovou síť, zaváděl ve škole internet a naprogramoval i její web. Čím víc měl příležitostí, tím víc se do oboru IT dostával. Když v roce 2000 odmaturoval, zavolal domů a rodičům oznámil, že už nepřijde.
Doma se objevil až za rok a půl. Hned začal podnikat. Přemýšlet prý nebylo moc o čem, počítače byly jasná volba. „Miluju svobodu a taky jsem v té době měl dost divoký život,“ vysvětluje, proč se tak rychle postavil na vlastní nohy. Pár měsíců bral, jak říká, různé kšefty a dělal IT kluka pro všechno.
Brzy se ale začal čím dál víc soustřeďovat na webové stránky, které chystal na míru. V tom se našel a začal stavět vlastní firmu SiteOne, která se zkraje specializovala právě na weby. „Prvním klientem bylo Schneider Electric, kde pracoval můj kamarád ze střední. A pak se to docela rychle rozjelo. Když mi bylo pětadvacet, začali jsme dělat pro J&T Banku a oni se mi hrozně smáli, že mi teče mlíko po bradě,“ směje se.
Chvíli to vydržel, ale když už ho to štvalo hodně – a když už jeho firma slušně vydělávala –, řekl si, že jim ukáže. „Tehdy byla nová Audi Q7, stála dvě mega a já si ji koupil. Divili byste se, jak to fungovalo! Přestali se mi smát,“ vzpomíná.
Teď v rukou drží volant starého volva, které má na kontě už přes čtyři sta tisíc kilometrů a jež kdysi koupil své ženě. Sám už si na drahá auta nepotrpí. Prý musí stát nejvýš pár desítek tisíc, aby mohl vozit nářadí na farmu a nebylo mu líto, když se s autem něco stane. Ale nepředbíhejme.
Start firmy zní sice jednoduše, ve skutečnosti však takový nebyl ani v nejmenším. Bezděk se do něj totiž pustil jen chvíli poté, co praskla dotcom bublina. To je podobné, jako kdyby si otevíral hotel během covidu. „Mít to těžké hned od začátku je ale i výhoda. Ode dne nula makáme. Firmy, které začínají v lehké době, to pak mají těžké, když přijde krize,“ je přesvědčený Jan Bezděk.
Jeho firma, v níž dnes pracuje přes šedesát lidí a která má roční obrat kolem devadesáti milionů korun se slušnou, šestnáctiprocentní EBITDA, krize zatím ustála vždy dobře. On sám měl však namále. Jak říká, po dvanácti letech téměř nepřetržité práce, kdy pracoval dvanáct hodin denně, řekly tělo i hlava dost.
„Byl jsem úplně v hajzlu,“ říká a čtenář doufám ostrý výraz promine, jiný by ale realitě odpovídal jen stěží. „Byla za tím neschopnost delegovat, strach ze selhání, ale i to, že mě ta práce prostě bavila,“ vzpomíná na příčiny vyhoření. Dostával se z něj pomalu, postupně, na terapiích i pomocí prášků.
