Na jejich šicích strojích vzniká obuv pro Adidas, Pumu či Mizuno, kožené oděvy i výrobky pro Hermès nebo NASA. Boskovická firma Anita B je posledním ryze evropským výrobcem profesionálních šicích strojů. Proti levnější čínské konkurenci se prosazuje zakázkami, s nimiž si jiní nevědí rady. Jak dlouho ale může evropská výroba obstát a co se stane, až s ní zmizí i know-how?
Než začal prodávat šicí stroje po světě, vymýšlel je Radek Toul pro původně boskovickou firmu Minerva. Do jejího vývojového oddělení nastoupil hned po vysoké škole. Stroje ho bavily, způsob, jakým firma fungovala, ale už méně. Po revoluci se rozhodl zkusit vlastní podnikání.
„Chtěl jsem to zkusit dělat jinak než v Minervě,“ popisuje svou motivaci Radek Toul, zakladatel a spolumajitel firmy Anita B, která stojí za výrobou profesionálních i domácích šicích strojů značky Garudan.
Začal s půjčenými dvaceti tisíci korun. Následoval úvěr u banky na třicet milionů. Za celou částku objednal stroje od svého bývalého zaměstnavatele a vyrazil pro ně hledat zákazníky do Jižní Ameriky. Španělsky se učil za pochodu.
Minerva do Jižní Ameriky dodávala už před revolucí, Toul se tam proto vydal zjistit, jak se její stroje prodávají. „Když jsem viděl, jak to tam dělají, tak jsem si říkal, že to určitě budeme dělat líp,“ vypráví.
Stroje podle něj nabízeli lidé, kteří jim nerozuměli, a na výstavách je zákazníkům nikdo nepředváděl. Právě to chtěl změnit. Našel místní partnery a společně založili místní firmu.
Vlastní stroje, vlastní značka
Zákazníky našli hlavně mezi světovými výrobci bot a dalšího koženého a oděvního zboží, od bund po autosedačky. Jižní Amerika se brzy stala jejich hlavním odbytištěm a podle Toula v začátcích tvořila devadesát procent prodejů. Toul zatím prodával stroje Minervy a začínal tušit, že mu výrobce smlouvu neprodlouží. Aby o získané zákazníky nepřišel, pustil se s několika bývalými kolegy do vývoje vlastních strojů.
Konstrukční tým tvořili tři až čtyři lidé a během zhruba tří let připravili vlastní sloupové šicí stroje. „Kdybych byl sám, tak bych to nedokázal,“ říká Toul. S prvními vzorky pak odletěl na Tchaj-wan hledat firmu, která by pro ně vyráběla odlitky. Našel tam partnera, který sám dělal podobné stroje.
Zbývalo vymyslet, pod jakou značkou budou vlastní stroje prodávat. Toul si při čtení indické knížky všiml mytického ptáka Garudy. Jeho jméno doplnili o písmeno „n“ a vznikl Garudan. Název firmy Anita zase převzali ze starého šicího stroje, který má Toul dodnes ve své sbírce. „Každý si myslel, že je to jméno nějakého děvčete,“ směje se.
Foto: Tomáš Škoda
Přesvědčit zákazníky v Česku bylo paradoxně mnohem těžší. České dílny měly své osvědčené značky a do změny se jim příliš nechtělo. „V době, kdy jsme prodali první stroj v Čechách, už jsem to normálně vzdával,“ vzpomíná podnikatel.
První český zákazník přišel až po dlouhé době. Byla to firma, která vyráběla kožené bundy, a Toulovi po sobě zanechala i malou památku: koženou klíčenku. „Nosím ji dodnes, už je to skoro třicet let,“ usmívá se při vzpomínce. Postupně se přidávaly další menší firmy, které po revoluci začínaly šít a vybavovaly si dílny.
Později se pustili do elektronicky řízených strojů, jež lze naprogramovat, kudy mají vést šicí linie. Člověk připraví materiál, upevní ho do šablony a stroj ho prošije podle zadání. Celou botu ani kabelku sám nevyrobí, konkrétní část ale dokáže šít stále stejně a přesně.
„To jsme byli, myslím, mezi pěti firmami na světě, které to uměly vyrobit,“ vzpomíná Toul. V Boskovicích jich podle něj ještě před osmi lety vyráběli kolem stovky ročně.
Mnozí zákazníci přicházejí do Anity B se zadáním, na které běžné šicí stroje nestačí. Tak jako Japonci z Mizuno, kteří pro novou obuv vybrali materiály, jež se při šití posouvaly a obtížně se držely na místě. Přiletěli do Boskovic, aby s Toulovým týmem našli řešení. Firma pro ně navrhla speciální stroje a Mizuno jich podle jeho vzpomínek koupilo hned tři desítky, každý přibližně za osm set tisíc korun.
„Není to úplně nejlevnější věc,“ dodává Toul.
Foto: Tomáš Škoda
Podobně se na ně obrátil výrobce neprůstřelných vest z Turecka. Potřeboval prošít materiál, na kterém se podle Toula jiným strojům trhala nit. V Boskovicích pro něj připravili stroj s šicí plochou sto krát šedesát centimetrů.
Pro dodavatele NASA zase vyvinuli mašinu na sešívání mimořádně těžkých popruhů, které podle Toula slouží k upevnění nákladu v raketách. „Oni si na nás všichni vždycky vzpomenou, až když potřebují něco speciálního,“ říká s nadsázkou.
Před zhruba dvěma lety dodávali také speciální programovatelný stroj pro italskou výrobu pro Hermès. V Brazílii patří mezi jejich zákazníky velké továrny, které šijí například obuv pro Adidas, Pumu, Filu či Mizuno.
Za dobu fungování firmy se podle Toulova odhadu stroje Garudan dostaly do čtyřiceti až pětačtyřiceti zemí. Někde jich prodali větší množství, jinde jen jednotlivé kusy. I úspěšné vlastní řady ale postupně narazily na konkurenci, které bylo stále těžší cenově stačit.
Čína skupuje evropské výrobce i know-how
Výrobu kdysi nejúspěšnějších sloupových strojů nakonec v Boskovicích ukončili. „Už jsme nebyli schopni konkurovat Číně,“ říká Toul. Podle něj tamní výrobci nabízeli hotový stroj za méně, než kolik jeho firmu stál samotný materiál.
Tyto stroje si proto dnes nechávají vyrábět v Asii pod značkou Garudan. V Boskovicích se soustředí na výrobu programovatelných strojů a na speciální zakázky, které je potřeba se zákazníkem vyzkoušet a upravit pro jeho výrobu.
Během covidu se navíc výrazně prodražila doprava. Vozit stroje z Asie přes Česko do Jižní Ameriky už podle Toula nedávalo cenově smysl. S kolegy proto strávil několik týdnů v Číně, kde s výrobci domluvili přímé dodávky zákazníkům za oceánem.
Čína tak pro jeho firmu představuje výrobní zázemí i nejsilnější konkurenci. A rozdíl už podle něj není tak velký ani v kvalitě. „Když porovnám výrobu před deseti lety a dneska, tak je tam kvalitativní posun,“ konstatuje.
Čínští konkurenti navíc zákazníky získávají i podmínkami, které menší firma těžko nabídne. V Indii podle Toula prodávali stroje za třetinovou cenu a umožňovali zaplatit až za dva roky. „Z Indie nás víceméně vymazali,“ podotýká. Sleduje také, jak se tamní výrobci spojují do větších skupin a přebírají evropské firmy. Získávají tím i jejich vývojáře a obchodní zázemí, takže jsou evropským zákazníkům stále blíž.
Pod čínskou skupinu ShangGong přešly i zavedené německé značky Dürkopp Adler, Pfaff Industrial a KSL, zaměřené na speciální stroje a automatizaci šití. Dürkopp Adler získala skupina v roce 2005, další dvě firmy v roce 2013.
Přes Dürkopp Adler do stejné skupiny patří také boskovická Minerva, kde Toul začínal. Čínští vlastníci tak získali nejen známá jména, ale také evropský vývoj a zkušenosti s náročnými průmyslovými zakázkami.
Foto: Tomáš Škoda
Foto: Tomáš Škoda
Foto: Tomáš Škoda
„V Evropě už není nikdo evropský,“ říká Toul o vlastnictví firem v oboru. Anitu B tak považuje za posledního ryze evropského výrobce profesionálních šicích strojů.
S přebíráním evropských firem podle něj přecházejí k čínským vlastníkům i zkušenosti jejich vývojářů. „Ti Němci pro ně dělají už i vývoj,“ zmiňuje podnikatel. Obává se, že Evropa postupně ztratí schopnost vyrábět vlastní stroje a bude stále více závislá na dodávkách z Asie.
„Když se pak jednoho dne rozhodnou, že zvýší ceny nebo nebudou dodávat nikomu jinému šicí stroje, tak nevím, na čem budeme šít,“ zamýšlí se nad otázkou, co se stane, až Čína ovládne celou evropskou výrobu.
Pro svou firmu vidí Toul budoucnost ve speciálních strojích. Jejich vývoj vyžaduje, aby konstruktéři se zákazníkem zkoušeli materiály a stroj postupně upravovali podle výsledků. Právě v tom mají podle něj Boskovice výhodu: čínským výrobcům se kvůli jednotlivým zakázkám obtížně vyplatí posílat techniky do Evropy. Boskovičtí s tím nemají problém.
O tom, jak se firmě daří, ale rozhoduje i situace na trzích, kterou Toul nemůže ovlivnit. Po začátku války na Ukrajině přišla o odbytiště v Rusku a na Ukrajině a prudce klesla poptávka také v Evropě.
„Já bych tomu v životě nevěřil, že je možné, aby ten trh tak rychle zareagoval,“ říká o propadu, který podle něj nastal během tří měsíců. Roční obrat se z někdejších osmdesáti až sta milionů korun snížil přibližně na padesát milionů. Firma musela propouštět a z původních čtyřiatřiceti až pětatřiceti zaměstnanců jich dnes zůstává šestnáct.
I přes dobré prodejní výsledky v minulém roce se letos nedaří v Brazílii, která firmě dlouho přinášela velkou část zakázek. Zatímco tam podle Toula běžně dosahovali ročního obratu mezi dvaceti až čtyřiceti miliony korun, letos očekává jen zhruba milion a půl, nejméně za dobu, co na tamním trhu působí.
Propad připisuje místní politické situaci a naději na zlepšení spojuje s výsledkem voleb. V poslední době tak firma prodává nejvíce strojů v Česku, kde kdysi na prvního zákazníka čekala dlouhý rok.
Toul zároveň připravuje předání firmy. Už v roce 2017 prodal šedesátiprocentní podíl pražskému investorovi M-Invest holding. Podnik tehdy prožíval dobré roky. Ještě před válkou na Ukrajině měl obrat kolem sta milionů korun, dnes jsou na polovině.
„Dohodli jsme se, že firmu během pěti let postupně předám managementu. Kdybych měl děti, které by mohly pokračovat, tak bych to asi neprodal nikdy, ale dcery se vydaly jiným směrem, tak nemám jinou možnost,“ vysvětluje.
S odchodem ale nespěchá. Letošek je teprve prvním rokem plánovaného předávání a práce ho stále baví. „Firma je moje srdcovka. Navíc, když je člověk celý život aktivní, přejít k odpočinku není až tak jednoduché. A má žena mě doma rozhodně nenechá nudit se,“ uzavírá Radek Toul.
