Na světovém turnaji trápil hráče, kteří patří k největším hvězdám světového baseballu. Ondřej Satoria přitom není profesionál, živí se jako technik a na reprezentační zápasy si musel brát dovolenou.
V rozhovoru pro Forbes popisuje, jak se amatér z Česka může měřit s mezinárodní špičkou, proč se baseball v Evropě zatím nedá hrát na plný úvazek, jak vypadá realita života reprezentanta vedle civilní práce, a proč podle něj může mít tento sport v tuzemsku budoucnost.
Váš výkon před pár dny na World Baseball Classic obletěl svět. V Tokyo Dome jste dokázal držet na uzdě japonské hvězdy před zaplněným stadionem. Když se na ten večer díváte s odstupem, co vám z něj zůstalo v hlavě nejsilněji?
Asi moment, kdy se celý Tokyo Dome postavil a zatleskal mi. Bylo to vlastně naposledy, kdy mě mohli vidět v českém dresu, a já něco takového vůbec nečekal.
Pro mě to bylo speciální i z jiného důvodu. Když jsem byl dítě, díval jsem se na zápasy, kdy do Tokia přijížděl výběr hráčů z MLB hrát proti japonské reprezentaci. Už tehdy jsem si říkal, že kdyby někdy byla možnost, chtěl bych si tam zahrát a házet proti japonskému týmu.
Nakonec se mi to povedlo dokonce dvakrát. A když mi pak při odchodu ze hřiště fanoušci tleskali vestoje, bylo to něco, co jsem si ani nedokázal vysnít. To je moment, který mi zůstane v hlavě asi nejvíc.
Před třemi lety jste „vyoutoval“ nejlepšího hráče planety Šóheie Ótaniho. Čím to je, že vaše nadhozy fungují i na hráče z absolutní světové špičky?
Myslím, že jsem trochu specifický typ nadhazovače. Moje výhoda je právě v tom, že háži pomaleji, než jsou pálkaři na téhle úrovni zvyklí. Oni většinou čelí nadhazovačům, kteří hází výrazně rychleji. Když proti nim přijde někdo jako já, musejí úplně změnit načasování.
Zároveň dokážu balon dobře kontrolovat a pracovat s technickými nadhozy. A protože je pálkařina hodně o timingu, je pro ně těžké se na tuhle kombinaci rychlosti a stylu rychle adaptovat.
A co ve vašem podání znamená házet pomaleji?
Já háži zhruba kolem 125 až 130 kilometrů za hodinu. Jenže pálkaři na téhle úrovni jsou zvyklí čelit nadhazovačům, kteří házejí 150 a víc.
V médiích se o vás často píše jako o „elektrikáři“. Co vlastně konkrétně děláte ve své civilní práci?
Moje pozice ve společnosti ČEZ se jmenuje technik řízení malých staveb. V praxi to znamená, že dohlížím na projekty spojené s rozvojem distribuční soustavy. Kontroluji projektovou dokumentaci a zároveň i samotnou realizaci staveb. Ty pro nás zajišťují externí firmy a mým úkolem je hlídat, aby všechno odpovídalo projektu a splňovalo potřebné normy a pravidla.
Nejsem tedy ten člověk se žlutou helmou, který něco montuje v terénu. Spíš dohlížím na to, aby celý proces fungoval tak, jak má.
Foto Profimedia
Jak vypadá realita života českého reprezentanta v baseballu? Kolik času vám zabere práce, trénink a reprezentace a jak složité je to dlouhodobě skloubit?
Upřímně řečeno je to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl v reprezentaci skončit. Dokud jsem neměl syna, dalo se to nějak zvládat. Ale s rodinou už je to hodně náročné.
Pracuji od šesti ráno do dvou odpoledne. Pak přijdu domů, jsem s malým, vyvenčím psy a snažíme se s přítelkyní strávit nějaký čas spolu. Jenže kolem půl šesté už odcházím na trénink a domů se často vracím až kolem desáté večer.
Tréninky máme v úterý, ve středu dobrovolný, ve čtvrtek povinný a od pátku do neděle hrajeme zápasy. Když se to takhle poskládá dohromady s prací a rodinou, je to opravdu hodně náročný režim.
Nastupoval jste proti profesionálům, kteří vydělávají miliony dolarů ročně. Svazovalo vás to vědomí někdy přímo při nadhozu?
Popravdě řečeno mě to moc nesvazovalo. Můj nadhazovací trenér v reprezentaci vždy říkal, že mám v tomhle směru jednu výhodu – že je mi vlastně jedno, proti komu stojím.
Když ty hráče přestanete vnímat jako hvězdy z televize a stojíte proti nim na hřišti, zjistíte, že jsou to úplně normální lidi jako vy. Dělají chyby stejně jako každý jiný.
Moje nadhazování vlastně stojí na tom, že se snažím pálkaře přimět, aby udělali chybu sami. Házím tak, aby švihali špatné nadhozy a porazili se vlastně sami.
Uživí vás baseball alespoň částečně, nebo ho musíte financovat z vlastní práce?
Baseballem si na živobytí nevydělám. Nějaké peníze samozřejmě dostaneme, ale rozhodně to není částka, která by nás mohla uživit. V reprezentaci jsou určité odměny, ale jsou to spíš kompenzace za čas, který tomu věnujeme. Často si kvůli turnajům a soustředěním musíme brát dovolenou v práci, takže to spíš pokrývá část nákladů.
Dříve byly plně profesionální ligy v Itálii a v Nizozemsku, protože tam byl silný sponzoring. Ani tam už to ale dnes není takové. Většina hráčů chodí normálně do práce a baseball hraje vedle toho. Některé kluby sice hráče finančně podporují, ale v Evropě se tím dnes už jen málokdo dokáže uživit na plný úvazek.
Říkal jste, že i kdyby přišla nabídka z profesionální ligy, stejně byste ji nepřijal. Proč?
Asi bych ji nepřijal. Když o tom mluvíme, vůbec nekalkuluju s tím, že by přišla nabídka z MLB nebo třeba z Japonska či Koreje. To je pro mě úplně nereálné.
Hlavní důvod je ale jinde. Ve společnosti ČEZ mám stabilní a dobře placenou práci, jsem tam už delší dobu a musím myslet na rodinu. Nevím, jestli by mi stálo za to kvůli jednomu roku dobrodružství všechno opustit. Navíc když z takové práce odejdete, není vůbec jisté, že se do ní budete moct vrátit. A to je pro mě velké riziko.
Baseball je ve Spojených státech miliardový byznys, zatímco v Česku ho většina hráčů dělá vedle zaměstnání. Co podle vás chybí, aby se evropský baseball posunul blíž profesionalitě?
Myslím, že hlavně větší zájem veřejnosti. Dokud baseball nebude lidi zajímat podobně jako fotbal nebo hokej, těžko do něj přijdou velcí sponzoři. Právě sponzoři jsou podle mě klíč. Když vidí, že na zápasy chodí fanoušci a sport má potenciál, jsou ochotní do něj investovat. A teprve pak se může liga začít posouvat směrem k profesionalitě.
Naším úkolem je proto hlavně baseball víc popularizovat a dostat lidi na tribuny. Bez toho se evropský baseball dál neposune.
Máte pocit, že se to po úspěchu českého týmu na WBC alespoň trochu změnilo k lepšímu?
Myslím, že ano. Koneckonců bychom se dnes spolu asi ani nebavili, kdyby se to nestalo. První velký zlom přišel už před třemi lety. Tehdy si lidé poprvé začali víc všímat, že se u nás baseball hraje a že v něm nejsme úplně špatní. Ten poslední turnaj byl další krok.
Nejvíc jsme to pocítili u dětí. Po World Baseball Classic výrazně vzrostl zájem začít hrát baseball, a to je pro nás vlastně nejdůležitější. Potřebujeme širokou základnu, ze které pak mohou vyrůst další reprezentanti.
Problém je, že baseball je v Česku pořád trochu vnímán jako „americký sport“, kterému spousta lidí nechce dát šanci. Přitom ta základní pravidla nejsou nijak složitá. Jakmile tomu lidé přijdou na chuť, zjistí, že je to velmi atraktivní hra.
Proč by podle vás měli rodiče dát dítě v Česku na baseball místo fotbalu nebo hokeje?
Řekl bych, že když toho kluka baseball bude bavit a bude v něm dobrý, má v Česku poměrně velkou šanci dostat se do reprezentace. Těch hráčů u nás není tolik jako ve fotbale nebo hokeji. A může tak, podobně jako já, cestovat s národním týmem po světě.
Jak jste se k tomu sportu dostal vy?
Vlastně úplnou náhodou. Přestěhovali jsme se s rodiči z Kopřivnice do Ostravy a hned přes cestu od našeho domu bylo baseballové hřiště. Do té doby jsem přitom žádný sport nedělal.
Jednou jsem byl doma na záchodě a táta na mě zaklepal. Zeptal se, jestli nechci začít sportovat. Řekl jsem, že asi jo. Druhý den mě vzal na trénink, a tak jsem se v šesti letech dostal k baseballu.
Když se ohlédnete zpátky, co všechno vám baseball vlastně dal?
Nejvíc si vážím toho, co mi baseball dal do života mimo hřiště. Dlouhé roky jsem hrál týmový sport a byl součástí kolektivu, což mi hodně pomáhá i v práci.
Díky baseballu jsem také procestoval kus světa – byl jsem třeba v Kolumbii nebo v Mexiku, kde člověk vidí velkou chudobu. O to víc si pak uvědomí, jak dobře se máme tady v Česku a jak rád se domů vracím.
Baseball mi vlastně hodně rozšířil obzory. A i v náročných situacích v práci se díky těmto zkušenostem snažím věci brát s větším nadhledem. To je asi to, za co jsem baseballu nejvíc vděčný.
Foto Profimedia
