Padesátitisícovým Teplicím se kdysi přezdívalo malá Paříž. Nejen kvůli blahodárným účinkům místních pramenů na zdraví i rozmanité přírodě, kterou u hranic s Německem jako perly navlečené na niti definují Krušné hory, se zde scházela evropská smetánka. Od Beethovena přes Goetheho až po ruské cary. Kraj ovšem utrpěl nucenými odsuny a následně i těžbou nerostných surovin a z perly se postupem času stala spíše časem zaprášená briketa.

To se nyní pomalu mění, a to i díky mladé nastupující krvi. Důležitým kolečkem v soukolí snah zatraktivnit Teplice a vůbec celý region je osmadvacetiletý Petr Šíla. Ve svém věku toho má za sebou už hodně. Za ODS sedí v zastupitelstvu Teplic, letos se stal jednou z osobností roku Ústeckého kraje a v prosinci oslaví už třetí rok v ředitelském křesle teplické botanické zahrady, kde si můžete prohlédnout a mnohdy i přičichnout dohromady k dvanácti tisícům rostlin.

„Letos to bude náš rekordní rok,“ pochvaluje si návštěvnost rodák z Mostu ve své kanceláři, z níž má rozhled na zahradu a část skleníků. „Až po několika letech bydlení zde jsem se dozvěděl, že vůbec nějaká botanická zahrada v Teplicích existuje. A hned mě napadlo, že proto něco musí být špatně,“ odpovídá Šíla, který letos do botanické zahrady přilákal 43 tisíc lidí. Průměrná roční návštěvnost se přitom pohybuje kolem 28 tisíc lidí. 

Mladý sympatický muž v dobře padnoucím saku a džínech je svým způsobem samorost. Ovšem ne v byznysu, nýbrž ve veřejné správě. „Předávat něco společnosti pro mě znamená víc než se v soukromé firmě honit za ziskem,“ odpovídá trochu oklikou na otázku, jak se nebotanik ocitne v čele organizace s dvacetimilionovým rozpočtem, jejíž hlavní náplní je pěstování a prezentace rostlin. 

Cesta sice nebyla tak přímočará, ovšem dokazuje, že když si člověk jde za svým, často se mu nakonec podaří velké věci. Petr Šíla neztrácel čas a hned po gymnáziu se přihlásil do výběrového řízení města Osek, kde sháněli vedoucího na úřadě, který by měl ve své gesci sport a kulturu.

Výběrové řízení ke svému překvapení vyhrál a stal se prvním zaměstnancem nově vzniklého oddělení, který měl město zatraktivnit nejen v očích občanů, ale také turistů. Dal do pucu místní autokemp, který se začal pravidelně umisťovat mezi nejlepšími kempy v kraji, a začal pořádat sportovní i kulturní akce.

„Nalákali jsme turisty a díky příjmům z nich jsme sponzorovali zábavu pro občany. Mohli jsme si tím jako malé město dovolit zvát celebrity typu Zdeněk Troška nebo Josef Zíma,“ vrací se do doby před pěti lety. I přesto, že agenda rostla a jeho tým nakonec nabobtnal na čtyři desítky lidí, z funkce časem odstoupil. Po volbách se totiž změnilo vedení obce, které nevidělo v podobných aktivitách budoucnost.

Jelikož už tehdy věděl, že ve svém životě nechce pracovat v korporátu, ale chce se spíše věnovat rozvoji společnosti, začal googlovat další výběrová řízení.

Narazil na inzerát, v kterém Teplice hledaly nového ředitele botanické zahrady. Její zakladatel, uznávaný odborník na botaniku a ten, kdo její zdejší expozici nejvíce povznesl – Jiří Haager, totiž v té době odcházel do důchodu. Petr Šíla se proto začal zajímat o ekonomiku botanických zahrad a dokonce začal objíždět i ostatní zahrady nejen v republice, ale i v Německu. Jednak se tam inspiroval, jednak si i ověřoval svou strategii na vylepšení a pozdvihnutí teplické rostlinné říše.

„Bývalý ředitel byl velmi uznávaný botanik, přirozeně se tak věnoval hlavně flóře. Provoz zahrady a starání se o návštěvníky ale pro něj byla druhá linka. Bylo potřeba to zde zlepšit z manažerské stránky a také z pohledu marketingu. Ale celé jsem to v té době převzal s velkým potenciálem,“ říká, když zrovna procházíme velrybou. Ne že bychom se nacházeli v útrobách největšího savce, nýbrž v největším zdejším skleníku, který je zároveň i největším druhým v republice. Právě tady se nachází tisíce rostlin a další tisíce jsou jich venku.

Každá botanická zahrada se specializuje na trochu jiný druh rostlin, zde se ale díky Jiřímu Haagerovi mohou pyšnit také jedním primem. Mají zde nejrozsáhlejší soubor více než šesti stovek druhů rostlin z Chile, kam tak rád cestoval a kde provedl pět výzkumných expedic. „I kvůli těmto rostlinám jsme postavili nový skalničkový skleník. Jeho botanická práce zde ale dýchá na každém rohu,“ dodává tiše Šíla. Jiří Haager totiž letos v září zemřel. 

V následné krátké chvilce ticha byste v tomto obrovském paláci flóry mohli slyšet samotné květiny růst. Někde vám to ovšem nedovolí příjemně linoucí se zvukový podkres, který se mění dle toho, do jaké expozice zrovna vcházíte. Mexická hudba zní na rozpálených prériích, zvuky pralesa se pak rozezní jak jinak než v tropické části. Právě zde je občas možnost si užít i večeři ve dvou přímo pod fíkovým listy vedle zurčícího vodopádu, což je další z ukázky nových marketingových nápadů Petra Šíly.

A právě tady se nachází tisíce rostlin a další tisíce jsou jich ve venkovní zahradě. Tam zase za dobrého počasí mezi záhonky korzují lidé, popíjejí latté nebo limonádu v přilehlé kavárně nebo jen odpočívají na lavičkách ve stínu pergoly a pozorují zvlněné tvary skleníku, které vám napoví, proč dostal přezdívku velryba. I tady Petr Šíla chce, aby se lidé scházeli častěji.

Chtěl by totiž z celé botanické zahrady udělat středobod místního relaxu, ale také místo, kde se člověk něco nového a zajímavého o rostlinách dozví a že si s sebou něco odnese do života. „Celý koncept je o tom, že si sem přijdete odpočinout. Přijdete do prostředí, kde je to hezké, kde si dáte dobrou kávu, občerstvíte se, dozvíte se zajímavé informace nebo se inspirujete, co vynikne na vaší vlastní skalce,“ popisuje svou vizi, kterou už zde třetím rokem naplňuje. 

Svou původní profesi organizátora kulturních akcí si tak naplno užívá i tady. V létě se zde pořádají koncerty, naposledy se tu pak během jediného večera sešlo více než tisíc lidí při oslavách halloweenu, kdy skleníky obsadily pohádkově-hororové příšery.

Aktivity Petra Šíly ale sahají daleko za ploty zdejšího areálu o celkové rozloze dva a půl hektaru. Začal navazovat i spolupráci s ostatními zahradami, a to dokonce v zahraničí – na druhé straně nedalekých hranic, například v saské botanické zahradě Schellerhau.

Má vizi postavit propojený systém, který by turisty navedl, do jaké konkrétní zahrady a kvůli čemu zajít nebo jaká zajímavá místa v jejich okolí navštívit. První vlaštovkou v tomto ohledu je projekt Krušnohorská botanika, který byl spuštěn před rokem. 

„Rád bych vytvořil stezku, která by propojila všechna zajímavá místa v okolí a ukázal je lidem. Krušnohoří je historicky postiženo tím, že původní obyvatelstvo bylo odsunuto. Dost lidí tu tak nemá kořeny a s nimi často chybí i určitá odpovědnost k regionu, jaká je vidět třeba na Moravě. To bych chtěl změnit, pozdvihnout tady hrdost,“ říká osmadvacetiletý ředitel botanické zahrady.

Vydání Forbesu Outsider

A k tomu všemu má ještě jeden velký sen – aby se Krušné hory staly alespoň chráněnou krajinnou oblastí, pokud ne přímo národním parkem. „Krušnohorsko je krásné, přitom ale není vůbec chráněné,“ říká Šíla, který se v tomto směru snaží tlačit na vyšší místa a hlavně informovat společnost. Zásadní bariérou tohoto snažení je totiž děsivá představa samotných obyvatel. Myslí si, že při zavedení CHKO si kolem svého domu nebudou moci bez posvěcení ochranářů postavit ani plot.

Tuto náladu chce změnit chystanými besedami a konferencemi v regionu, kde by všechny důvody a důsledky takové změny vysvětloval. Petr Šíla ale zároveň přiznává, že brzdou jsou i samotní úředníci, kteří se k žádné rozhodné akci nemají. Možná za tím stojí i fakt, že nedaleko odsud by se za několik let mohlo začít těžit lithium. Dnes prováděné průzkumy by měly definitivní rozhodnutí o zahájení nebo naopak odmítnutí těžby přinést v příštím roce

„To, že tu CHKO nakonec bude, je jasné. Je jen otázkou kdy. Za mě ať je to co nejdřív. Dva tři roky jsou strop,“ uzavírá mladý ředitel, když se loučí u turniketů svého současného království – Botanické zahrady v Teplicích.