skip to main content

Z Boudy až do Národního. Jízda Skutru na vrchol

8 minut čtení

Po úspěšném, někdy až bravurním překonání všech předchozích překážek a výzev se Skutr rozjíždí k další, dosud neznámé. Tři, dva, jedna, start! Inspirující umělecké duo bude šéfovat činohře Národního divadla.

Žertují, že tu absurdně vypadající a zároveň výtvarně působivou scénu jednou převedou na jeviště. Že se s divadlem rozloučí právě zdramatizováním skutečného příběhu, jehož hrdinou byl mladík bloudící za slunečného jara mezi továrnami na periferii se znepokojující jednou lyží v ruce.

Že tím udělají tečku za kariérou a vyklenou tím nad vlastními životy dějový oblouk – na konci profesní dráhy se příběhem vrátí na úplný začátek. Jestli na to někdy opravdu dojde, ne teď. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský totiž nyní nejsou na konci, ale podle všeho na vrcholu kariéry: letos třiačtyřicetiletí umělci tvořící režijní duo Skutr byli koncem minulého roku jmenováni šéfy Činohry Národního divadla.

Prestižní a ostře sledované křeslo na šest let obsadí od příští sezony, už nyní se intenzivně připravují. Získali ho zásluhou tvrdé práce, výsledků, talentu a předložené koncepce, přesto si lze se špetkou nadsázky pohrávat s myšlenkou, že nebýt „lyžařského gagu“, žádný vrchol by se nekonal.

Možná by nevznikly ani oceňované a dechberoucí inscenace, z nichž v poslední době zazářila Kytice právě v Národním, jež může navíc sloužit coby demonstrace stylu tvůrčího páru.

V jevištním ztvárnění Erbenových balad se herecká složka v rovnocenném, efektním a přitom účelném poměru mísí s tou pohybovou, s prací s prostorem, scénografií, kostýmy či hudbou; Kytice v podání Skutru je stylizovaná do baroka, současně však svědčí o tom, jak má vypadat moderní divadlo v nejlepším možném balení.

„Takže pozveme Krištofa Kinteru nebo Františka Skálu, zkrátka nějakého dobrého sochaře, že potřebujeme zasadit artefakt lyže do Malešic, kde se vše odehrálo. Lyže trčící na naši památku v Malešicích!“ směje se bouřlivě Martin Kukučka. 

Reklama

Co se tam přesně přihodilo?

T: V prváku na DAMU jsme jeli na lyžařský kurz a já potřeboval seřídit vázání sjezdovek. Našel jsem provozovnu v ulici v Malešicích, ve které byla asi jen čtyři čísla, jenže ta značila obří tovární komplexy, kde někde sídlila firma seřizující vázání. Jel jsem tam tramvají s jednou lyží v ruce, pálilo sluníčko, po sněhu ani památky, pak jsem bloudil mezi fabrikami a firmu stejně neobjevil.

Historka z Malešic nám odhalila ještě jeden společný rys: smysl pro metaforu.

Když jsem to pak vyprávěl Martinovi, hned jsme se tou historkou bavili a říkali si, že bychom z ní mohli udělat představení, absurdní divadlo. Myslím, že nás to hodně spojilo: zjistili jsme, že máme podobný smysl pro humor.

Všude se píše, že se doplňují naše rozdílné povahy, ale když o tom zpětně přemýšlím, spojil nás humor. I teď, když třeba vyjedeme pracovat do zahraničí, kde je jiný přístup a jiné metody, porozumíme si tam nejvíc s lidmi, které baví stejné věci jako nás.

K: Historka z Malešic nám odhalila ještě jeden společný rys: smysl pro metaforu. Mladík zmateně bloudící mezi sluncem ozářenými továrními halami je směšně absurdní, ale obraz v sobě má i velké výtvarno. Opuštěný muž, který si nepřeje na tom místě být, přeje si být někde úplně jinde, vzbuzuje asociace a my je s Lukášem cítíme stejně, aniž si cokoli musíme říkat.