Udělat byznys z prodeje kartáčků na zuby? To nepůjde, říkali Alexandře Kala. Teď je její Profimed ve čtyřech zemích, loni utržil šest set milionů korun a v hledáčku má miliardu. A jeho majitelka rozjíždí další velký projekt. Cíl? Dostat Česko na světovou mapu technologických lídrů.
Těžko říct, jestli ve Světové dentální federaci před dvanácti lety znali Alexandru Kala. A jestli ji chtěli potěšit, když tehdy ustavili Světový den ústního zdraví na 20. března. Nebo jestli je to jen náhoda z kategorie těch, nad kterými zůstává rozum stát a na tváři se při jejich zjištění samovolně objeví podivený úsměv značící myšlenku: „Jak je tohle možné?“
Právě 20. března má totiž narozeniny tahle žena, u níž se dá bez přehánění mluvit o tom, že Čechy naučila pečovat o chrup. A taky na tom dokázala postavit silný a stabilní byznys, který je rozkročený do čtyř zemí. Kromě toho do rodinného holdingu patří i pětihvězdičkový hotel na Malé Straně na Klárově a projekt v Prokopském údolí.
„Firma roste a prosperuje,“ pochvaluje si Alexandra Kala ve své prvorepublikové vile v Praze 6. Okny, nad nimiž jsou původní dřevěné kolejnice na závěsy, prochází dovnitř únorové ranní slunce a vytváří mimořádně útulnou podívanou. Dům, po jehož původních parketách kdysi chodili velmi slavní umělci, se během pár minut otevře a přivine vás k sobě, jako byste tu byli už poněkolikáté.
„Je to šest set metrů plochy, ale v zásadě jen dva pokoje, vše je tu propojené,“ ukazuje Alexandra Kala to, co ostatně sami brzy poznáme. Jednou z dominant hlavního obývacího prostoru je knihovna, v níž vedle sebe najdete výroční zprávu PPF, publikaci Lovci a sběrači, finančně podpořenou skupinou J&T, ale taky třeba knihu Savage Beauty, mapující dílo Alexandera McQueena, nebo Dějiny krásy Umberta Eca.
Alexandra Kala v rozhovoru dále prozradila:
- Proč byl těžký rozjezd Profimedu v Polsku.
- Jak moc jsou v dnešní době důležité kamenné prodejny.
- Proč se s firmou vrhla na doplňky stravy.
- Jak se vůbec dostala k podnikání s dentálním zdravím.
- Co bylo nejlepší byznysové rozhodnutí, jaké kdy udělala.
Kdybyste si chtěli zahrát „ukaž mi svou knihovnu a řeknu ti, kdo jsi“, vyjde z toho Alexandra Kala dost autenticky. Byznys, trocha módy, umění, cestování… A zatímco trpělivost explicitně v knihovně neleží, jedna z nejzajímavějších tuzemských byznysmenek ji v sobě nese. To když s námi bez mrknutí oka hledá to správné světlo, několikrát mění outfity nebo přefocuje již nafocené.
Foto Anna Kovačič
Neztrácí u toho svůj ikonický úsměv, v němž jako by se odrážela její filozofie. Je srdečný, upřímný, ale klidný. Není afektovaný a nestřídají jej často mračna. Alexandra Kala nemá ráda velká gesta ani slova. Riskovat chce tak akorát a blízký jí je styl života označující se v anglofonních zemích jako low-key, česky bychom možná řekli nevyčnívající. Nebo ještě lépe – okázale na sebe neupozorňující.
Výsledky však často zkrátka mluví za ni. Její Profimed se rozrostl z čistě zubní péče do dalších kategorií, jež ale pořád mají jednu věc společnou: péči o zdraví a špičkové výrobky. A navíc Alexandra Kala už dávno není jen podnikatelkou a šéfkou Profimedu.
Vedle mnoha filantropických aktivit se čile angažuje v Druhé ekonomické transformaci, kde vede pracovní skupinu Věda a výzkum, a spoluzaložila Nadační fond Žárovky, který podporuje mladé talenty, buduje jejich komunitu a popularizuje je s cílem šířit povědomí o českých expertech a taky optimismus. Velkým úkolem Žárovek je zapojit do komunity naše talenty v zahraničí a přitáhnout je zpět domů.
Nyní se nově podílí na chystaném projektu, který má za cíl dostat Česko na mapu technologických lídrů světa. Nový inkubátor má totiž pomáhat vědeckým týmům překonat propast mezi výsledky výzkumu a vznikem spin-offu, takzvané údolí smrti.
„Když nebudeme mít dobré inovace, dlouhodobě nemáme jak udržet prosperitu Česka, na jakou jsme teď zvyklí,“ upozorňuje žena, která patří mezi nejvýraznější české podnikatelky a dlouhá léta je v našem žebříčku nejvlivnějších žen.
Velký a opravdu osobní rozhovor s ní ale přinášíme poprvé. Mluví v něm o vědě a novém projektu, na kterém pracuje. O Profimedu, o tom, jak v sobě měla byznysového ducha už na gymnáziu, když prodávala borůvky na hranicích s Rakouskem, a taky o tom, proč je longevity tak důležitá a proč ji zároveň celý hype kolem tohoto tématu občas rozčiluje.
Nezdráhá se vyjádřit, co potřebuje česká ekonomika i co se naučila ve Švýcarsku, proč chtěla švýcarské občanství a proč se nakonec rozhodla žít v Česku.
Rok 2019, podcast Forbesu. Vy jste měla sedmnáct poboček a obrat tři sta milionů. Teď máte dvacet poboček a dvojnásobný obrat. Znamená to, že si v roce 2030 sedneme k miliardě?
To bude asi dřív. Myslím, že je velmi realistické, že tu miliardu budeme mít tak do tří let.
Je to pro firmu cíl?
Zájem o život ve zdraví roste. Potenciál na trhu je velký, obzvlášť v Polsku, kde slavíme úspěch. A jistě, to číslo zní skvěle, samozřejmě mě těší, že se firmě daří. Ale není to jediná věc, která mě teď zaměstnává a které dávám svou energii.
Jaká jsou tedy top témata ve vaší agendě?
Souvisejí s mou prací v rámci iniciativy Druhá ekonomická transformace, kde mám na starosti vědu a výzkum, a taky s Nadačním fondem Žárovky, který propojuje mladé a nadané talenty s dalšími lidmi a institucemi. Cílem je posílit v Česku přístup k vědě a vytvářet příležitosti, aby se mladé talenty mohly aktivně zapojit do rozhodování o budoucnosti naší země.
Proč vás tak zajímá podpora vědy a mladých lidí?
Protože je zřejmé, že se musíme zaměřit na budování vysoké přidané hodnoty v ekonomice už od těch nejranějších fází. Klíčem je podpora podnikavosti na univerzitách, což jsou především univerzitní spin-offy. Podívejme se na Spojené státy, které jsou tahouny inovací. Máme špičkové talenty, ale často jim chybí prostředí, které by je vedlo k tomu, aby své nápady přetavily v globální úspěch.
A tohle chcete změnit?
Přesně tak. Vzniká tady mnoho kvalitního výzkumu, ale neexistuje dobrý mechanismus pro efektivní transfer technologií. Jednak chybějí odborníci, kteří by se vyznali v byznysové stránce, a taky v systému chybějí peníze na samotný transfer technologií. Proto chystáme první tough tech inkubátor v Česku.
Jak bude fungovat?
Zaměří se na transfer znalostí, který vědeckým týmům pomůže překonat takzvané údolí smrti, tedy propast mezi výsledky výzkumu a vznikem technologické firmy s reálnými produkty a zákazníky. Budeme vyhledávat technologie s vysokým potenciálem a investovat do toho, aby se dostaly do fáze proof of concept. Takové projekty pak připravíme na to, aby zvládly vstup na trh a další investiční fáze.
Na jaké obory nebo témata se inkubátor zaměří?
Může jít o pokročilé materiály, výzkum v oblasti robotiky, energií a životního prostředí, kybernetické bezpečnosti a v řadě dalších oblastí. Jde nám o transformativní technologie, které řeší zásadní problémy současnosti i budoucnosti a které se dají dobře uchopit v rámci ochrany duševního vlastnictví.
Kolik do toho investujete?
Vytvoříme akciovou společnost, do které chceme zapojit deset až patnáct investorů. V první fázi máme cíl získat deset milionů eur.
Inkubátor se bude soustřeďovat jen na vědu z Česka?
Nejprve ano, ale do budoucna plánujeme rozšíření projektu i do Polska a dalších zemí střední a východní Evropy. Vidíme tam velký potenciál, který může zvýšit konkurenceschopnost a posunout celý náš region dopředu.
S kým na tom pracujete?
Je nás celkem osm. V manažerské struktuře máme například Janu Soukupovou, která patří do výběru Forbes 30 pod 30 a která byla ředitelkou kabinetu ministryně pro vědu, kde se věnovala transferu technologií a podpoře strategických technologií. Součástí našeho týmu jsou experti na duševní vlastnictví, budování firem a škálování byznysu. O praktickou podnikatelskou zkušenost tedy rozhodně nebude nouze. A skládáme i poradní sbor, ve kterém budou zastoupeni špičkoví vědci i další profesionálové.
Pomůžeme dostat Česko na mapu technologických lídrů.
Proč to celé děláte?
Protože vzhledem ke geopolitickým změnám se dostáváme do bodu, kdy si už nemůžeme dovolit nechat skvělé technologické nápady ležet v šuplíku jen proto, že jim chybí finanční nebo byznysová podpora. A přesně to chceme změnit. Tohle je první krok k tomu, aby vznikla česká Nvidia nebo OpenAI. Pomůžeme dostat Česko na mapu technologických lídrů.
To je docela ambiciózní plán a dost práce.
Když nebudeme mít dobré inovace, dlouhodobě nemáme jak udržet prosperitu Česka, na jakou jsme teď zvyklí. A druhá věc je, že chci Česku něco dát, pomoct to tady trochu zlepšit.
O vědě se v poslední době mluví docela často, pro vás to ale není úplně nové pole, že?
To je pravda. Odborný, na faktech založený přístup mě zajímal vždycky. Firmu jsem stavěla na inovativních výrobcích dentální hygieny, od začátku jsem přemýšlela v kontextu vědy a výzkumu. A tak to je v Profimedu dodnes. Nestačí mi, že něco hezky vypadá a má to dobrý marketing.
Je tohle váš recept na úspěch?
Myslím, že recept neexistuje. Úspěch je kombinace pracovitosti, odvahy riskovat, štěstí a zdravé tvrdohlavosti.
Jak vám teď dělá Profimed radost?
Velmi. Plníme své plány a rosteme ve všech zemích, kde působíme, tedy v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a Polsku. Právě Polsko je náš největší premiant, tam se nám velmi daří, přestože je to hodně obtížný trh.
Dlouho to tak ale nebylo, že?
Ano, Polsko bylo velice náročné. Nejprve jsme tam šli trochu stylem copy–paste, ale ukázalo se, že co funguje v Česku, nemusí být receptem na úspěch v Polsku. Takže jsme to museli překopat a teď se konečně úročí naše práce a opravdu ve velkém se nám vrací úsilí, které jsme tomu dali.
Co tam oproti Česku nefungovalo?
Zatímco u nás funguje dobře náš retailový koncept, Poláci si pro poradenství do prodejny nepůjdou. Orientují se spíše na doporučení v ordinacích, takže jsme tam rychle otočili loď a neotvírali víc a víc prodejen, ale soustředili se na detailní práci v terénu, kdy náš tým každý víkend celý rok objížděl veškeré konference, oblastní komory nebo dělal semináře pro dentální hygienistky i zubaře. Detailně jsme edukovali o ústní hygieně, co a jak používat, a tohle se hodně zúročilo. Vidíme třeba to, že se tam zákazníci hodně orientují už i na mezizubní kartáčky, které před deseti lety v Polsku nikdo neznal. Stejně tak se nám daří v segmentu péče o matku a dítě, kde spolupracujeme s mnoha tisíci porodních asistentek.
Nepřeháníte?
Vůbec. Když jsme v roce 2014 přišli do Polska, bylo to jako rok 1995 v Česku. V lékárně měli čtyři velké kartáčky, zubní nit a mezizubní kartáčky ani neexistovaly. Dnes už tam v lékárnách najdete sortiment, který jsme prosadili a na který jsme zvyklí v Česku. Bylo důležité, že jsme včas pochopili, že se každý trh chová jinak a že prodejny tam budou spíš jen takové crème de la crème. A taky bylo strašně důležité, že jsme se v Polsku přestěhovali z Varšavy do Katovic.
Jak velké je dnes Polsko v byznysu Profimedu?
Hodně nám roste, ale největší je pořád ještě Česko.
Chcete jít po téhle polské lekci ještě dál, do dalších zemí?
Ne. Sice bychom mohli jít třeba do států jako Litva, Estonsko nebo Rumunsko, ale jsme spokojení s visegrádskou čtyřkou. To je trh se šedesáti miliony lidí a nabízí ještě obrovské možnosti. Je lepší se koncentrovat a dělat kvalitní práci než se rozlétnout všude a dělat to napůl. Nechci firmu zadlužit pro obrovské plány. Pro mě dává smysl udržitelná cesta.
Takhle to máte postavené od začátku podnikání?
Přesně, tohle byla vždycky moje strategie. Nemalovala jsem si velké křivky, ale rostli jsme tak, jak to firma zvládala, bez nějakých velkých stresů. Není důležité za každou cenu růst, ale kvalitně zvyšovat obrat bez dopadů na marži.
Dnes máte dvacet poboček v Česku a na Slovensku, chystáte další?
Retail je již plně saturovaný. A budu upřímná, dnes je navíc kvůli indexaci nájmů v hyperinflaci po covidu i velmi nákladný.
Jaký mají dnes prodejny význam?
Prodejny jsou sakra důležité. Je to naše laboratoř, kontakt se zákazníkem, kdy se každý den formou hlášení z prodejen dozvídáme, co zákazníci požadují, co chválí, na co si stěžují, a můžeme tam testovat novinky před uvedením do distribuce.
Počet zemí, kde působíte, je stabilní, Profimed ale postupně rozšiřuje svůj záběr. Je dentální péče pořád největší?
Je, ta nám dělá zhruba padesát procent a pořád tam vidím značný potenciál. Velký skokan je ale značka Frida, což jsou zdravotnické pomůcky a péče o matku a dítě, a dobrou pozici mají i potravinové doplňky a longevity.
Jak to vlastně vzniklo, ta cesta od kartáčků k doplňkům stravy?
Začínali jsme jako distributor ústní hygieny, pak jsme přidali profesionální kosmetiku a pomůcky pro péči o tělo a o matku a dítě a jako zatím poslední přibyly doplňky stravy, kdy nás během pandemie oslovila rakouská firma Dr. Böhm s nabídkou spolupráce. A protože s manželem sledujeme longevity výzkum již pět let, začali jsme se rozhlížet i v této kategorii.
Foto Anna Kovačič
A co jste zjistila?
Že je málo takových, které jsou skutečně vědecky ověřené. Výrazná výjimka je v tomhle směru Spermidin, který má mnoho studií na evropských univerzitách, a navíc vědeckou radu složenou z velmi úspěšných profesorů, kteří se tomuto oboru věnují. To je strašně důležité, protože na tomhle trhu existuje spousta pokusů, kde se nabízejí normální vitaminy a minerály a prodává se to jako longevity produkt.
Rozčiluje vás to?
Rozčiluje. Protože mnoho lidí, kteří se do toho segmentu pouštějí, tomu vůbec nerozumí. Vůbec. Jedou jenom po povrchu a klamou lidi. To dělat nehodlám. Fakt ale je, že longevity je velké téma.
Velké téma pro vás osobně, nebo i co se týká byznysu?
Oboje. V byznysu jsme na trh přinesli spermidin, za který se dokážu s čistým svědomím postavit a doporučit ho.
Jak se vůbec člověk může zorientovat v tom, co je balast a co je skutečně funkční?
Musí tomu věnovat hodně času. Mám velkou výhodu, že se lékařskými tématy zabývám už léta. Mám plno přátel mezi profesory, takže s nimi některé věci konzultuju. Navštěvuju i hodně kongresů, které se týkají longevity, v Evropě i v Americe. Taky k tomu nemůžeme přistupovat z hlediska nějakých dogmat a musíme si rovněž říct, jestli nám jde o lifespan, nebo healthspan.
V čem je rozdíl?
Jde o to, jestli chceme žít dlouho co nejzdravěji, nebo co nejdéle. Já se dívám spíš na healthspan a s tím souvisí celková životní filozofie. Není jenom o doplňcích stravy, o sportování, ale o celkovém nastavení, o tom, jakou mám kvalitu spánku, jak se stavím ke stresu a jak ho dokážu řídit. Je to taky o postoji ke zdravé stravě, a nejedná se jen o jídlo.
Nepiju vodu z plastových lahví kvůli mikroplastům, piju jen ze skla nebo si dám vodu z kohoutku.
Jak to myslíte?
Jde i o to, v čem jídlo a pití uchovávám. Já třeba nepiju vodu z plastových lahví kvůli mikroplastům, piju jen ze skla nebo si dám vodu z kohoutku. Neuchovávám jídlo v plastu, ale ve skle. Domů mi nesmějí ani běžné čajové sáčky, protože se dělají z plastových materiálů a při zahřátí se z nich uvolňují miliardy mikroplastů. Ty se pak ukládají v našich orgánech a ovlivňují naše tělo. Hluboký dopad na naše zdraví mají náročnější změny než jen brát si nějaké suplementy, ty pomůžou třeba krátkodobě s imunitou, ale z dlouhodobého hlediska je zásadní, aby naše buňky dokázaly regenerovat.
A tomu pomáhá hlad a chlad, jak říkáte?
Přesně tak. Méně jídla, třeba přerušované půsty, oblékat se méně, sportovat má hlubší a trvalejší dopad na naše zdraví.
To děláte?
Jasně! Jím třeba jednou nebo dvakrát denně a oblékám se jen lehce.
A jak vám jde skloubit vydatný spánek s vedením firmy a dalšími aktivitami?
No to mi říkejte! To je věc, se kterou dost bojuju. Já nikdy nespala hodně, tak se snažím držet těch sedm hodin spánku, ale někdy to nevyjde. Dnes už chodím radši spát dřív večer, většinou usnu se synem, když ho uspávám, a pak si ráno přivstanu a dělám věci do práce nebo mám čas na sport. Třikrát týdně mám tenis, doma cvičím s vlastní váhou a běhání jsem vyměnila za rychlou chůzi se zátěží.
Berete i nějaké doplňky stravy?
Dlouhodobě beru ten spermidin a myslím, že se mi zlepšily kognitivní funkce, snadno si vzpomínám a mám i dost energie. Jinak bych ani tohle všechno nedala. Asi bych měla mít s vyšším věkem méně energie, ale to rozhodně nemám. Spíš se cítím, jako by mi bylo třicet. No a pak beru i omega-3 a metformin, který je výborný pro kontrolu hladiny cukru v krvi a jako lék pro diabetiky je ověřený již mnoha lety na trhu. Některé studie ukazují, že by měl mít vliv i na snížení rizika některých druhů rakoviny a na longevity.
Zkoušíte různé novinky, které se objevují?
Ne, dívám se na studie, zkoumám, jak se na to dívá odborná veřejnost, jak dlouho jsou ty přípravky na trhu a jestli u nich nejsou nějaké vedlejší účinky. Nejsem takový ten freak, který na sobě testuje ty nejnovější věci na trhu.
Nemáte u některých lidí pocit, že se snaží doplňky dohnat spoustu věcí pro spokojený život?
Někdo to tak možná má. Ale longevity je holistická, nemůžete se soustředit jen na jednu věc a „dosypat“ ji nějakými prostředky. Jde o celkový přístup k životu. Včetně toho, že člověk musí být hrdý na svůj život, mít dobrý pocit, že jeho život není zbytečný, to je strašně důležité. Není to jenom o tom, že mám hodně peněz a mám se dobře. To štěstí nepřináší. Nesmírně důležité jsou vztahy, nejen v rodině, ale i s přáteli a dalšími lidmi. A taky přístup ke stresu a práci. Můžete být nešťastný workoholik. Nebo šťastný.
To jste vy?
Říkám to tak. Dělám toho hodně, ale dělám to ráda a přináší mi to osobní uspokojení. A to je velmi důležité. Mnohem důležitější než se za něčím hnát a být nešťastný, že nemám čas. Já třeba nemám na některé věci čas, ale mně to nevadí. Jsem s tím naprosto v pohodě, protože si čas dělám na věci, které mi dávají smysl.
Co vám dává smysl?
Osobní čas věnuju svému synovi, který má největší prioritu. Taky ale vím, že nepotřebuje maminku dvanáct hodin denně, potřebuje s ní kvalitní čas. Když jsme spolu, nekoukám do mobilu, ale čteme si nebo se spolu díváme na pohádky, protože nás to baví.
Na co rádi koukáte?
Máme rádi velké, výpravné pohádky, třeba Zlatý kompas, to je nádhera, nebo Hvězdný prach, Louskáčka nebo Myši patří do nebe. Nesnáším pohádky, kde se postavičky mlátí po hlavě nebo které začínají tím, že někdo umře. A čas si ráda dělám i na společenské aktivity, jako je třeba podpora Národního divadla, jehož tváří jsem se stala. Ráda se věnuju filantropickým projektům, protože to člověku přináší pocit štěstí, že se nemá dobře jen on sám, ale pomáhá i ostatním. A to podle mě patří do toho holistického přístupu k longevity.
Ráda se věnuju filantropickým projektům, protože to člověku přináší pocit štěstí, že se nemá dobře jen on sám, ale pomáhá i ostatním.
Tenhle přístup se propisuje i do toho, jak Alexandra Kala staví svou firmu. Podnikat začala, když jí bylo jednadvacet. A šla hezky krok za krokem. Žádné šílenosti, ale rozumné riziko. Pomáhala jí dobrá intuice, psychická odolnost a životní nastavení, že se nevzdává. Že i když se objeví problémy, jde se bojovat.
„Podnikání se nedá naučit. Musíte být odolní, rozhodní a umět se učit z chyb. Protože každý jich na cestě udělá hodně. Některé jsou tvrdé. Ale když to zvládnete, posílí vás to,“ říká Alexandra Kala, když upíjí svůj oblíbený čaj v japonském Café Sofa. I když mluví o těžkých chvílích a náročných rozhodnutích, je na ní dobře vidět, že kdyby před ní teď místo konvičky a šálku s čajem stála poloprázdná sklenice s vodou, ona by ji viděla spíš plnou.
Nadhled a životní optimismus jsou to, co podle ní podnikatelé nutně potřebují. A taky je to něco, co ona sama jistě má. „Podnikání není procházka růžovou zahradou, byť to tak někdy bývá oslavováno. Problémy byly a budou, ale to k tomu patří.“
Co byl největší problém, se kterým jste se musela utkat?
Velkou chybu jsme udělali v Polsku, že jsme začali s retailovým konceptem. To byla drahá chyba.
Na kolik vás to vyšlo?
Stálo nás to určitě ke třiceti milionům korun. Jinak jsme rozhodně dělali i jiné chyby, třeba jsme zařadili produkty, které úplně neladily s Profimedem, nebo jsme otevřeli prodejnu na špatném místě, ale to jsou celkem normální věci.
Nikdy se ale nestalo, že by firma visela na vlásku, že byste šla na hranu?
Ne. Vždycky jsme stáli na racionálních základech. Mimochodem, je na to i McKinsey studie, že ženy jako podnikatelky mají dlouhodobě lepší výsledky než muži. Neriskují tolik, budují podnikání postupně a udržitelně. A myslím, že já jsem potvrzením téhle studie. I odvážnější rozhodnutí byla jen natolik riskantní, aby to firma v případě neúspěchu ustála.
Nešla bych do toho, že bych si půjčila v dluhopisech stovky milionů, abych mohla expandovat do pětadvaceti zemí. I kdybychom museli třeba úplně odepsat investici v Polsku, firmu by to nepoložilo. A to souvisí s tím holistickým přístupem k životu. Nic nedělejme na hranu. To platí v byznysu, ve sportu, v doplňcích stravy i osobním životě. Tak to je.
S jakou představou jste vlastně začínala v těch jednadvaceti letech podnikat?
Měla jsem obrovské ideály, což je velká výhoda mládí. Člověk má ideály a obrovskou energii je naplnit.
Foto Anna Kovačič
Začalo to na zubařském křesle, kde se Alexandra Kala ocitla kvůli bolavé osmičce. Zubař se jí zeptal, co dělá, a ona na to, že zrovna nic, že skončila školu. A tak jí nabídl práci ve své firmě, která se věnovala distribuci stomatologických výrobků pro zubní ordinace. Skrze tuhle práci poznala Václava Velkoborského, zubního lékaře ze Švýcarska, se kterým vytvořili pár a později se i vzali. Hlavně ale díky němu poznala dva rozdílné přístupy: na jedné straně opravování zubů, aby vydržely co nejdéle.
A na druhé preventivní přístup, kdy se člověk bude o chrup starat tak, aby nebylo potřeba jej opravovat. „To se mi hrozně líbilo a viděla jsem, že to tehdy v Česku naprosto chybělo,“ vzpomíná. Stejně tak na českém trhu tehdy byli velkou neznámou i předchůdci dnešních mezizubních kartáčků. A tak se to Alexandra Kala rozhodla změnit. Ze Švýcarska dovezla „chlupaté párátko“ od tamní značky Paro a vydala se na stomatologické výstavy a kongresy.
Jak se tam na vás dívali?
Na začátku to vypadalo tak, že jsem přijela někam, kde ostatní vystavovali zubařská křesla, měli tam amalgámové míchačky a podobně. Já tam vytáhla kartáčky a všichni se nahrnuli a zvědavě koukali, co to mám. Tam jsem poznala, že to je opravdu díra na trhu. Hned to zaujalo. Tak jsem si říkala, že bych ten sortiment poskládala z více značek. Jako první jsem sem přivezla třeba sonický kartáček Optiva Sonicare a bělicí pasty Rembrandt z USA.
Navazovala se spolupráce s velkými zahraničními firmami snadno?
V devadesátkách to bylo tak, že když jste uměli anglicky a napsali jim s nějakým rozumným byznys plánem, většinou to vyšlo.
Předpokládám, že vy jste ho měla.
Ano, měla jsem to postavené na propagaci pro odborníky, zubní lékaře. Zároveň jsem ale otevřela i první prodejnu v Praze u Karlova náměstí. Takže i přesto, že jsem byla tak mladičká, se mi dařilo zastoupení krok za krokem získávat. Tehdy byl trh skutečně ještě hodně otevřený. Takhle jsem začala a ohromně mě to bavilo.
Co vás na tom bavilo nejvíc?
Že dělám něco chytrého, že prodávám věci, které mají přínos, a že to má potenciál. Asi bych neuměla prodávat třeba oblečení. Tady mě bavil a baví přesah do vědy. Různě jsem to zkoumala, diskutovala o tom s doktory a nedívala se jen na hezký marketing a na to, jestli to pěkně vypadá, ale vždycky pro mě bylo důležité prodávat něco, co opravdu funguje. To byla DNA Profimedu od začátku.
Jak se na to vůbec dívala vaše rodina, že jste se ve dvaceti vrhla do podnikání?
Já se tím moc nevymykala, protože můj táta, hned jak přišla revoluce, skončil v práci a pustil se do podnikání. Tenkrát kvůli tomu doma byly velké diskuse mezi rodiči, protože moje maminka se podnikání bála, zatímco otec v tom viděl jedinečnou příležitost. Šel do toho a to mě asi taky formovalo. Kupoval v Rakousku auta, tady je prodával a já viděla, jak se mu daří. Viděla jsem, že to je dost práce. Ale taky že na druhé straně to něco přináší. V té době mi bylo kolem patnácti a zblízka jsem to sledovala, vyrůstala jsem v tom.
Takže jste se podnikání nebála?
Nebála. A taky jsem byla sama vždycky podnikavá, na gymnáziu jsem si přes léto přivydělávala a pracovala jsem i dřív, ačkoli to tehdy psali na babičku.
Co jste dělala?
Seděla jsem za okýnkem na vrátnici státního podniku a manuálně přepojovala telefony. A taky jsem hlídala, jestli se lidé zapisují do knihy příchodů a odchodů.
Kolik vám bylo?
Tak deset dvanáct. Samozřejmě jsem z těch peněz nic neviděla, protože to byl přivýdělek pro moje rodiče. A jednou přišel tatínek s nápadem, že bych mohla pracovat v Jihočeském divadle, které hrálo přes léto v Českém Krumlově. Tak jsem tam od června do září večer co večer hrála elfa ve Snu noci svatojánské. Běhala jsem po té zahradě, posedávala se staršími herci a poslouchala jejich moudré řeči.
To mohla být docela zábava, ne?
No jasně! Bavilo mě to, ale domů jsme se vraceli kolem půlnoci a ráno se mi těžko vstávalo do školy. Ale naštěstí jsem byla na základce jedničkářka, tak jsem se nemusela učit.
Proč jste nepokračovala na vysokou, když vám škola šla?
Protože jsem měla období rebelství, moje puberta byla příšerná. Navíc bylo chvíli po revoluci, většina spolužáků se hlásila na VŠE a já jsem si říkala, co tam budou učit, když tam budou stejní profesoři jako za komunismu. Neviděla jsem v tom přínos. Takže ekonomka ne. Práva mě taky nelákala, nechtěla jsem se šprtat zákony. A jít na pedák jako ovce, abych měla alespoň diplom, to jsem nechtěla. Tím pádem jsem moc nevěděla, co bych mohla dělat, medicína mě nenapadla, a tak jsem doma oznámila, že nevím, co bych mohla studovat, takže nebudu studovat nic. A že budu pracovat doma, v rodinné firmě.
Co vám na to rodiče řekli?
Ať klidně nestuduju, ale ať si nemyslím, že budu u nich v teplíčku. A že si mám najít práci.
A našla?
Ne, nakonec jsem nastoupila na dvouleté studium ekonomie a účetnictví, abych měla později nějaký přínos do rodinné firmy. Jenže naši pak řekli, že ještě musím někam na zkušenou.
Měla jste přísnou výchovu?
Docela ano. Odmalička jsem musela doma pomáhat, pracovala jsem o prázdninách na různých brigádách, a to i na gymnáziu. Jeden rok jsem pracovala v restauraci a myla nádobí, další jsem prodávala zmrzlinu. Jeden rok jsem se tedy už posunula a přišla na to, že je skvělé sbírat borůvky a prodávat je v Rakousku. Ráno jsem je nasbírala, pak jela vlakem do Gmündu, přešla se dvěma kyblíky borůvek hranici, šla do první hospody a tam jsem je prodala.
Jeden rok jsem pracovala v restauraci a myla nádobí, další jsem prodávala zmrzlinu.
Kolik jste vydělala?
Pár set šilinků to bylo. Tenkrát to mohlo být třeba šest set korun, takže jsem si v Gmündu rovnou koupila nějakou kosmetiku nebo boty a jela s nákupem zase domů. Pak jsem ale zjistila, že ještě lepší je koupit ty borůvky ráno na trhu od důchodců. Sice jsem měla menší zisk, ale výsledek byl i tak dobrý. Takže já se nikdy úplně neztratila.
A kdy jste se ocitla na tom křesle s bolavou osmičkou?
To bylo po tom studiu, kdy jsem měla jít na zkušenou. Přišlo to přesně včas, že mi nabídl práci. Asi rok jsem tam pracovala a pak se pustila do vlastního podnikání.
Co na to rodiče, že jste se nakonec nevrátila?
Nebyli nadšení, ale podpořili mě. Dali mi vklad do podnikání. Řekli mi, tady máš vstupní kapitál, ale pak už za námi nechoď ani pro korunu. Nikdy už nic víc nedostaneš. To bylo tvrdé.
Kolik vám dali?
Jeden a půl milionu korun, což v té době byla spousta peněz. Ale na druhou stranu jsem se musela hodně ohánět, abych tři roky rozjezdu firmy zvládla a pak se dostala do černých čísel.
Jaké byly ty první roky?
Hrozně moc mě to bavilo. Na druhé straně jsem ale byla pod velkým tlakem, protože mi bylo jasné, že buď to dám, nebo skončím.
A dala jste to.
Ano, ale ty tři roky jsem šetřila každou korunu. Hned jsem se přestěhovala do Prahy a otevřela u Karlova náměstí kancelář a první prodejnu. Nábytek jsme postavili z tvrdého papíru, protože to bylo nejlevnější. I ve skladu jsme měli papírové regály, to by dnes nebylo ani legální. Pokladna byla malá kasička na klíček a k tomu papírové paragony. Jednou v noci jsem byla v kanceláři a zapomněla se zamknout a najednou tam vběhl zloděj a celou tu kasu mi ukradl. To byly divoké začátky.
Jak se vám podařilo prosadit na trhu?
Opravdu hodně jsem pracovala. O víkendech jsem jezdila na různá zubařská školení, konference, tam jsem si rozložila stánek a ukazovala výrobky. Objednávky jsem si psala na papír, v pondělí jsem zabalila balíčky, jela s nimi na poštu a rozesílala je zákazníkům. A takhle to bylo dlouho. Velký přelom nastal v roce 2000.
Co se stalo?
Všimla jsem si, že v Ječné ulici zkrachovala jedna firma a že je tam volný velký prosklený prostor, lidem na očích, a navíc přímo proti Stomatologické komoře, která tam tehdy sídlila. A tak jsem to riskla, získala tenhle prostor a přestěhovala prodejnu. Nájem tam byl dvojnásobný, platila jsem asi šedesát tisíc, ale řekla jsem si, že musíme být víc vidět.
Pamatuju si to. Chodila jsem kolem a připadalo mi to jako z jiného světa. Obchod s kartáčky na zuby…
To přišlo hodně lidem jako z jiného světa. Ale už ze zvědavosti se tam chodili dívat. A postupně i víc a víc nakupovat. Zafungovalo to. Ještě větší úlet ale byla prodejna na Smíchově, kterou jsme otevřeli o rok později. Byla celá růžová a hodně lidí říkalo, že to nemůže fungovat a že tam nevstoupí žádný muž.
Jak vás ta růžová vlastně napadla?
Růžová je barva zdravých dásní a taky jsem se chtěla odlišit. V medicíně máte hodně modrou a bílou barvu a lékárny jsou zelené. Chtěla jsem, aby to vypadalo úplně jinak. Tehdy růžová nebyla vůbec populární, ale člověk se nesmí bát.
A vstoupili tam i muži?
To víte, že jo.
Litovala jste někdy v těch začátcích, že jste se do podnikání vrhla?
Ne, ale když jsem otevřela tuhle prodejnu na Smíchově, bylo toho na mě moc. Byla jsem unavená, ta stavba byla náročná a drahá. Jeden den jsem přišla domů a brečela jsem, jak jsem byla vyřízená.
Co vám dalo a dává sílu?
Já se nevzdávám. Když jsem pod tlakem, neschovám se do kouta, neustoupím, ale spíš se tomu tlaku snažím čelit, bojuju. Jsem bojovník a nevzdávám se zbytečně. Když to dává smysl, zatnu zuby a jdu do toho.
Co bylo nejlepší byznysové rozhodnutí, jaké jste udělala?
Určitě otevření prodejny v Ječné ulici a pak to, že jsem šla do retailu a obchodních center. Ačkoli mi tehdy nikdo nevěřil, že lidé budou kupovat kartáčky tolik, že z toho zaplatím nájem. Povedlo se i to, že jsme rozšířili sortiment o péči o matku a dítě. A taky jsem skoro od začátku šlapala do digitálního světa, e-shop a webové stránky jsme měli už od roku 1999. Do digitalizace jsem vždycky hodně investovala.
Ve vašem byznysu i životě hraje velkou roli Švýcarsko. Ze Švýcarska byla inspirace i první výrobky, které jste začala prodávat. A taky tam váš manžel působí jako uznávaný zubař, který stojí i za vznikem zubních past Swissdent. Jakou roli sehrál ve vašem podnikání?
Hodně mi pomáhal, co se týká odborného poradenství. Obchodní rozhodnutí a samotné fungování firmy si řídím sama. Ale mám v něm oporu a chápal, že se chci realizovat, a zdravě mě v tom podporoval. Byl vždy hrdý na to, co dělám, a dával mi dost prostoru.
Jeden čas jste byla ve Švýcarsku poměrně dost, jak to fungovalo?
Velkou část svého života jsem tam byla skoro polovinu času. Chtěla jsem švýcarský pas, takže jsem musela mít centrum života ve Švýcarsku, platila jsem tam daně.
Jak to šlo dohromady s vedením Profimedu?
Dobře, polovinu času jsem firmu řídila na dálku. Takhle intenzivně jsem byla ve Švýcarsku asi mezi lety 2006 a 2016, už jsme měli pár poboček, vstoupili jsme na zahraniční trhy a já pendlovala mezi Prahou a Curychem.
Bylo těžké švýcarský pas získat?
Kromě toho, že jsem tam aktivně žila deset let a platila daně, jsem musela na závěr udělat i zkoušku, kdy k nám domů přišel na návštěvu policista, aby viděl, jak žijeme, a v němčině se mnou probral každodenní reálie z Curychu.
Na co se ptal?
Jaké noviny jsou zdarma v tramvaji, kde je v Curychu zoo, kam chodím cvičit, prostě na různé věci z běžného života, ze kterých se dobře ukáže, jestli ten člověk nepodvádí a jen si nepřihlásil do Švýcarska adresu, ale ve skutečnosti neví, jak Švýcaři žijí. Tahle zkouška trvala asi dvě hodiny a musela jsem tam být sama bez manžela.
Bála jste se, jestli to vyjde?
Samozřejmě že jsem byla nervózní. Hlavně jsem se bála, aby se mě nezeptal třeba na to, kolik stojí mléko, protože to nevím ani v Česku. Nebo aby se mě nezeptal na nějaké moderátory z televize, protože na ni nekoukám ani tady, ani tam. A pak přišla poslední otázka, proč švýcarský pas chci. To byla dost dobrá otázka.
Foto Anna Kovačič
Co jste mu odpověděla?
Že když už tam žiju, chci mít právo ve Švýcarsku volit, že je pro mě důležité, jak bude ta země fungovat, a chci se podílet na její budoucnosti.
A jaké byly skutečné důvody?
Tohle byla jedna motivace, další je fakt, že švýcarský pas je skvělý při cestování. Kdykoli by se mi něco stalo na cestách, určitě bych šla na švýcarskou ambasádu. Taky jsme v té době nebyli rozhodnutí, jestli nakonec nebudeme žít ve Švýcarsku. Dneska se ukazuje i to, že to bylo docela vizionářské. Bohužel vzhledem k válce na Ukrajině a celkové geopolitické situaci jsem ráda, že mám i švýcarský pas.
Proč jste se nakonec rozhodla žít v Česku?
V té době jsem měla fungující firmu, skvělé manželství, procestovala jsem celý svět od Austrálie po Aljašku. Blížila se mi čtyřicítka a já si říkala, co dál, jaká bude moje další etapa v životě. A došlo mi, že mám nejvyšší čas mít děti. Taky jsem byla připravená, že tomu dám maximum a že dítě nebude na vedlejší koleji. Nikdy jsem totiž nechtěla podnikat a zároveň být ve stresu, že nemám čas na svoje dítě. Teď jsem ale už věděla, že firma má solidní základy, a že i když tam nebudu naplno, zvládne to. A měla jsem obrovské štěstí, že jsem do roka otěhotněla. Na filmovém festivalu.
Na co jste myslela, když jste to zjistila? Jak to zvládnete s firmou?
To jsem neřešila, ani jestli to bude kluk, nebo holka. Ale první, co jsem říkala, bylo, že musím mít zkušenou chůvu, která mi bude oporou.
Našla jste ji?
Ano, kamarádka mi doporučila zdravotní sestřičku, kterou jsem přesvědčila, ať skončí v zubní ordinaci. A je s námi dodnes. Je z ní součást rodiny a s mým synem jsou perfektní parťáci.
Nežárlíte na ni někdy?
Absolutně ne, to není racionální. Dítě vždycky ví, kdo je maminka. Navíc mu takhle můžu dávat plnohodnotný čas bez stresu.
Právě narození syna souvisí s rozhodnutím žít v Česku?
Ano, musela jsem se rozhodnout, kde se narodí a jestli bude spadat pod českou, nebo švýcarskou pediatrickou péči.
Proč vyhrálo Česko?
Nějak mi to bylo jasné. Cítila jsem, že chci být tady.
Mohla byste si vcelku pohodlně žít ve Švýcarsku, místo toho podnikáte tady, hodně se angažujete v nejrůznějších aktivitách od podpory vědy až po kulturu, děláte víc, než byste musela. Jaká k tomu vedla cesta?
Už dřív jsem ráda filantropicky podporovala různé malé projekty. Ale po narození Maxíka jsem o rozhodnutí žít tu a vychovávat tady dítě přemýšlela hlouběji, a tak mi přišlo úplně přirozené, že když chci, aby tady moje dítě vyrůstalo, musím se i zasloužit o to, aby ta společnost byla lepší. Dělám to trochu pragmaticky pro sebe a svoje dítě. Zároveň mě to naplňuje. Těší mě to víc než pět aut v garáži.
Naučila jste se to trochu ve Švýcarsku?
Ano, tam je společenská angažovanost samozřejmá. Vždycky jsme tam podporovali různé akce, ze kterých jde výtěžek na dobročinné účely. Dávání je ve Švýcarsku velmi silné, a to platí i mezi lidmi z nižších vrstev. Zároveň u lidí, kteří mají nějaké zdroje, se i očekává, že se sociálně angažují. Takže ano, přinesla jsem si ze Švýcarska ten spirit, že peníze jsou důležité, ale měly by přispívat i ke zlepšování života v zemi celkově. Švýcaři se hodně starají o to, jak jejich stát funguje. Nenadávají na špatnou vládu, protože vědí, že to tvoří oni sami.
Dávání je ve Švýcarsku velmi silné, a to platí i mezi lidmi z nižších vrstev.
Co jste se tam ještě naučila?
Že není důležité, jaké máte auto, ten jejich přístup je dost understatement. Třeba z Audi RS sundají znak RS, aby to vypadalo jako běžnější auto. A taky jsem se tam naučila říkat nahlas svůj názor. Nebojím se ozvat, když se mi něco nelíbí a chci, aby se to zlepšilo. To je hodně velký vliv Švýcarska.
Na tuhle zemi hledíme často s obdivem, je ale naopak něco, co vám tam chybí z Česka?
Švýcaři mají všechno hodně nalinkované, chybí mi tam česká kreativita a flexibilita. Taky tam jsou hodně uzavření do sebe, Češi jsou přátelštější. A Švýcarsko je i velmi striktní, až policejní stát. Třeba pokuty za rychlou jízdu platíte podle toho, jaký máte příjem. Kdo má víc, ten víc platí.
Takže ve Švýcarsku jezdíte opatrně?
Rozhodně!
Vaší firmě se daří, míříte k miliardovému obratu. Pracujete na mnoha projektech, budete investovat do vědeckého transferu, jste aktivní ve filantropii. Co vás pohání?
Mě nic nepohání, dělám to, co mě baví a co považuju za dobré.
A co je cílem toho všeho?
Protože jsem patriotka, chci v záplavě zahraničních korporací vybudovat hezkou silnou českou firmu. A být hrdá na Česko.
