Příběh Simony Otavové připomíná epickou hollywoodskou rodinnou ságu. Je plný dramatických zvratů, vzestupů a pádů, úspěchů i proher. Je to příběh tvrdého byznysu, velkých peněz, velkých křivd i zklamání. A je to taky příběh o lásce, o kuráži a o naději. A o impozantním životním restartu.
Je krásný, už skoro letní den. Svítí slunce, v jedné z tichých ulic vilové čtvrti na pražské Hanspaulce vládne klid, zelení šumí větřík, voní šeříky. Pravé poledne, nikde nikdo. Uvnitř moderní funkcionalistické vily je však živo. Simona Otavová, jedna z nových tváří našeho letošního žebříčku Nejvlivnějších žen Česka, nás pozvala k sobě domů. Právě tady vznikají fotky k rozhovoru, na kterém společně pracujeme už několik měsíců.
Sešly jsme se od února postupně hned několikrát, aby mohla Simona svůj pozoruhodný, místy dosti dramatický a plastický životní příběh pozvolna odvyprávět. Vyprávění nebylo vždy snadné, jako je tomu vždy, když je člověk hodně osobní a mluví otevřeně i o věcech, které jsou pro něj pořád bolavé.
Foto Anna Kovačič
Pokaždé jsme se sešly někde v restauraci, v kavárně, na zcela neutrální půdě. Tentokrát je to ale jinak. „Dnes jsem chtěla mít výhodu domácího prostředí, z focení mám totiž nervy,“ směje se tahle energická, usměvavá, vždy elegantní žena, která v půvabných světlých šatech rozhodně nevypadá jako matka dvacetiletého syna a dvou dcer ve věku čtrnáct a pět let.
Fotíme uprostřed její pracovny, které vévodí impozantní skleněná plastika Stanislava Libenského a nepřehlédnutelné plátno Joana Miróa. Druhý Miró zdobí – možná netradičně – kuchyni; a barevný olej slavného katalánského malíře místnost laděnou do šedých a tlumených tónů jakoby rozsvítil. Stejně jako Simona.
Výtvarné umění sbírají s manželem Martinem už mnoho let. Sbírku budovali postupně a v jejich interiéru je společná záliba vidět na každém kroku. Schodiště zdobí plastika Václava Ciglera, stěny zase díla Karla Malicha, Václava Boštíka, Milana Grygara či rozměrná plátna Zdeňka Sýkory.
Mezi nimi na chodbě i v obýváku rodinné fotky, koš s hračkami nejmladší dcery, na terase dětská kuchyňka, bábovky na písek. „Umění má žít. Má člověka obklopovat. Umění pochopíte, jen když se na něj denně díváte. I tohle mě naučil můj otec,“ prohodí Simona Otavová uprostřed focení.
Simona Otavová se ničeho nebojí. Není divu, má v sobě silně zakořeněnou tvrdou školu svého otce, ostravského miliardáře Petra Otavy. Muže, který měl pověst nesmírně autoritativního, nekompromisního byznysmena a velmi přísného otce. Byl hlavou dynastie, která svůj osud spojila s černým uhlím z OKD a celým Ostravskem. A byl přirozeným lídrem.
V soukromí i v byznysu. Jejich rodinný příběh už z Forbesu znáte. V roce 2014 byl Otavův Metalimex jedničkou v našem žebříčku českých rodinných firem, jmění Petra Otavy jsme v našem žebříčku nejbohatších lidí Česka v témže roce odhadovali na 8,6 miliardy korun.
Jeho skupina tehdy vykazovala tržby okolo 32 miliard korun a 1,1 miliardy čistého zisku. Petr Otava byl stoprocentním majitelem firmy MTX, která celou skupinu zastřešovala a mezi jejíž pilíře tehdy patřily obchodní firma s komoditami Metalimex, výrobce měděných plechů a pásů pro průmysl Měď Povrly a společnost AL Invest Břidličná.
Petr Otava však nebyl na svůj byznys sám. Skupinu vedl spolu se svými dvěma dětmi, synem a dcerou, kteří po většinu svého dospělého života pracovali těsně po jeho boku – a pracovali s ohromným nasazením. „Jinak to s otcem jako nadřízeným ostatně ani nešlo,“ vzpomíná dnes jeho dcera Simona.
Petr Otava junior byl výkonným ředitelem skupiny Metalimex, dcera Simona Otavová zdejší finanční ředitelkou. „Byla to za ty roky obrovská škola. My do toho dávali fakt všechno. Až na krev,“ líčí Simona Otavová. „Nestačilo se jen snažit. Víte, co říkával můj otec? Snaha není koksovatelná. Počítají se jenom výsledky.“
Petr Otava senior svému impériu vládl pevnou, tvrdou rukou – a byl vždy u všeho. „Já osobně nevěřím na zahraniční management v českých výrobních firmách. Může to fungovat ve finančnictví, telekomunikacích, ale ne ve výrobě.
A už vůbec ne při tak specifické činnosti, jako je podzemní dobývání uhlí. To je polovojenský systém řízení a šéfové musí mít u svých zaměstnanců značný respekt. Až na čestné výjimky by se finanční investoři měli od průmyslových firem držet na kilometry daleko,“ uvedl Petr Otava senior tehdy na jaře 2014 ve svém prvním velkém rozhovoru pro Forbes.
Tehdy jsme jím vybudovanou skupinu zařadili na první místo mezi největšími českými rodinnými podniky vůbec poprvé. A o rok později se to opakovalo. Z rozhovoru s ním tehdy vyplývalo mnohé. Neustále byl naplno v byznysu, odpočinek prakticky neznal.
Zabýval se tehdy restrukturalizací nedávno získaných Koksoven OKK a minimálně jedním okem pokukoval po možnosti vrátit se do ostravsko-karvinské těžební společnosti OKD. Tu ovládal od roku 1998 do roku 2004 a pak ji spolu se svými společníky prodal finančníkovi Zdeňku Bakalovi.
K podnikání v OKD se vázala také obžaloba za zneužívání informací v obchodním styku, kterého se měl spolu s tehdejšími partnery Viktorem Koláčkem a Janem Przybylou dopustit. Soud ale v červnu 2009 všechny osvobodil. Petr Otava později velmi nelibě nesl úpadek OKD. I o tom v našem rozhovoru v roce 2014 mluvil.
Petr Otava byl silnou, nesmírně charismatickou osobností a výraznou figurou českého byznysu. Blankytně modré oči, hluboký baryton, po ruce vždy krabička marlborek, břitký humor, ostravský přízvuk. Na tuzemské podnikatelské scéně byl zkrátka nepřehlédnutelný.
Jenže pak, 7. června 2015, Petr Otava náhle zemřel. Muže v plné síle postihla série několika těžkých srdečních infarktů. A i přes nasazení lékařů a provedenou transplantaci srdeční chlopně v pražském Motole ostravský průmyslník nakonec po několika dnech v umělém spánku zemřel. Bylo mu jen 65 let. A nenechal po sobě závěť.
Náhlý, zcela nečekaný odchod Petra Otavy byl šokem pro celou rodinu. Ovšem nejvíc zasáhl jeho dceru Simonu. Zejména kvůli událostem, které po náhlém skonu hlavy rodiny i hlavy celého průmyslového impéria následovaly.
Během několika týdnů totiž Otavova jediná dcera a finanční ředitelka celé obří skupiny pochopila, že se s ní v rodinném byznysu už jednoduše nepočítá. V komplikované rodinné situaci, kde došlo k boji o moc a vliv nad řízením ohromného impéria, zřejmě hrály svou roli i staré rodinné křivdy.
A byla to nakonec Simona, kdo v rodinném byznysu skončil. „Co jsem měla dělat jiného, když mě jednoho dne odvolali z pozice finanční ředitelky, ve vlastní kanceláři mi vyměnili ze dne na den zámky, odpojili mi telefon, nepustili mě přes recepci… Vlastní rodina ze mě udělala personu non grata. Nežádoucí.“
A zatímco Metalimex patří dnes jejímu bratrovi, kvůli převodu podílů od jejich matky, vdovy po Petru Otavovi, Simona zůstala samotná proti všem.
Rozhodla se postavit na vlastní nohy – a povedlo se jí to. Buduje vlastní, dnes už rovněž miliardové impérium v oblasti realit a developmentu a slaví své vlastní úspěchy. S matkou a bratrem se dodnes nestýká.
Letos v červnu uplyne sedm let od náhlé smrti Petra Otavy staršího. A jeho dcera Simona, sama matka tří dětí ve věku dvacet, čtrnáct a pět let, se vůbec poprvé rozhodla odvyprávět svůj dechberoucí příběh svými slovy.
Bylo u vás doma od počátku jasné, že vy děti půjdete do rodinného byznysu? Uhlí a nic jiného?
Asi to k tomu vždycky směřovalo. Vystudovala jsem marketing a zahraniční obchod na Vysoké škole báňské, Technické univerzitě v Ostravě, to byla ekonomická fakulta. Pravda, v období studií mě nejvíce lákala oblast médií, myslela jsem, že budu směřovat tam. Byla jsem připravená budovat si v té oblasti svou vlastní kariéru.
Vliv otce byl ale natolik dominantní, že i já jsem nakonec navázala na rodinnou tradici. Už během studií jsem do OKD chodila na praxi, sbírala zkušenosti. A prakticky hned po státnicích mé první pracovní kroky směřovaly do managementu Ostravsko-karvinských dolů.
